STALO SE V LISTOPADU
Jak se Helenka nestala švadlenkou
ZDROJ: I.PINIMG.COM
Malá Helenka se narodila 19. listopadu 1923 do rodiny Wehrbergerových. Maminka vyučovala angličtinu a němčinu, tatínek vlastnil obchod se sportovními potřebami. Celá rodina velmi tíhla ke sportu, a tak není divu, že patřili k jedněm z prvních lyžařů v republice. Rodinným přítelem nebyl nikdo menší než Emerich Rath, muž, který se zapsal do dějin jako ten, který se snažil zachránit Bohumila Hanče. Helenka od malička ráda kreslila, dokonce se často stávalo, že ve škole nedávala pozor, protože si kreslila tajně pod lavicí. Tatínek rozhodl, že se vyučí švadlenou. To ji ale vůbec nebavilo, a tak jí rodiče zaplatili kurzy kreslení. Nejprve studovala na Ukrajinské akademii u Grigorije Musatova, později přešla na Rotterovu střední školu kresby a propagační grafiky a svá studia ukončila ve škole volné a užité grafiky, knižního a reklamního umění Officina Pragensis. To již zuřila druhá světová válka, rodiče se rozvedli a Helenka žila sama s maminkou. Začala pracovat ve výtvarném ateliéru Melantrichu a kromě toho si přivydělávala kreslením módních návrhů, návrhů kabelek a vymýšlením a kreslením vtipů, které nabízela po novinách a časopisech. V té době se také jako velmi mladá vdala za o šest let staršího Ivo Zmatlíka. Manželství, ze kterého vzešel syn Ivan, se brzy po válce rozpadlo. Přestože se Helena později znovu vdala za výtvarníka Zdenka Seydla, jméno svého prvního muže si ponechala a jako Zmatlíkovou ji znají a milují nejen děti skoro po celém světě. Ateliér Melantrich po letech opustila a osamostatnila se. Následně pracovala pro řadu nakladatelství, především pro Státní nakladatelství dětské knihy, pozdější Albatros, jako jeho kmenová ilustrátorka. První knížky byly určeny dospělým čtenářům, pak se již věnovala převážně tvorbě pro děti. Jedněmi z prvních knížek byly Hrubínův Paleček a Vařila myšička kašičku. Její ilustrace k Dětem z Bullerbynu a Karkulínovi ze střechy od Astrid Lindgrenové, Honzíkovy cesty nebo O letadélku Káněti Bohumila Říhy zná už několikátá dětská generace. Není s podivem, že při vyslovení názvu knížek zcela automaticky vytanou na mysl charakteristické obrázky kreslířky. Jsou to ilustrace jednoduché, přímočaré a barevné, plné optimismu. Pro postavy je, kromě velkých, veselých očí, charakteristická pevná linie, přičemž vše má svoje kontury a své místo, přesto jsou ale minimalizovány agresivní ostré hrany. Svým nezaměnitelným rukopisem doprovázela Helena Zmatlíková dětské čtenáře pohádkami Boženy Němcové, Karla Jaromíra Erbena i bratří Grimmů, známá je její spolupráce s Eduardem Petiškou a Ludvíkem Aškenázym. Vytvořila celou řadu dětských leporel, spolupracovala na animovaných filmech a večerníčcích a společně s Jiřím Žáčkem vytvořila několik učebnic. Vezmeme-li to kolem a kolem, za svůj život ilustrovala okolo dvou set padesáti knih. Tyto knihy vyšly ve více než dvou desítkách světových jazyků s původními ilustracemi, a tak jsou její obrázky známé a oblíbené téměř po celém světě, zejména v dalekém Japonsku. Jako jediná žena u nás patřila mezi dvacítku nejvydávanějších ilustrátorů minulého století. Doma i v zahraničí pořádala řadu výstav a za svoji výtvarnou tvorbu získala mnohá ocenění, včetně ceny nakladatelství Albatros za celoživotní práci s dětskou knihou. Ve stáří čelila velkým potížím se zrakem a při práci musela používat lupu. Přesto ilustrovala skoro až do konce života, který vyhasl 4. dubna 2005. Je pochována na Vyšehradském hřbitově v Praze. Její ilustrace ale žijí dál, dnes už nejen v knížkách. Pro chytré telefony podle nich vznikají i interaktivní aplikace pro děti.