Každý fotograf je tak trochu básník
Angelo Purgert se narodil v roce 1965 v Praze. Vystudoval polygrafickou školu a poté absolvoval Pražskou fotografickou školu. Je členem České federace fotografického umění a lektorem Pražské fotografické školy. K fotografování se dostal ve svých šestnácti letech. Tehdy se rozhodl, že už nebude jen pozorovat svého tatínka, který měl fotografování jako koníčka, ale zkusí to sám. Dnes má za sebou léta profesionální praxe a na svém účtu vydané autorské knihy, množství mezinárodních ocenění, desítky samostatných a souborných výstav u nás i v zahraničí a také tři velice zajímavé charitativní fotografické projekty, které budou hlavním tématem našeho povídání. Ale ne jediným.
K fotografování vás tedy přivedl tatínkův koníček?
Vlastně ano. Tehdy se ale fotilo jinak, doba digitálů byla ještě hodně daleko. Tatínek měl tehdy fotoaparát Flexaret, kde byl shora vidět barevný obrázek, což mě jako dítě hodně bavilo a zajímalo. Dřív člověk výsledek svého fotografického snažení neviděl, ale věděl, že jedno zmáčknutí spouště stojí třeba deset korun. A to už si rozmyslíte bezhlavé mačkání. Každý fotograf musel víc přemýšlet o tom, co vlastně chce fotit, jaké má světlo, jaké aranžmá... No a pak čekal, jaký bude výsledek. Někdy to bylo hodně napínavé, dnes by se řeklo, že to byl adrenalin. Tohle všechno trochu potlačil digitální fotoaparát. Lidi mačkají a mačkají, protože vědí, že něco se povede a zbytek vymaže. Nemyslím si, že moderní fotoaparáty jdou ruku v ruce s kvalitní fotografií. Dnes se fotí spíše na kvantitu fotografií, dříve to bylo více o kvalitě.
Jaké byly vaše fotografické profi začátky?
Profesionálním fotografiím jsem se začal věnovat od devadesátého druhého roku. Když jsem udělal fotografickou školu, zaměřil jsem se převážně na architekturu. A stará Praha mi nabídla bezpočet úžasných námětů. Fotil jsem i na pohlednice a do cizojazyčných knížek. Architekturu vřele doporučuji všem začínajícím fotografům, protože se naučí dobře vnímat kompozici, což je základ fotografie. Nabyté znalosti z fotografování architektury jsem zúročil při fotografování lidí. To je nejtěžší fotografická disciplína. Architektura a příroda jsou statické, jsou stále na svém místě, na které se můžete několikrát vrátit. U lidí to nejde. Moje specializace jsou portrétní a inscenovaná fotografie. Ve svém ateliéru v centru Prahy fotím business fotografie. Ty jsou dnes u lidí, kteří mají své firmy nebo chtějí vyfotit na web hodně oblíbené.
Nedá mi to a musím se zeptat – Angelo Purgert je umělecké jméno?
Není, ale i tak má jednu velkou výhodu, každý si ho pamatuje, což z obchodního hlediska není k zahození. Je to jméno francouzského původu, máme francouzské předky. Ale přiznám se, ještě jsem náš rod nezkoumal. Snad se k tomu někdy dostanu.
Zmínil jste, že jste začínal s focením architektury. Nabízí naše městská část něco zajímavého i pro váš fotoaparát?
Já fotím architekturu i dnes, a když jsou nějaké zajímavé nabídky na focení, rád je přijmu. Když vezmeme Prahu 13, tak si myslím, že tady jsou oproti jiným částem Prahy taková dvě specifika. V první řadě příroda – úžasný Centrální park, Prokopské údolí, Panská zahrada... A pak jsou to slohy. Urbanistika je tady velmi členitá a zajímavá. Praha 13 je z převážné části nově postavená a v posledních letech tu přibylo hodně architektonicky zajímavých staveb. Mně se líbí, když architektura není nudná, je vkusná, i extrémy můžou vypadat zajímavě. Vzpomeňme třeba Tančící dům, který měl také své odpůrce. Myslím, že i tyto kontrasty můžou vytvářet v lidech zajímavé pocity a vzbudit emoce.
