Z dějin Prokopského a Dalejského údolí
Odbočíme-li v Butovicích ze Stodůlecké ulice do ulice Novoveské, procházíme osadou Nová Ves. Dostaneme se do velice zajímavých skalních útvarů, zalesněných strání, do Prokopského údolí. Mnohé prameny uvádějí údolí Dalejské. Daleje byla osada u Butovic, poblíž údolí od Řeporyj ke sv. Prokopu. Tam, kde jsou patrny stopy po lomech, za druhým podjezdem železnice nahoře na skále, stával kostelík, který byl postaven r. 1711 a zasvěcen sv. Prokopu díky jinonické vrchnosti, Adamu knížeti Schwarzenbergovi. Bohužel kostelíku nebylo souzeno zůstat na svém místě do dnešní doby.
Byl vystavěn v barokním stylu, ne však honosného přepychu, jak jsme zvyklí u barokních staveb. Byl vyzdoben nástěnnými malbami, které byly na počátku 20. století ještě zachovalé, ale před likvidací již značně zchátralé. Na hlavním oltáři byla kopie zázračného obrazu sv. Prokopa na Sázavě od malíře Jana Schumera. Na sever od kostelíka byla jeskyně, kde dle mylné pověsti sv. Prokop bydlel a sepsal svaté evangelium, na které prý později přísahali francouzští králové při korunovaci – Texte du Sacre.
Sv. Prokop nežil zde, ale v klášteře na Sázavě. Žili zde však v minulých stoletích poustevníci řádu Ivanitů v poustevně, ta zmizela při lámání kamene.
Projděme se nyní malebným údolím, kterým protéká potok zvaný Dalejský. Vesnice s hojnými zahradami v hluboké kotlině bývala dříve živým výletním místem. Později vše pokrýval prach z vápenic postavených pro snadnou dostupnost vápence. Při tehdejší ruční práci jak v lomech, tak v pecích, sloužících k pálení vápna, byla velká potřeba pracovníků, kterých bylo tehdy pro tuto náročnou a fyzicky namáhavou práci dost. Jediným dopravním prostředkem na odvoz vápna byly koňské potahy. Ty však byly schopny dopravovat jen na menší vzdálenosti. Proto byly vybudovány vápenice, ale i cihelny všude, kde bylo dost prvotních surovin.
Roku 1873 byl zahájen provoz na jednokolejné železniční dráze, která se nazývala Pražsko -Duchcovská, dnes trať Praha - Smíchov – Beroun přes Rudnou u Prahy. A právě železnice umožnila nejen stavební rozvoj větší dostupností stavebních materiálů, ale umožnila i rozvoj obcí, kterými vedla.
Josef Kořenský r. 1882 píše: „Kde jsou ty časy, když oznamovalo se v Mikovcově Lumíru: V neděli, po svátku sv. Prokopa 4. července, bude oujezdskou branou až za Zlechem u Butovic výroční slavnost, ku které se sejde několik tisíc lidí v půvabném údolí Dalejském a od bílého rána až do pozdního večera tam meškati bude. Pobožní navštěvovatelé pouti té mají toho dne hlavně na zřeteli hlubokou jeskyni ve vápenné skále, ve které obraz sv. Prokopa pod křížem a kostelík jeho slávě zaslíbený.“
Zmizela již jeskyně i poustevna. Vedle poustevny se chodívalo při světle pochodně či svíce do jeskyně, jež měla nahoře malý otvor. Tím, dle pověsti, čerti z jeskyně vylétli, když sv. Prokop do skalní sluje vstoupil. Ukazovali tam i „čertovu hlavu“ a vedle ní vyhlazené dolíčky a prohlubně ve skále, kde čert své drápy pilně si brousil.
Od císaře Josefa II. svátek sv. Prokopa přestal být zasvěceným, ale výroční slavnost zde i potom bývala hojně navštěvována. Poutní slavnosti byly sice obnoveny, ale chybí symboly, které vábily a zvaly návštěvníky. Není ani proslulé Prokopské hospody, odkud byl vidět kostelík.
Půjdete-li někdy na procházku do „Prokopáku“ a uvidíte místy zbytky po výrobní činnosti, věřte, že tam ve své době prostě patřila. I železnice, vinoucí se údolím, tam má své místo. Dodnes slouží svému účelu a má i význam náhradní trasy v případě odstávky tratě do Berouna přes Radotín.
Použitá literatura:
Kronika Královské Prahy a obcí sousedících, František Ruth, vyd. 1902
Ulicemi města Prahy, kolektiv autorů, vyd. 1958
FOTO: DANA CÉOVÁ