STALO SE v ŘÍJNU
Pardubice nevoní jenom po perníku
Bezmála sedm kilometrů napětí, zatajený dech nad Taxisovým příkopem, dámy s nezbytným kloboukem a pánové v oblecích s vestičkou.
To je Velká pardubická steeplechase. Příběh odvahy, elegance a současně vrchol sportovní i společenské sezony. První řádky se začaly psát 5. listopadu 1874, kdy proběhl první ročník ikonického závodu. Na vzniku soutěže u nás měly hlavní vliv dvě okolnosti. Jednak to byla obliba parforsních honů mezi vyšší šlechtou. Šlechtici oblečení do barevných kabátců při nich na koních se smečkou psů pronásledovali zvěř a překonávali přitom různé překážky. A právě krajina Pardubicka měla k této zábavě velmi příhodný charakter anglického parku. Druhým impulsem ke vzniku Velké pardubické byla inspirace Velkou liverpoolskou steeplechase neboli Grand National, což je nejstarší a nejslavnější dostih v Anglii, kolébce dostihů. Dnešní dostihové závodiště vzniklo v roce 1856, a to díky pardubické Parforsní společnosti a Českému spolku pěstitelů koní.
FOTO: https://cdn.xsd.cz/original
Zde se onoho pátého listopadu běžel dostih zcela odlišný od všech ostatních v kontinentální Evropě a srovnatelný s tím liverpoolským. Hlavní zásluhu na vybudování trati a organizaci měla hrabata Maxmilián Ugarte, Emil Egon Fürstenberg a Oktavián Josef Kinský. Na startu stálo čtrnáct koní, avšak dostih dokončilo pouhých sedm s tím, že pouze čtyři koně zvládli závod bez úrazu. Bohužel pro hřebce Strizzela se stal tento závod osudovým. Pro vítěze byla připravena odměna v podobě jedenácti tisíc sedmi set zlatých, které nakonec získal anglický jezdec George Sayers s tmavým hnědákem Fantôme. Od tohoto okamžiku se samozřejmě soutěž měnila a vyvíjela. Pro počátky byla charakteristická dominance plnokrevných koní, anglických jezdců a náročných podmínek. Mezi světovými válkami se pyšnila pestrou mezinárodní účastí, zvyšováním počtu startujících a úspěchy koní a jezdců z Československa. Po válce až do srpnové invaze docházelo k časté změně trati a překážek, trendem byla téměř výhradní účast československých jezdců i koní. Do revoluce v roce ´89 se typickou stala pochopitelně nízká mezinárodní účast a také převaha polokrevných koní. Po pádu režimu až dosud dochází ke zvyšování kvality a prestiže dostihu a také snaze o co nejvyšší bezpečnost. Od dob svého vzniku se Velká pardubická konala každý rok s výjimkou let 1876 a 1908, kdy byly velmi nepříznivé klimatické podmínky. Závody se nekonaly během světových válek a dále v roce 1968 kvůli invazi vojsk Varšavské smlouvy. Steeplechase hrozil dokonce i zánik, poprvé kvůli zbědovanému stavu závodiště po druhé světové válce, a hlavně v devadesátých letech minulého století, kdy ohrožení představovaly protesty ochránců zvířat. Přes to všechno si ale Velká pardubická uchovala pověst sportovní události s nejdelší tradicí v Česku. Považte, že když se začala hrát fotbalová liga Československa, měla za sebou již padesát ročníků.
V současnosti se dostihy konají tradičně druhou říjnovou neděli, přičemž letos se uskutečnily po stopětatřicáté. Dnes si můžeme vychutnat, ať už přímo v Pardubicích, nebo jen u televizních obrazovek, šest tisíc devět set metrů dlouhý závod, při němž obvykle patnáct až dvacet koní se svými jezdci zdolá celkem jednatřicet překážek a běží jej něco okolo deseti minut. Historicky nejúspěšnějším koněm zůstává Železník, který Velkou pardubickou vyhrál čtyřikrát, vždy s Josefem Váňou v sedle.
Obdiv a uznání si ale zaslouží každý kůň, který se jedněch z nejtěžších dostihů nejen v Evropě, ale i na světě zúčastnil.