Za knížku halířek
K obchodnímu centru na Lužinách patří skoro od nepaměti pobočka Městské knihovny v Praze. Od samých začátků tam přes dvě dekády působila na pozici vedoucí paní Jana Liptáková. Jako řadovou a zároveň služebně nejstarší zaměstnankyni ji tam můžete potkat i dnes. Na rady profesionální a hlavně lidské, jež mi předávala coby mladé studentce knihovnictví a které jsme často probíraly i dlouho po pracovní době, vzpomínám s láskou a vděčností už dobrých pětadvacet let.
Narodila jsem se a vyrůstala na Slovensku. Můj manžel pracoval pro armádu, a tak jsme se kvůli jeho práci brzy po svatbě stěhovali do Čech. Nejprve jsme pár let bydleli v Havlíčkově Brodě a v roce 1989 jsme se usadili tady, v nově vznikajícím jihozápadním městě. Prožili jsme tady šťastně, rádi a příjemně třiatřicet let. Řízením osudu jsme se ale před dvěma roky přestěhovali do Čelákovic. Takže už jsem vaší sousedkou jen z polovičky, ale pravidelně sem čtyřikrát týdně jezdím do práce, teda do knihovny :-).
Jaký je tvůj vztah ke knížkám?
Já jsem od malička ráda četla. Vedli nás k tomu i naši, kteří sami četli hodně. Taťka možná víc, i když si dodneška vybavuji jednu příhodu, jak na svou vášeň doplatila maminka. Jednou si četla při vaření, přesně vím, že to byla knížka Mastičkář. Od řádků ji odtrhlo až to, že nevidí na písmenka, jak se valil kouř z toho jídla, které se mezití m spálilo. Protože to byly fazole, větrali jsme ještě dlouho :-).
Takže při výběru povolání bylo knihovnictví jasná volba?
Já jsem s koncem základní školy vlastně nevěděla, kam jít dál studovat. Byla jsem taková, že bych nejradši byla týden zahradnicí, chvíli u policie, pak třeba na záchrance anebo pokladní v obchodě. Měla jsem obrovský rozptyl zájmů, tak jsem vystudovala střední všeobecnou školu. Potom mi vlastně nesmírně káplo do noty, když u nás otevírali knihovnickou školu, kterou jsem nakonec vystudovala taky. Od té doby se celý život pohybuji v knihovně. Vím, že to dneska není in zůstávat na jednom místě, ale pro mě je prostě práce s knihami celoživotní profesní náplň.
Jaký vítr tě zavál do knihovny na třináctku?
Když jsme se přestěhovali sem, hledala jsem si samozřejmě práci. Šťastnou shodou okolností se uvolnilo místo v knihovně na Smíchově, kde jsem pracovala dva roky. Obchodní centrum na Lužinách bylo tou dobou ve výstavbě a už se vědělo, že jeho součástí bude i knihovna. Bylo mi nabídnuto místo její vedoucí, na kterém jsem strávila jednadvacet let. Po té době jsem už měla nějaký svůj věk, a tak jsem šéfování předala mladším a zůstala zde jako řadový zaměstnanec.
Tenkrát ale knihovna vypadala úplně jinak, než jak ji čtenáři znají dnes.
To tedy ano. Stávala v patře objektu, kterému se tehdy říkalo Uni Market. Byl to na svou dobu moderní obchodní komplex s obchody, restauracemi, lékaři, lékárnou, poštou a také ikonickými nahatými sochami Olbrama Zoubka. Autorem objektu, a tedy i knihovny, byl bratr herce Jiřího Lábuse, architekt, vysokoškolský pedagog a emeritní děkan Fakulty architektury ČVUT v Praze Ladislav Lábus. Když se ohlédnu za sebe, vidím obrovský posun. Tenkrát ještě byly katalogy lístkové, v knihách byly zasunuty knižní lístky, razítkem se na ně ti skalo datum vypůjčení a vrácení, ukládaly se do papírových krabiček nebo sáčků se jménem a osobním číslem čtenáře. Každý čtenář měl svou legitimaci, do které se výpůjčky zapisovaly a byla platná pouze v knihovně, kde byl čtenář registrovaný. V roce 2000 se pobočka Lužiny automatizovala, jako třetí v Praze po ústřední knihovně a knihovně ve Školské ulici. To znamenalo, že se veškerý pohyb s knížkami zaznamenával přes počítač a čtenáři měli kartičku, se kterou mohli navštívit jakoukoli automatizovanou pobočku. Kdysi jsme si knížky zpracovávali sami, teď už se jenom napípají do počítače, akorát, když probíhala automatizace, tak se do knížek lepily čipy. Říkám, že kdybych dostala jenom jeden halíř za každou knížku, kterou jsem za život držela v ruce, tak si můžu koupit létající knihovnu :-) Ale já mám jedno velké štěstí , kterého si opravdu vážím a hýčkám si ho. Vždycky jsem se dostala do kolektivu, ve kterém jsem byla opravdu ráda a spokojená jak po osobní, tak po pracovní stránce.
Proměnou prošel jak interiér knihovny, tak fond a vlastně i poslání.
Určitě. V roce 2012 prošla celá stavba obchodního centra rekonstrukcí, byla kompletně zastřešena, ale jinak je půdorys budovy vlastně pořád stejný, tak tu má pan Lábus i tak zaseknutý drápek, dokonce i naháči zůstali. Před deseti lety se tak čtenářům otevřela jejich knihovna ve známých prostorách, byť na proti lehlé straně, než byli zvyklí. Ta původní knihovna byla větší, jak rozlohou, tak i fondem, a navíc k ní patřil ještě sklad. Byla tam různá zákoutí s odpočinkovými boxy a také studovna, kde se mohli lidé nerušeně věnovat četbě nebo třeba zrovna studiu. Dnes je to moderní open space prostor. Hlavní myšlenka je, že knihovna je něco jako obývák, všichni všude. Je to zajímavý nápad, na druhou stranu čtenář nemá vlastně žádné soukromí, když si chce něco číst, studovat, vypisovat... Všechno má svoje. V knihovně nejenom půjčujeme knížky, ale pořádá se tu celá řada zábavných a osvětových akcí pro školky, školy, pro rodiče s dětmi nebo pro seniory.
Říká se, že lidé, a hlavně děti , přestávají číst. Je to pravda?
Není. Lidé čtou pořád, ale bohužel se občas stává, že nejsou tak pokorní, ke knížkám se chovají jako ke spotřebnímu zboží. Nejvíc je zájem samozřejmě o beletrii, hlavně o detektivky, pak o knížky, které mají takovou výraznou kladnou reklamu, hodně se čtou historické romány nebo romány ze života, starší čtenáři hodně čtou takovou tu klasiku. Opravdu můžu říct, že se čte hodně. Za ta léta mám mezi čtenáři hodně lidí, se kterými jsme už vlastně přátelé, vím, co čtou, dokážu jim doporučit, co by se jim mohlo líbit. Rádi se k nám vracejí, ale tím, jak je to všechno samoobslužné, tak už s nimi nepřijdeme tak intenzivně do styku jako dřív. Samozřejmě poradíme, dojdeme, prohodíme pár slov, ale dřív už si člověk popovídal u toho pultu při vracení, pak během návštěvy, a nakonec ještě u vypůjčování. Děti čtou také, i když bych řekla, že knihovnu mají více jako společenskou místnost, skončí škola a už před jednou hodinou odpoledne je tady houf dětí a píšou si úkoly, takže je to pro ně taková klubovna :-). Ale to je vlastně hezké.
Po jaké knížce sáhneš ráda ty? A čteš ještě vůbec, když jsi celý život mezi knížkami?
Ráda čtu pořád. Teď toho hodně přečtu i cestou do práce a z práce ve vlaku. Nejradši si vyberu třeba dobrou detektivku. Pak mám ráda takové ty knížky ze života, kde postavy prožívají úplně obyčejné osudy, ve kterých se každý může nějakým způsobem najít.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz.