Byl to ten slavný den...
... kdy k nám byl zaveden elektrický proud. A nejen ten. Díky obdivuhodné iniciativě pana Václava Šperla se Vidoule dočkaly první přístupové silnice a také kompletního pokrytí inženýrskými sítěmi. Jeho syn, také Václav, na svého tatínka rád zavzpomínal.
Můj otec se narodil na Šumavě, za války vystudoval ve Volyni průmyslovou školu, a protože byl v rodině nejmladší, tak, jak to tak bývá, musel jít do světa na zkušenou a vlastně s holýma rukama. Protože se jen tak něčeho nezalekl, vybrali si s maminkou rovnou Prahu. Začínali v malinkém nouzovém bytě ve Strašnicích, kde jsem se narodil já a o něco později můj bratr.
A předpokládám, že vám začal být malý...
Je to tak. Můj otec pracoval ve stavebnictví a už v té době platil za uznávaného odborníka. Stavět sám nic svého nechtěl, byla padesátá léta, samý příkaz, zákaz a strach, že se to nezaplatí, protože tenkrát to byly veliké peníze. A tak táta koupil rodinný domek na Vidouli, kam jsme se stěhovali až po deseti letech a já tady s rodinou bydlím dodneška.
Proč až po deseti letech?
To už se dneska těžko chápe, ale tehdy to tak chodilo. Ale od začátku. Původní majitel našeho domu, mimochodem, jeho tatínek pracoval jako zahradník u Masaryka, pan Alois Husák tento domeček postavil, když už se blížila druhá světová válka, v roce 1937. Na tu dobu to bylo neuvěřitelně rychlé, prvního dubna kopli a třicátého října se stěhovali. Husákovým zemřely všechny čtyři děti, a tak neměli dědice. Od doby, kdy začalo povinně být všechno všech, kdo měl prázdný barák, hned tam dostal nájemníka. A tak můj táta v padesátém sedmém koupil dům, který byl plný lidí. Kupoval ho po částech, protože na celý tehdy nebyly peníze. Nahoře bydlel pan Husák s manželkou a dole dvě dámy. Jezdili jsme tam různě vypomáhat, třeba na zahradu. Ty dvě paní potom brzy po sobě zemřely a národní výbor pod podmínkou, že byt kompletně zrekonstruuje, tátovi umožnil se tam s rodinou nastěhovat. S panem domácím Husákem jsme tam pak společně žili až do jeho smrti a musím říct, že kolikrát příbuzní mezi sebou nevychází tak, jak jsme vycházeli my s ním a on s námi. Vzpomínám na něj jako na velmi moudrého a milého člověka.
Pojďme k vašemu tatínkovi. Jaký byl on?
Jednak patřil opravdu k odborníkům ve svém oboru, tedy ve stavebnictví, a po republice je řada staveb, které má za sebou. Například začal dělat první betonový úsek dálnice na Benešov a v severních Čechách položil železniční síť. Byl velmi zásadový člověk a třeba i v těch těžkých letech pravidelně chodil do kostela, a přesto ho nechávali ve funkci, protože skutečně vynikal odborností. Byť netrávil tolik času doma, rodina pro něj byla vším, trval na tom, aby držela pospolu. S tím asi souvisí i to, že mu nebylo jedno, v jakém prostředí žije.
A tak začal jednat.
Ještě než jsme se sem nastěhovali, zašel táta na tehdejší národní výbor, kde zjistil, že peníze sice jsou, ale není absolutně vůle do nějaké infrastruktury v oblasti Vidoulí investovat. Tehdy nejkratší cesta z Plzeňské na Vidoule byla vlastně polňačka, jinak se muselo jezdit odzadu od Bílého beránka, v samotné vesnici byly jen prašné škvárové cesty. A tak zorganizoval vidoulské důchodce a z peněz od výboru a s pomocí podniku, kde pracoval, postavili vlastně úplně první cestu, aby se sem dalo jezdit autem. Dneska se ta ulice jmenuje Šafránkova. Neúnavně chodil na národní výbor, aby uvolňoval peníze a Vidoule se mohly zvelebovat a znamenat kulturní bydlení. Přesvědčoval je tam, že je to prostě nutné, a protože ho brali jako odborníka a on jim také zajistil pomoc s různými pracemi od svého podniku Stavby silnic a železnic, tak si celkem dost věcí prosadil. Největší akce, kterou tady udělal, přišla začátkem devadesátých let, ale připravovala se roky předtím. Celá vesnice se kompletně rozkopala a udělala se kanalizace, zavedla se voda, plyn a elektřina. Bylo to opravdu rozsáhlé, muselo se to dát dohromady i sousedsky, protože na jedné straně chodník je, na druhé není, tak aby bylo kde chodit. Před naším domem třeba byla jáma hluboká pět metrů. Navíc táta prosadil, že se to pak bude zasypávat pískem, protože na Vidoulích je abnormální jíl a všechno praská.
Devadesátá léta nejsou tak daleko. Jak jste fungovali do té doby?
Předtím měl každý svoji studnu, no a kanalizace, to víte... Řeknu vám to tak, zaplať pánbůh, že už je to hotové :-). Znamenalo to čerpání přes zahrady a do polí, protože Vidoule byly obklopeny poli, takže jsme vytáhli hadici a přečerpávali tam... Myslím, že díky tátovi se věci začaly hýbat a tato oblast zvelebovat.
Jak se na Vidoulích žije dneska? My z paneláků vám tu malou vesničku ve velké Praze trochu závidíme :-).
Řekl bych, že už to není takové to klasické sousedské žití, ale to je i dobou. Dřív se chodilo pěšky, nebyly mobily, na autobusové zastávce se popovídalo, přes plot se sousedem se poradilo, co čím postříkat... :-). I když to dělám vlastně dodnes :-). Asi pět nebo šest rodin se scházíme na grilovačkách při různých výročích. Velká výhoda je, že když je hezky, vyjdeme na zahradu, když chceme do města, máme to pět minut na autobus. I přesto, že se nám sem docela hromadně tlačí cizinci, kteří koupí domeček, že ho zrekonstruují, a místo toho jej kompletně zbourají a vystaví vilu jako hrom, místo poli jsme obklopeni silnicemi, od sídliště odříznuti dálnicí na Plzeň a trochu nás zastínily komerční budovy, tak se nám tady pořád žije dobře.
Povězte nám nakonec něco o sobě.
Mně a bráchovi táta vždycky říkal, že jeden bude tesař a druhý zedník . No, tak bratr se vydal v jeho šlépějích a vystudoval stavebnictví, já šel na elektro průmyslovku. A po vzoru otce jsem celý život strávil na stavbách. Po elektro stránce jsem stavěl obalovny a betonárky. Krásnou práci jsem měl v Německu, kam jsem v devadesátých letech odjel na tři roky dělat technika. To byla asi nejlepší práce v životě, jednak tam byly marky a zadruhé pořádek :-). Skvělá byla spolupráce s British Petrol, pro které jsem stavěl benzinové pumpy. Zprvu byli velice tvrdí, jelikož mají po světě pětatřicet tisíc pump, a hlavně mají těžbu a ta pumpa je vlastně reprezentace firmy. Pak mi ale umožnili cestovat po celé Evropě a poznat všechny ty výrobce. Jediné, co mě mrzelo, že jsem se nedostal na ropnou plošinu, protože já jsem bláznivý technik a tou svou profesí trošku zasažený. Když jsem byl na dovolené v Benátkách, na náměstí Svatého Marka mě nejprve zaujalo, jak mají blbě udělanou elektriku. :-)
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz