Advent - trauma, otrava nebo radost a naděje
Mnohokrát v životě na něco čekáme a čekání je naprosto běžná součást života, a přes tuto svojí běžnost a samozřejmost nás někdy obtěžuje, a co víc, někdy nám zcela bere klid. Stáváme se nervózní, protože přicházíme o čas a brzdí nás to v našem rozletu. Například když čekáme ve frontě na kasu v hypermarketu a někomu se před námi zasekne platební karta. Podobných situací bychom vymysleli miliony. Jaký je výsledek? Jsme otrávení, naštvaní a odnesou to zpravidla ti nejbližší.
Čekání je ale také jeden ze základních prostředků formace člověka. Kdyby nebylo těhotenství tak dlouhé, rodina by se nestačila připravit na příchod nového člena rodiny. Kdyby všechno bylo dosažitelné bez očekávání, nebyli bychom schopni ty skutečnosti prožít do hloubky a staly by se jen všednodenním koloritem.
Advent – tedy čekání, ale nemá s tím výše popsaným hypermarketovým společného ani co by se za nehet vešlo. Advent, tak jak vznikl a jak se ve staletích uchovával, je čekání, které je veskrze radostné a směřuje k jednomu jedinému. Je očekáváním příchodu mesiáše – Krista. To napětí očekávání je vnitřní dispozicí pro dobro. Výsledkem není pak nervozita, vzteklost, napětí, shon. Adventní očekávání je vyhlížením něčeho krásného, a to si nedám ničím zkazit ani sebrat.
Možná by se dalo očekávání adventu či jeho vnitřní napětí srovnat s očekáváním, které prožívá kluk, když čeká na svoje děvče, nebo když rodina čeká na narození dítěte.
No a teď si zkuste představit, že tomu čekání dáte najednou jiný smysl. Například smysl čekání hocha na děvče by najednou byl v tom, aby tam přijel skvělým bourákem a nikoli to, že se setká se svojí milovanou; očekávání miminka bude mít smysl v novém koberci, který je přeci nutný, aby miminko nelezlo po starém, ošlapaném. To je absurdní na první pohled. Bohužel se nám někdy v tom předvánočním adventu stává právě takové absurdní přeznačkování a schováváme ho pak dokonce za lásku k bližním. Zaměníme najednou cíl a prostředek nebo podstatné a nepodstatné, projev lásky za lásku, lásku za množství dárků, které musíme sehnat... Tak to jsme zcela mimo. A nakonec nám pro samý shon nezbude čas na to společně se těšit a očekávat. Prožívat společně s ostatními tichou chvějící se touhu po Bohu, po lásce, jednoduše po všem opravdu dobrém, to plní člověka radostí a dalo by se to nazvat svatým neklidem. Z něho se rodí ono hluboké uspokojení, když dosáhne kýženého a vyhlíženého. Takovéto naplnění přetrvá i mnohou nepřízeň, protože má za sebou období touhy, která zocelila srdce. Co nám tedy může advent přinést? Obnovení člověka, znovurozhodnutí se pro Boha, pro dobro a pro lásku.
Nám všem, kdo žijeme v Praze 13, bych přál, aby pro nás letošní advent měl ten pravý cíl. Kéž nám to tajemné radostné napětí a očekávání nezničí žádný shon, žádná reklama, žádný obchodník.