Rodiče a děti na dálku
„Dobrý den, paní doktorko. Moje dcera se vdala do Londýna. Je tam šťastná, má tam hezkou rodinu a dvě děti. Mně je už 74 roků a nikdy dřív jsem nebyla v zahraničí, ve škole jsme se jazyky neučili. Rozhodla jsem se, že potřebuju umět anglicky a chodím pravidelně na individuální výuku. Dcera učí vnuky i česky,ale já bych si ráda popovídala i s druhou babičkou, která umí jen anglicky. Dvakrát do roka za nimi s manželem létáme a dcera jezdí na léto s dětmi za námi. Mám radost z celé naší rodiny, i když je pro moje vrstevníky trochu atypická.”
„Máme jednoho syna. Nechali jsme ho vystudovat prestižní soukromé školy, vysokou už studoval v Německu. Nyní žije v Austrálii. Daří se mu tam velmi dobře. My jsme s manželem už staří, na tak dlouhou cestu za ním si ze zdravotních důvodů netroufáme. Syn za námi jezdit nechce, prý co by tady dělal. Jsme z toho smutní a zklamaní.”
„Moje dcera studuje a žije už pět let v Kalifornii. Nečekaně mi oznámila, že bude mít za dva dny svatbu. Nemohla jsem za ní letět, ale celá svatba byla online pro všechny svatebčany, jen ženich a nevěsta a jejich svědci byli reálně v obřadní síni. Slavnostně jsem se oblékla, namalovala, v práci jsem si přes poledne vzala hodinu volno, usadila se v kavárně a byla s tou mojí holčičkou „na svatbě”. Bylo to krásné... Anglicky neumím, ale nastavila jsem si souběžně online překladač. Pro budoucnost jsem se rozhodla, že se svojí angličtinou musím něco udělat.”
Doba je jiná, možnosti téměř neomezené. Všichni se snažíme svým dětem dát co nejlepší budoucnost, současný svět jim nabízí jiné možnosti, než jsem měli my. Každý rodič ví, že je třeba dospělé „dítě” vypustit do světa. Často to bývá psychicky náročné období, trochu víc pro rodiče než pro mladé, kteří vylítávají vstříc světu a svojí budoucnosti snáz. Rodiče se mohou cítit opuštění a nepotřební, opomíjení. Celý svůj dospělý život věnovali výchově svého dítěte, byli zvyklí v podstatě stále na jeho přítomnost a ono se nyní potřebuje vzdálit. Když se mladí vzdálí dál než na druhý konec města - třeba na druhou stranu naší planety, může tento pocit opuštěnosti a nepotřebnosti být významnější. Samozřejmě, že je rozdíl ve vzdálenostech, Rakousko není Austrálie. Ale především je rozdíl v přístupu a ve vzájemných vztazích. Když se chce, všechno jde. Sklenici spokojeného života můžeme vidět poloplnou nebo poloprázdnou.
Rodičům, kterým dospělé dítě vykročilo do samostatného života, přebývá čas, který dříve věnovali vozením dětí na kroužky, kontrolou domácích úkolů, společným výletům atd. Je potřeba nastolit změny a začít se věnovat sobě. Konečně je možné si plnit sny, které se díky výchově dětí a často i financím věnovaným dětem musely odložit. A co když se mladí odstěhují „kousek dál”? Ano, anglicky se mluví téměř po celém světě a začít v kurzech angličtiny je možné v každém věku. A když k nové dovednosti je i obrovská motivace, v podobě rozhovoru s vnoučaty nebo druhou částí rodiny, tím lépe.
Nechme tedy ty naše mladé vylítnout, kam jen doletí, těšme se z jejich úspěchů, ať už jsou „za barákem” nebo „u klokanů”, a jděme našim vzájemným vztahům vstříc, jak jen to půjde, i když to bude zrovna třeba cizí jazyk nebo nová komunikační technologie. Všichni z toho nakonec budeme mít radost.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju, aby se našim dětem dařilo i v dospělosti, ať už je máme blízko, anebo se nám třeba ve světě zatoulaly dál, než jsme si původně uměli představit.