Dívat se a uvidět
Za panem profesorem Ivanem Vranou jsme se vydali do Domova třetího věku. Zde jeho obyvatelům zpestřuje týden co týden čtvrteční odpoledne promítáním filmů, které sám vytvořil. Lze díky nim nahlédnout do více jak osmdesáti zemí světa, které pan profesor procestoval.
V domově pro seniory Zity Kabátové jsem se, pravda, neocitl ze své vůle. Bydlíme na Hanspaulce, což je adresa, která byla vždycky mým snem. V době, kdy jsem sháněl v Praze bydlení, nebylo vůbec lehké byt sehnat. Znamenalo to čekat řádově desítky let v pořadníku, zpravidla družstevním. Rozhodl jsem se tedy postavit bydlení svépomocí.
A když už jsem se do toho pustil, chtěl jsem, aby to stálo za to. Vybral jsem pražskou Hanspaulku, jelikož je to místo důstojné a elitní. Ale když mě před pěti lety potkal úraz páteře, ukázalo se, že i pohádkové bydlení má svá úskalí. Schodiště se pro mě stalo nepřekonatelným problémem, a tak jsem zvažoval varianty. Nakonec jsem našel tenhle domov ve Stodůlkách, kde bydlím k plné spokojenosti. Navíc to není daleko od našeho bydliště, takže mě může rodina kdykoli navštěvovat.
Čím jste byl, než jste vstoupil do zaslouženého důchodu?
Předně musím říct, že stále pracuji, byť na částečný úvazek na Fakultě ekonomiky a managementu České zemědělské univerzity v Praze Suchdole. Jsem rád, že se pořád můžu podílet na výuce a výchově doktorandů. Jedno z mých životních kréd je být užitečný pro sebe i svoje okolí, seč to jenom jde. A to je vlastně případ i těch filmů, ke kterým se dostaneme. Moje původní vzdělání je v oboru radioelektronika, které jsem získal na Elektronické fakultě ČVUT. Zde jsem záhy začal pracovat postupně jako vědecký pracovník, samostatný vědecký pracovník
a vedoucí vědecký pracovník. Získal jsem tady vědecké hodnosti, a kromě výzkumu jsem se podílel také na pedagogické činnosti v oblasti radioelektronických systémů. Učil jsem tu předměty typu teorie informace, informatiku nebo teorii rozhodování zejména za podmínek neurčitosti.
To mi zní trochu jako zaklínadlo.
Rozhodování za podmínek neurčitosti vysvětlím na jednoduchém příkladu. Představte si, že skupina odborníků v záplavových oblastech má navrhnout opatření tak, aby se zmenšilo riziko záplav nebo poškození záplavami. V této skupině se sejdou hydrologové, zemědělci, ekonomové, zástupci životního prostředí, místní správy a v neposlední řadě majitelé půdy. Tito lidé mají za úkol představit optimální rozhodnutí, které ale může být vzhledem k jejich složení často rozdílné nebo dokonce protichůdné. Cílem rozhodování za podmínek neurčitosti je najít takové výsledné řešení, které by představovalo z hlediska složení oněch expertů nejlepší možný kompromis.
Kromě výzkumu a pedagogické činnosti jste také velkou část života věnoval cestování ...
Nepovažuji se ale za cestovatele. Díky tomu, že jsem univerzitní profesor, jezdil jsem po různých vědeckovýzkumných akcích a konferencích, kam jsem byl zvaný díky své odbornosti. Na této úrovni jsem ale začal cestovat až později z jednoho prostého důvodu. Tehdejší vládní režim nechtěl mít ve svých řadách profesora - nestraníka. Na vstup do strany jsem ale nechtěl za žádnou cenu přistoupit, a tím pádem jsem měl jasné mantinely, co smím a nesmím dělat. Překvapivě mě komunisté nechali dělat výzkum a publikovat, ale bránili mi cestovat. Jenže já na ně vymyslel fintu. Jedním z mála způsobů, jak se vyhnout režimní šikaně, byl sport. Osm let jsem byl v československé reprezentaci v jachtingu a díky tomu jsem projezdil kus světa. Sport i potom zůstal mým velkým koníčkem.
Už tehdy jste vaše cesty dokumentoval?
Ano, na amatérské úrovni už to bylo v tom jachtařském období. Jenže víte, já, když něco dělám, tak to dělám pořádně, na sto procent. Vždycky než jsem někam vyjel, tak jsem se na cestu důkladně připravil. Přečetl jsem si o té zemi veškerou dostupnou literaturu z hlediska zeměpisu, dějepisu, zajímala mě kultura, gastronomie, prostě všechny možné aspekty, které mě mohly cestou potkat. Mělo to obrovskou výhodu, že jsem pak bezcílně nebloumal a nemarnil čas rozkoukáváním se. Vždycky jsem šel najisto. I když párkrát se stalo, že něco selhalo. Třeba na Islandu, kde jsem chtěl natočit hnízdění takového zvláštního ptáka – papuchalka. Zrovna v té době, co jsem tam byl, měl mít dobu hnízdění. Tak jsem toho chtěl využít, naložil jsem stativ na ramena a šel dvanáct hodin na pobřeží, kde jsem sice udělal pár pěkných záběrů, ale papuchalk nehnízdil, asi měl dovolenou :-). Později jsem se dokumentaci začal věnovat profesionálně, s lepším vybavením, nejen na souši, ale i ve vzduchu. Když jsem kvůli zdravotním obtížím musel s filmováním skončit, dron mi ležel dva roky v garáži. Tatínek jednoho mého kolegy má v severních Čechách velkostatky, kde potřebuje sledovat stáda, tak jsem mu ten dron dal. Alespoň je ještě k užitku, jak to mám rád i já.
Jaké vaše filmy jsou?
Je to pohled na svět očima Ivana Vrany. Snažil jsem se je dělat tak, aby byly pro publikum zajímavé. A to není snadné. Lidi se totiž neumí dívat. Kolikrát někde jsou a spoustu věcí přejdou, aniž by si jich všimli. To je, myslím, jedno z hlavních kouzel mých filmů. Že jsem se naučil dívat. Na všechny své filmy mám autorská práva na scénář, kameru, střih i zvuk. Moje technologie zpracování filmu je taková, že si nejprve připravím scénář. Z cest si přivezu tolik materiálu, že mnohonásobně přesahuje rozsah hodinového filmu. A tak je třeba nejprve všechno prohlédnout a vyřadit ty záběry, které mají jakoukoli nedokonalost. Pak hledám záběry, které se buď opakují, anebo nekorespondují se scénářem. Nakonec s těžkým srdcem vyřazuji záběry, které jsou sice technicky bezvadné, týkají se tématu, ale opakují se. A takto se to postupně ředí a ředí, až z toho vznikne film. Všechny moje filmy jsou k vidění na YouTube. Ty moje „přednášky“, jak tomu tady říkají, je vlastně pouštění těch filmů, ale je pravda, že jsou obohaceny o postřehy, které můžu dodatečně okomentovat. Jsem rád, že lidem dělají radost.
Které země jste navštívil?
Kromě Antarktidy jsem navštívil všechny světadíly. Nejdál jsem byl na Novém Zélandě, a to dokonce dvakrát. O těch zemích mě vždycky zajímalo úplně všechno. Nikdy jsem se třeba nezdráhal cokoli ochutnat, ovšem platilo jedno pravidlo. Člověk se nesmí koukat, co má na talíři. Třeba takoví brouci v Číně chutnají skvěle, ale koukat se na to nedá :-). Indické jídlo je taky skvělé, ale radši nepřemýšlet, z čeho to je a jak se to připravuje. Vážím si zkušenosti žít a filmovat mezi divokými zvířaty v Zambii a Zimbabwe. Ze svých cest jsem si přivezl ohromnou řadu suvenýrů. Můj pokoj tady zdobí překrásná velká geoda, doma mám ještě jednu větší a ve sbírce mi nechybí ani dlaždice z Taj Mahalu. Těžko bych hledal zemi, kde se mi nelíbilo. Vždycky jsem se snažil dívat na svět pozitivně. On totiž není problém najít to špatné, ale to, co je hezké a zajímavé.
Často se mě ptali, jestli bych chtěl žít jinde než v Čechách. Nechtěl. Snad možná jen v zemích západní Kanady, na Aljašce a na Novém Zélandu, a to především díky pěkné mezilidské atmosféře.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu?
Neváhejte a ozvěte se nám. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz.