Pohnutý osud hrdinů z jinonického akcízu
Uprostřed polí, daleko za městskou zástavbou směrem na pražské Jinonice, stávala na kótě 314 osamělá budova akcízu nesoucí číslo popisné 55. Byla součástí systému staveb stojících po obvodu Prahy na přístupových cestách do města, tzv. potravní čáry, která byla zřizována okolo velkých měst v Rakousku- -Uhersku už od roku 1829. Tady se vybíral poplatek z potravin, které si lidé obstarali na venkově. Tato potravní daň byla zrušena v Protektorátu Čechy a Morava 28. května 1942 a po osvobození už nebyla obnovena.
Poloha a osamocenost stavby lákaly za druhé světové války k využití k odbojové protinacistické činnosti. Tyto vlastnosti se nakonec ukázaly jako nevýhoda, protože objekt byl zdaleka viditelný a pro vozy německého Funkabwehru snadno zaměřitelný. Po prozrazení a zabavení radiostanice Sparta 2 gestapem u manželů Mandíkových v Horní ulici v Nuslích 28. června 1941 se budova jinonického akcízu stala jediným opěrným bodem pro spojení československého odboje se zpravodajskou centrálou v Londýně. Spojení zajišťovala radiostanice Sparta 1, patřící organizaci ÚVOD. Ta byla součástí protinacistického nekomunistického odboje organizovaného dr. Vladimírem Krajinou. Radiostanice Sparta 1, která byla v provozu už od ledna 1941, byla téhož roku přesunuta do budovy jinonického akcízu, odkud od srpna s přestávkami vysílala z bytu celního inspektora Prokopa. V přízemí budovy byly kanceláře finanční správy, v patře bydlel zmíněný velitel stanice Karel Prokop s manželkou Emilií a devatenáctiletým synem Miroslavem. Celkem odvysílala radiostanice Sparta 1 v průběhu roku 1941 na 8,5 tisíce depeší, které musely být zašifrovány. Pro porovnání to bylo více než 600 stran hustě popsaného textu formátu A4. Na tehdejší způsob šifrování to byl neuvěřitelný výkon. Silný radiový provoz měl ovšem svá rizika. Bylo nebezpečí, že německé zaměřovací vozy objeví nelegální vysílačku, což se také záhy stalo. I když mezi místními se tradovala pravděpodobnější verze, že k tomu došlo na udání. Nad Jinonicemi kroužilo letadlo se speciálními zaměřovacími anténami, stejně vybavené vozy nápadně často křižovaly silnici vedoucí okolo akcízu. Smyčka se postupně stahovala.
V noci z 3. na 4. října 1941 obsadilo jinonický akcíz gestapo. Radiotelegrafista Jindřich Klečka s pomocníkem Antonínem Němečkem právě vysílali. Krátce před půlnocí, ve 23.45, byla zahájena akce. K budově akcízu přijela dvě auta a úředníci gestapa v čele s kriminálním komisařem SS- -Hauptsturmführerem Dittmarem Bingelem přinutili venku hlídkujícího Karla Prokopa jít nahoru do bytu. Tady byl také jako první zatčen společně s finančníkem Stanislavem Medříkem. Jindřich Klečka s Němečkem utekli po dřevěných schodech do patra a zabarikádovali se na záchodě. Když je gestapáci objevili, za velkého řevu a bouchání do dřevěné stěny na chodbě několikrát vystřelili do zámku dveří. Jindřich Klečka se v bezvýchodné situaci střelil do hlavy. Krátkou dobu ještě žil, ale výslechu gestapa se nedočkal.
Karlu Prokopovi se podařil husarský kousek. Když byl veden chodbou akcízu, vytrhl se, skočil do dveří vedoucích směrem na dvůr, zabouchl je za sebou a otočil klíčem. Překvapený gestapák nestačil zareagovat a než se podařilo dveře otevřít, vyběhl Karel Prokop přes zahradu do polí. Mladého Miroslava Prokopa, schovaného na půdě ve výklenku za komínem, zatknul až k ránu protektorátní četník Kraus a o půl páté akce gestapa skončila. Všichni zadržení byli převezeni na Pankrác. Následná bilance byla tragická.
