Sokol na hřbitově

Pan Václav Sailer je rodilý Stodůlák a služebně suverénně nejstarší zaměstnanec úřadu, pro který spravuje hřbitov ve Stodůlkách a v Krtni. Vášnivý fotbalista a všestranný sportovec také mnoho let stojí v čele TJ Sokol Stodůlky, který patří k nejstarším jednotám založeným v bývalém okrese Praha západ.
Kde začal příběh místního patriota?
Narodil jsem se pár let po válce přímo tady ve Stodůlkách, a protože široko daleko nebyla žádná porodnice, pomáhala mi na svět porodní bába, paní Markupová. Babička mi říkávala, že nás koupala v sudu, tak asi proto máme takovou žízeň :-). Tehdy ještě Stodůlky byly vlastně vesnice rozkládající se od „kostela přes Eden k Číně“ v okrese Praha západ a kolem dokola nebylo zhola nic, jenom pole a zahradnictví. Tam jsme chodili jako kluci na brigádu, abychom si něco vydělali na přilepšenou. Po škole jsme doma odhodili tašky a běželi ven. Protože tady jiné vyžití nebylo, tak nás všechny bavil a spojoval sport. Mě vždycky bavil fotbal, a tak jsem se už za žáky připojil ke stodůleckému Sokolu. Od sedmnácti let jsem za něj hrál v „áčku“, dokonce i přes vojnu, protože jsem měl povolení k hostování. V Litoměřicích, kde jsem sloužil, mi říkali doktor, protože jsem dělal lapiducha, dokonce jsem byl i v Ústřední vojenské nemocnici na zaučení. Za dlouholeté působení ve fotbalovém svazu jsem dostal významné ocenění, plaketu dr. Jíry - UEFA. Později tuto cenu dostali také Pavel Hartman a Zdeněk Šejvl. Od začátku sedmdesátých let jsem byl člen výboru Sokola, dělal jsem zapisovatele a sekretáře fotbalového oddílu. Později jsem byl ve výboru celé jednoty, a když skončil její dlouholetý předseda, pan Josef Tlamicha, tak jsem převzal jeho žezlo a držím ho už asi třicet let.
TJ Sokol Stodůlky je na sportovním poli legendou. Povíš nám něco z jeho historie i současnosti?
První záznamy o kopané ve Stodůlkách pochází už z dvacátých let minulého století. Velmi úspěšně tady působily dva kluby, Viktoria a Rudá hvězda Stodůlky. Jejich činnost ale byla násilně ukončena druhou světovou válkou. Bývalí vedoucí klubů však v těžkém období protektorátu získali mazaně povolení k ustavení Sportovního klubu Stodůlky. Od pana Václava Tůmy dostal klub pozemek a za velkého nadšení a díky obětavosti občanů bylo hřiště za stodůleckým kostelem uvedeno do provozu. Kopaná v té době získala takovou oblibu u diváků, že každý zápas navštívily stovky, ba i tisíce diváků a jméno stodůleckého SK se stávalo známým po celém Československu. Po skončení války se sešly všechny tělovýchovné špičky zdejší obce a byla ustanovena jediná organizace, Sokol Stodůlky. Za pomoci tehdejšího místního národního výboru a finanční podpory členů a občanů jsme začali stavět tělocvičnu, která byla v polovině padesátých let dokončená a využívá se dodnes. Stodůlecký Sokol totiž není jenom fotbal, byť je to jeho vlajková loď. Patří sem také oddíly nohejbalu, tenisu, stolního tenisu, volejbalu a basketbalu, stejně jako ZRTV a dříve také atletiky. Moc mě těší, že zájem o členství mezi dětmi a rodiči neupadá, naopak. I díky tomu jsme požádali magistrát o dotaci na umělý trávník na hřišti při ZŠ Klausova. Dohodli jsme se s panem ředitelem a městskou částí, že hřiště budou dopoledne využívat děti na tělocvik a naši fotbalisté potom na odpolední tréninky a zápasy. Tím pádem si nemusíme tak často pronajímat cizí hřiště, což je velká finanční úleva. Jinak samozřejmě je naším domovským hřištěm to ve Stodůlkách za kostelem, kde je díky přispění naší městské části nádherný povrch, podél hřiště umělá tráva, kde se dá trénovat od rána do večera, protože je tam také kvalitní umělé osvětlení. A že obě hřiště jsou v permanenci! Fotbalový oddíl má v současnosti čtrnáct družstev, z toho jedenáct mládežnických a registrujeme pět set dva aktivních členů. Základní činnost Sokola byla a je samozřejmě cvičební, ale také se významně podílel, a do určité míry stále podílí, na kulturním dění obce. Dodnes se vzpomíná na plesy, šibřinky nebo dětské karnevaly.
Zrodily se ve Stodůlkách za ta léta také nějaké fotbalové hvězdy?
Samozřejmě. Třeba Jiří Hildebrant. Při jeho prodeji do pražské Slávie se sehrál jeden z nejvýznamnějších zápasů, ve kterém Stodůlky prohrály se Slávií v čele s hrajícím trenérem Pepi Bicanem pouze těsně 4:5. Jirka potom ve Slávii působil řadu let jako hráč a později kapitán. Ve Slávii pak ještě hrál náš odchovanec Karel Los, ve Spartě potom Karel Šafařík a Zdeněk Hřebejk a přes Bohemians přestoupil do Anderlechtu Martin Kolář. V pěti letech u nás začínal Tomáš Necid, který odtud v průběhu dorostu zamířil do Slávie, za rok 2006 byl vyhlášený nejlepším českým dorostencem a o dva roky později v anketě Fotbalista roku zvítězil v kategorii Talent roku. Působil na klubové úrovni například v Rusku nebo v Nizozemsku a od letošního července tento skvělý útočník hraje za Viktorii Žižkov. Hráčem století byl zvolen v naší jednotě Václav Bernard, který i přes velký zájem věhlasných fotbalových klubů zůstal věrný Stodůlkám.
Sokol je tvůj velký koníček. Jaké ale bylo tvoje občanské povolání?
Vystudoval jsem čtyřletou zahraniční ekonomickou školu a potom institut NVP jako vysokoškolské vzdělání. Od roku 1969 jsem byl padesát čtyři let zaměstnaný v jednom podniku, a to v bývalém ČSAD, což je dnešní TopTrans. Působil jsem tam jako dopravní náměstek a později jsme založili takzvanou ramínkovou dopravu. Jako jediní v republice jsme rozváželi a vyváželi tehdejším textilním kolosům zboží ve speciálně upravených vozech, kde byly umístěny tyče a na nich zavěšena ramínka. Na nich visely šaty, kabáty a další zboží. Podniky si nás objednávaly proto, že jsme byli schopní odvézt celou jejich výrobu třeba z Prešova do Aše a ony nemusely cestovat třeba jenom s dvaceti kusy přes celou republiku.
Ke koníčku a povolání přibyl ještě takzvaný vedlejšák, který z tebe ale dělá služebně nejstaršího zaměstnance úřadu a také se velmi hodí k nadcházejícímu dušičkovému období.
Ano. Když jsem se oženil, tak jsme bydleli v ulici Na Pískách hned za stodůleckým hřbitovem. A protože zemřel hrobník, starý pan Hildebrant, přišel za mnou tehdejší předseda národního výboru s tím, že by ten hřbitov potřeboval obstarat. Tenkrát se každá koruna hodila, a tak jsem na to kývnul. Povídá mi: „Ničeho se neboj, budeš jenom zametat.“ No, a tak už tam takhle zametám čtyřicet let, od roku 1984 :-).
Co taková práce na hřbitově obnáší? A nebojíš se tam?
Kdepak, nebojím, opravdu tam nestraší ani v noci :-). Mě ta práce baví. Zprvu mi tam pomáhal i táta a donedávna také brácha, dnes je to pan Jiří Bouší. Když jsem nastoupil, tak se nám postupně díky pomoci některých radních podařilo opravit kapličku a udělat asfaltový povrch. Současná radnice pomohla postavit zdi, vydláždit cesty, zavést vodu a zřídit kolumbária. Je třeba tam udržovat čistotu, takže zejména v tomto období jsem na hřbitově každý den. Zametá se listí, vymetá se nepořádek, někdy je třeba posekat tráva... Občas mi zavolají lidé, kteří nejsou v Praze, že by potřebovali zalít květiny... Samozřejmě musím vědět o každé uložené urně, spolupracuji s pohřebními službami, provádíme různé opravy, úpravy. Později jsme dostali do správy od Řeporyj ještě krteňský hřbitov, takže práce je okolo toho pořád dost a dost.
Kdo na těchto hřbitovech odpočívá?
Kromě běžných občanů jsou tady pohřbeni třeba vlasovci. Za minulého režimu po mně chtěli, abych je vykopal, ale já jsem tvrdil, že nevím, kde přesně leží. Teď jsou ty hroby zrenovované a lidé sem chodí zapalovat svíčky. Jsou tady také civilní hroby lidí umučených za druhé světové války, včetně mého dědy, který zemřel v Mauthausenu.
Pojďme skončit veseleji. Co ty, celoživotní člen stodůleckého Sokola, a sport?
Můj nejoblíbenější sport je určitě fotbal, který jsem dlouho aktivně sám hrál. Fandím Spartě, kde jsem dokonce za žáky kdysi hrál, ale jelikož jsem už měl legitimaci Sokola Stodůlky, tak jsem nemohl pokračovat. Když jsem chodil na devítiletku, reprezentoval jsem školu v běhu a také jsem se hodně věnoval atletice. Vůbec všechny sporty mám rád a těší mě, že jsou stálicí mezi kratochvílemi i v dnešní přetechnizované době.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.