Věro, my jsme nezapomněli
Nový rok se překulil, jsme zase o rok starší a čas běží. Paní Věře Opatrné, učitelce v ZŠ Mládí a kronikářce, se ale kyvadlo času jednou provždy zastavilo. U příležitosti jejích nedožitých 53. narozenin na ni zavzpomínala její kamarádka Blanka Sedláčková.
Od dob, kdy jsme spolu studovaly na gymnáziu jsem obdivovala, co všechno dokázala, co stíhala. Jak se porvala se životem, jak doslova vydupala ze země zajištění a výchovu svých dětí. Že bude skvělá učitelka, jsem tušila už na gymnáziu. Že vždy byla skvělá dcera i maminka, jsem vnímala celá léta. Že byla skvělá kronikářka, to mě vůbec nepřekvapilo. Že vždy byla skvělá kamarádka a přítelkyně, to jsem asi brala trochu jako samozřejmost. Proto ve mně její odchod z tohoto světa zanechal obrovskou díru. V prosinci jsem poprvé za dlouhá léta neměla kam napsat, co bych Věře přála. Vím ale jistě, co by si přála Věra – aby její děti žily dál svůj život a aby byly šťastné. Kéž nesou dál v sobě všechny krásné vlastnosti své maminky, kéž je posilují vzpomínky na dobrotu, krásu, laskavost, mírnost, rozhodnost, vůli, odvahu a mnoho dalších vlastností této výjimečné ženy.