Karel Prokop uprchl k členovi jinonické odbojové skupiny do Slivence a odtamtud pěšky pokračoval až do Karlštejna, což je asi 20 kilometrů. Tady nastoupil do vlaku směr Plzeň, kde se ukryl jako pacient na klinice profesora Šimera. Dnes je to II. interní klinika Fakultní nemocnice v Plzni. Profesor Šimer tu byl primářem od roku 1939. Obětavě pracoval pro odboj a pomohl ukrýt mnoho ilegálních odbojových pracovníků. Jeho činnost však byla vyzrazena a následně byl i se svým asistentem dr. Hlinkou v roce 1942 zatčen a dalšího roku popraven. Karel Prokop byl zatčen 4. července 1942 a převezen do berlínské věznice v Plötzensee. Podle dochované osobní karty byl obžalován z přípravy spiknutí a při tzv. „krvavých nocích“ byl dne 8. 9. 1943 popraven. Jeho syn Miroslav, člen Sokolské jednoty Jinonice, byl v koncentračním táboře Mauthausen 13. 2. 1942 usmrcen benzínovou injekcí. Na stejném místě byli popraveni i Stanislav Medřík a Antonín Němeček. Manželka Karla Prokopa Emilie a paní Božena Klečková válku přežily v koncentračním táboře Ravensbrück a vrátily se domů. Pamětník Miroslav Studený na paní Emilii Prokopovou vzpomíná:
„Potkávali jsme ji tady v Jinonicích na ulici. A my jako kluci jsme ji velice uctivě zdravili. Poněvadž to pro nás byla hrdinka.“
Zabavení radiostanice Sparta 1 v jinonickém akcízu nadlouho ochromilo spojení domácího odboje se zpravodajskou centrálou v Londýně. To vedlo k následnému výsadku operace Silver A v prosinci roku 1941, vybaveného známější stanicí Libuše. Ale to už je jiný příběh.
Velkou pomocí pro domácí protinacistický odboj při ukrývání radiostanic byla činnost pana Jiřího Morsteina. Ten byl nájemcem bývalého hostince v pražských Jinonicích. Dodnes ta budova stojí, v současnosti je v soukromých rukou. Na fasádě je ještě patrný název „Hostinec Na Staré“. Odtud z podkrovní místnosti chvíli vysílali Jindřich Klečka s druhým radiotelegrafistou Otto Linhartem, byly tu přechovávány radiostanice. Půda a trámy krovu zůstaly původní. Je tu zvláštní atmosféra, jako by tu něco zůstalo z těch časů plných všudypřítomného strachu i neuvěřitelné odvahy. Na jednom z trámů jsou vedle novějšího smotku patrné i přibité staré kusy drátů ve zčernalé zpuchřelé izolaci. Možná právě ony přispěly k životně důležitému spojení s Anglií a snad byly i svědky zatčení hostinského Morsteina. Autoři knihy „Tři kontra gestapo“ Jan Kettner a Ivan M. Jedlička zaznamenali jeho poválečné vzpomínky:
„Tenkrát k nám přijelo gestapo, sedli si v restauraci jako hosté, a když jsem přišel inkasovat útratu, nasadili mi pouta“.
Pan Jiří Morstein koncentrační tábor přežil a vrátil se domů. Změnil si jméno a jako Jiří Chaloupka poté bydlel v Ústí nad Labem.
Budova akcízu byla po válce obydlena, bylo tam zřízeno několik bytů. Do patra vedlo velké dřevěné schodiště. Tam se na pravé straně nacházely dvě malé místnosti, špajz a záchod, kde se zastřelil Jindřich Klečka. Dům byl podsklepen a obsahoval i betonový kryt, který po válce obyvatelé využívali jako sklad a prádelnu. Objekt vlastnila policie, později přešel do majetku národního výboru. Poblíž vchodu směrem do silnice byla umístěna pamětní deska, připomínající tragický osud obětí akce gestapa z roku 1941. Po čase byla přesunuta na poměrně nedůstojné místo u metra Nové Butovice, kde se zdržovali bezdomovci a kde bývala často pomalovaná. Pak ji místní sokolové zachránili umístěním do vstupní haly jinonické sokolovny, kde je dodnes. Obyvatelé akcízu byli vystěhováni, budova postupně ztrácela obytnou funkci, poté se stala zázemím při stavbě metra. Když se ukázalo, že stojí v trase inženýrských sítí zásobujících energiemi metro a nové sídliště, byla v roce 2001 stržena. A to přesto, že v té době měla už částečně opravenou střechu. Je to veliká škoda, protože by byla ideálním místem pro expozici památníku domácího protinacistického odboje. Tím spíš, že ostatní pražské akcízy dosud stojí a jsou různě využívány.
Dnes je na místě původního akcízu pouze travnatá plocha. Jen reliéf terénu dává tušit, že tu kdysi nějaká stavba stála. Historie tohoto místa je dodnes neprávem zapomenuta. Proto by bylo nanejvýš vhodné, aby byl zřízen pomník s novou pamětní deskou se jmény, vyobrazením stavby a popisem událostí z 3. na 4. října 1941. Starosta Prahy 13 David Vodrážka nám v rozhovoru při natáčení publicistického pořadu České televize Reportéři ČT o dějinách akcízu přislíbil, že se zasadí o to, aby takový památník vznikl. A z posledních informací vyplývá, že slib splnil a dojednal s investorem administrativního komplexu v Nových Butovicích vybudování památníku hrdinům z akcízu na důstojném místě v rámci nově vznikajícího bulváru před vstupem do stanice metra. Je třeba, abychom si stále připomínali naši nedávnou minulost a s ní spojené oběti. Jako poděkování za jejich odvahu postavit se zlu i za cenu ztráty vlastního života. Je to jediné, co pro ně dnes můžeme a musíme udělat.