Když internetové zpravodajství válcuje naši duši
„Dobrý den, paní doktorko. V poslední době už se úplně bojím otevírat ráno počítač. Všude se na mne řítí dramatické informace - nekončící válka na Ukrajině, prohlášení Trumpa, které je každý den klidně úplně jiné, otázka, zda u nás bude znovu Babiš, kdo koho znásilnil, jak si máme dohledat nejbližší kryt při jaderném útoku v místě bydliště, kdo všechno má nevyléčitelnou nemoc, ve které škole kdo střílel a další. Sledování zpráv jsem už úplně omezila, ale když otevřu internet, neumím se všemu vyhnout. Dostaví se ihned pocit úzkostí, že nic nemá cenu, protože ohrožení je dle zpráv natolik bezprostřední, že už snad ani nemá smysl řešit osobní život.”
Dobrý den. Žijeme v době, kdy zpravodajství je všude kolem nás. Otevřeme si notebook, chceme si přečíst e-maily a už to tam skáče. Zpravodajský svět má totiž za úkol zaujmout. Podrobně nás s lákavými titulky informuje o všech katastrofách a to snáz přitáhne naši pozornost. Bohužel, když si informaci přečteme, prostě už ji víme. Máme její informační stopu ve své hlavě a nelze potom o té informaci nepřemýšlet. Nelze jí nenechat zasáhnout naše emoční prožívání.
Těmto silným emočním informačním vjemům ze zpravodajské sféry těžko konkuruje náš běžný svět - třeba to, že rozkvetly sedmikrásky, zpívají ptáčci, dítě udělá první krůčky nebo řekne „máma, táta”.
V současném světě asi nemůžeme žít bez základních informací.
Ale můžeme my sami ovlivnit, aby se všechny tyto hrůzy neděly? Ano, jistě, můžeme (a měli bychom) projevit svoje preference ve volbách vyjádřením vlastního hlasu. Tím náš vliv na války, hrozící jaderné katastrofy, násilí a další šílenosti obvykle končí. Můžeme ale ovlivnit to, jak moc blízko do svojí duše si všechny tyto informační hrůzy pustíme.
Naši každodenní náladu by měl ovlivňovat náš bezprostřední svět - naše rodina, přátelé, lidé, se kterými se potkáváme.
Naše pocity tvoří to, jestli si ráno stihneme se svým partnerem popřát hezký den, s kým si dáme oběd, jestli se rádi pozdravíme se sousedem, jestli si půjdeme zacvičit do našeho oblíbeného fitka, vyvenčit mezi ostatní psí páníčky toho svého pejska, jestli si celá rodina sedneme ke společné večeři, přečteme svým dětem pohádku na dobrou noc a jestli si s někým blízkým popřejeme dobrou noc my sami, když půjdeme večer do postele. To je náš mikrokosmos, který ovlivnit můžeme. Z něho bychom měli čerpat nejvíc svých psychických prožitků. Ten by měl ovlivňovat naše emoce. Nemusí být vždy idylický. Někdy je třeba osobní vztahové nedorozumění vykomunikovat, ale i tak to je a měl by být nejsilnější zdroj naší psychické pohody.
Je dobré se zhruba orientovat informacemi, co se ve světě děje, ale nenechme se jimi ochromit a úplně převálcovat.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju, aby děsivých informací bylo co nejméně a aby nám náš osobní život přinášel pohodu a klid v duši - nenechme si ho vzít :-).