Jaké pocity a emoce vás dovedly k charitativním projektům?
Zpočátku jsem vůbec o nějaké charitě neuvažoval. Fotil jsem komerčně. Pak se ale tak nějak pospojovalo pár věcí. Když se člověk dnes podívá na obálky časopisů, reklamy, billboardy a podobně, každý pozná, že ty fotky jsou dělané tak, aby opravdu zaujaly. Aby muži vypadali drsně, žena sexy až vyzývavě... Já jsem si řekl, že by se mi líbilo, kdyby byl můj projekt jiný. Přenesený do nějaké jiné doby vzdálené od dnešního života a společnosti. Klidnější, uhlazenější. Jednou jsem šel kolem obchodu, který se jmenuje První republika, a v tu chvíli se mi začaly vybavovat obrazy, které bych chtěl fotit. Takové, díky kterým by se lidé alespoň na chvíli stali součástí doby méně uspěchané a hektické, aby se zastavili v čase a zamysleli se. A napadlo mě, že by to mohlo mít ještě další rozměr, a to ten charitativní. Důvod byl i ten, že mám čtyři děti a vnímám jakými nedostatky často u nás i ve světě děti trpí. Tak to byl ten impuls. Tento můj první charitativní počin nese jméno První republika. Pak dokonce vyšla i kniha, kde byla předmluva od pana Ladislava Špačka. Toho si moc vážím.
Charitativní expozice probíhají nejen u nás, ale po celém světě a První republika stále finančně pomáhá. To jsme ale skočili od nápadu až do současnosti. Tímto projektem jste se pustil do něčeho pro vás zatím neznámého. Jak se vaše První republika rodila?
První republika se fotila více než dva roky. To samo o sobě hovoří o náročnosti celého projektu, na kterém spolupracovalo asi 140 lidí. Na casting se během 14 dnů přihlásilo 600 modelů a modelek. Museli jsme najít lokace – interiéry i exteriéry, které vystihují prvorepublikovou atmosféru, vizážisty, kadeřníky, stylisty, zapůjčit veterány... Fotili jsme například v kavárnách Slavie, Café Louvre, Adrie, Café Imperial, v hotelech Ambasador, Paříž, Imperial, ale také v Obecním domě nebo Národním technickém muzeu, ve starých pražských uličkách... Zkrátka na místech, kde se tenkrát lidé setkávali. Bylo to hodně náročné. O to více si cením všech, kteří se do projektu zapojili, protože to opravdu dělali zadarmo. Když jsem si tak zkusmo spočítal, kolik by stálo zaplatit všechny lidi a prostory, tak jsem se pohyboval okolo devíti milionů korun.
Kdy a kde lidé výstavu prvně viděli?
Slavnostní vernisáž byla 10. června 2010 v Obecním domě.
V jednom ze skvostů pražské architektury?
Tak to bylo opravdu důstojné místo. Když jsem šel do Obecního domu ukázat fotografie, moc šancí jsem si nedával. A vidíte – souhlasili. V tu dobu tam vystavoval ještě Alfons Mucha, tak to šlo hezky k sobě. V prvním patře První republika, ve druhém Alfons Mucha. Po téhle výstavě jsem nevěděl, zda budu následovat další. Ale ozvali se mi zástupci z Českých center, zřízených pro celkovou propagaci České republiky v zahraničí Ministerstvem zahraničních věcí, s tím, že můj projekt zařadili do svého programu. V tu chvíli se vyskytly i možnosti vystavovat v zahraničí, ozvala se i nakladatelství, která chtěla vydat knihu a další. Aktuálně bude od 1. 4. do 4. 6. na zámku Duchcov již 22. charitativní výstava První republika. V tuto chvíli už výstava pomohla na různých místech částkou přes 300 000 Kč.
Řekl jste, že tato prodejní výstava pomohla na různých místech.
Přesně tak to je. Výtěžek z první výstavy v Obecním domě byl pro Dětský domov v Dolních Počernicích. Dál je to tak – výstava, ať už je kdekoli, je stále benefiční a stále pomáhá. Od začátku je tento projekt charitativní a nikdy nebude mít komerční charakter. Finanční prostředky jdou do velmi pečlivě vybraných zařízení, která jsou v místě konání výstavy. A to platí i v zahraničí. Na Ukrajině to bylo třeba do Ústavu pro mentálně postižené děti, v Sofii na vesničky SOS, nyní to bude Dům dětí a mládeže Sluníčko v Duchcově. A pokaždé je to do poslední koruny. Kolik peněz se získá, tolik se předá. Od začátku trváme na tom, aby všechno bylo transparentní a aby lidé přesně věděli, kam jejich peníze, kterými chtějí pomoci, jdou.
To byla První republika. A co další charitativní projekt Jiný svět?
Celý projekt se fotil jen venku v přírodních scenériích. Například na Šumavě, ale také v Prokopském údolí, kde vznikly opravdu romantické a poetické fotografie. I tady byl záměrem „útěk“ z dnešní přetechnizované doby. Zatímco první projekt je obrazem určité doby, Jiný svět je jakýmsi návratem k přírodě a našim původním hodnotám. Jde o takový multikulturní projekt, protože zachycuje i lidi různých typů a národností. Stejně jako První republika, tak i Jiný svět pomáhá v místě konání prodejní výstavy.
A teď nám něco prozraďte o horké novince, kterou je váš další charitativní projekt. Ten už velmi brzy spatří světlo světa.
Ta horká novinka nese název Portréty osobností. Já fotím, producentem tohoto projektu je ale Šimon Pečenka. Na začátku jsme si říkali, že vyfotíme pár známých osobností. Pak že jich uděláme 52, aby z toho mohl být třeba kalendář, a uspořádáme k tomu také výstavu. Nakonec je umělců 54. Pokud všechno dobře dopadne, v příštím roce bychom v tomto projektu rádi pokračovali.
Padesát čtyři – to je slušné číslo. Bylo složité sehnat tolik osobností?
Můžu říci, že 90 % z oslovených bez problémů přijalo, takže určitě neplatí, že „osobnosti dělají jenom za peníze“. Když viděli, že pomůžou, šli do toho. A to jsme o spolupráci nepožádali žádné začínající hvězdičky, ale umělce, kteří už opravdu něčeho dosáhli. Všech čtyřiapadesát jmen asi slyšet nechcete, tak jen namátkou – Vlasta Harapes, Eva Pilarová, Jiří Suchý, Kateřina Brožová, Jiří Krampol, Ladislav Županič, Jitka Molavcová, Michal David, Karel Heřmánek, Anička Slováčková... Říkal jsem si, že herci a zpěváci jsou celý život stylizováni do nějakých rolí, takže je divákovi tentokrát přiblížím v jejich civilní a přirozené podobě. Když přišli do ateliéru, vzali si na sebe to, co nejraději nosí a nechal jsem na nich, jak se budou pohybovat. Zkrátka byli sami za sebe. Rád bych pozval všechny čtenáře STOPu do nákupního centra Metropole Zličín, kde bude 14. dubna v 17.00 za přítomnosti některých umělců vernisáž výstavy. Fotografie budou rozmístěné po celém nákupním centru. Výtěžek z tohoto projektu je určen výhradně Klinice dětské hematologie a onkologie v Motole. Charitativní výstavy jsou vždycky prodejní, takže lidé si mohou koupit fotografii svého oblíbeného umělce. U projektů První republika a Jiný svět, je k tomu ještě knížka, pohlednice, záložka do knížky a autorský tisk na japonském ručním papíře. Ve Zličíně to bude kvůli velkému prostoru trošku specifické. V době výstavy bude v prostoru vernisáže umístěna kasička a u každé fotografie a na informacích k výstavě upozornění, že je možné poslat i dárcovskou DMS. Koncem roku chystáme kalendář a pohlednice, ale o tom snad někdy příště.
A co byste si přál teď?
Nakladatel Jakub Gantner kdysi napsal: Každý fotograf je tak trochu básník. V případě pražského fotografa Angela Purgerta platí tento příměr dvojnásob... A já bych si moc přál, aby mi nikdy nechyběla „básnická“ inspirace.