Je to krásný pocit, že jsem nežila nadarmo
U příležitosti státního svátku 28. října 2006 prezident republiky Václav Klaus propůjčil Řád Tomáše Garrigua Masaryka za vynikající zásluhy o stát v oblasti rozvoje demokracie, humanity a lidských práv také paní Hildě Hojerové – Čihákové, která žije ve Stodůlkách a je čestnou občankou Prahy 13.
Již za nacistické okupace pomáhala převádět lidi v nouzi přes hranice a v roce 1947 obdržela vysoké státní vyznamenání. V roce 1948 se nesmířila s nástupem komunismu a pokračovala v boji proti režimu. Za převádění uprchlíků do Německa a přípravu ozbrojeného povstání byla odsouzena k pětadvaceti letům vězení. V komunistických vězeních nakonec strávila devět let, i poté byla perzekvována a teprve po roce 1989 se jí dostalo plné rehabilitace. 9. prosince oslaví 97. narozeniny. Přesto je stále plná elánu, podílí se na činnosti Konfederace politických vězňů, je čestnou členkou Rotary klubu a je pořád mezi lidmi. Setkání s touto charismatickou osobností je pro každého velkým zážitkem.
Paní Hildo, jaké máte vzpomínky na Rakousko-Uhersko?
Maminka byla velká Sokolka a všichni jsme měli takové vlastenecké cítění. Od roku 1915 jsem byla členkou Sokola, bylo mi šest a už jsem cvičila. Dokonce jsem cvičila na všech sletech – kromě toho letošního. Ale tleskala jsem na tribuně a na průvodu jsem byla! V roce 1918 mi bylo devět. 28. října jsme šli svátečně oblečeni na Václavské náměstí s burácivým řevem přivítat vznik republiky a byli jsme nadšeni.
Jaké byly vaše začátky?
Ze čtvrté třídy mě přihlásili do Gymnázia Krásnohorská, Minerva se jmenovalo. Tam jsem i maturovala. Maminka byla věřící, vždy jsme chodili do kostela. Dali mě do penzionátu v Děčíně, který vedly jeptišky. Byly nesmírně vzdělané a já jsem tam dělala státní zkoušky z němčiny, z franštiny a z angličtiny. Pracovala jsem potom v kanceláři u sklářské firmy Inwald. Tatínek byl generálním ředitelem sedmi skláren. To on mi vštípil lásku ke sklu. Napsala jsem dokonce článek o kráse a významu skla. Rovnou ze školy jsem často běžela do dílny, tam mě naučili pracovat se sklem. Ve skle je krása, obohacuje člověka, odráží se v něm. S tatínkem jsme si ohromně rozuměli. Zemřel, když jsem byla asi šest let ve vězení a byla to veliká bolest.
Jak jste v dětství prožívali Vánoce?
Na Vánoce jsme se vždy dlouho těšili. Tatínek dbal na to, abychom byli umytí a čistí. Při štědrovečerní večeři se nesmělo mluvit a pak se rodiče ztratili a šli pro dárky.
Měli jsme kuchařku Márinku, která u nás byla asi 57 let, to byl skutečně člen rodiny, hrozně jsme ji milovali. Když mě zavřeli, Márinka se vzorně starala o mého malého syna Miloše. Ten byl později nadšený skaut a veškerou svoji sílu předával skautskému hnutí. Všichni mu říkali skautským jménem Logan. Měla jsem ho strašně ráda, bohužel již před dvanácti lety zemřel. Márinka u nás bydlela i po mém návratu z vězení. Když zemřela, uložila jsem ji do našeho rodinného hrobu.
Na Vánoce ve vězení se asi příjemně nevzpomíná…
To jsme nejvíce trpěly. Ty vzpomínky na vánoční domov, na naše blízké… O Vánocích byl ten stesk nejsilnější. Vždycky jsme si přály, aby Vánoce byly co nejrychleji pryč. Strašně jsme se těšily aspoň na krátké návštěvy. To jsme si i povypůjčovaly nějaké oblečení, abychom byly „jako hezké“, protože jinak nám nechávali jen ty nejhorší hadry. Měly jsme jenom desetiminutové návštěvy. Chodil za mnou tatínek. Museli jsme stát a nesměli jsme se k sobě vůbec přiblížit, ani se pohladit. A někdy se dokonce stalo, že rodině povolili návštěvu a pak nás nepustili z cely. Jídlo bylo vždycky hrozné a ani o Vánocích to nebylo o nic lepší. Zvláště pokud byl nějaký zlý bachař. Co mohli, to vynechali. Abychom nebyly „moc živé“, jak oni říkali. Aby se nám tam náhodou nezalíbilo. Musely jsme se naučit žít s málem. Třeba nás bylo v cele sedm a dali nám čtyři housky. Bylo velmi ponižující, že o našem žití nebo nežití rozhodovali primitivové, kteří se někdy ani neuměli podepsat. Stále nám vyhrožovali zhoršením trestu a trestem smrti. Zažily jsme asi 19 rozsudků smrti. Když jsme šly k výslechu, byly jsme plny strachu, jestli se vrátíme. Pán Bůh nám opravdu pomáhal, že jsme to vůbec přežily.
Viděla jste někoho z bachařů později?
Jednoho hodně zlého bachaře jsem viděla na Václaváku řídit dopravu. Ale byli tam i slušní. Jeden starý bachař z Pankráce, který se vždy choval slušně, přišel dokonce za mnou domů. Tak jsem ho pozvala na kávu a hezky jsme si popovídali. Bachařům jsem odpustila a necítím vůči nikomu z nich žádnou zášť.
Kde všude jste byla ve vězení?
Byla jsem ve vězení v Bartolomějské, na Ruzyni, na Pankráci, v Litoměřicích, Minkovicích, Gottwaldově (Zlíně), v Kutné Hoře, v Želiezovcích na Slovensku, v Jihlavě, v Pardubicích, v Tuněchodech… Vždy když byly někde nějaké přírodní kalamity, tak nás tam schválně poslali. Nikde jsme nezůstaly déle než půl nebo tři čtvrtě roku, abychom si nezvykly a nenavázaly přátelství.
Ale přesto v kriminále mnohá přátelství vznikla…
Vznikla, a moc krásná. Strádání nás stmelilo.
Byla to skutečně přátelství na život a na smrt. My jsme si navzájem pomáhaly nést ten úděl. Dodnes se scházíme. Po kriminále jsem asi od pěti holek z vězení dostala krásné dopisy s poděkováním: „Nebýt tebe, tak jsme to nevydržely. Tys nás celou dobu držela a posilovala.“
Jak jste to dokázala?
Víte, spoluvězeňkyně se mě často ptaly: “Jak ty se tady ještě můžeš smát a vyprávět historky?“ A já jsem odpovídala: „Vždyť já mám radost. Já už si tady odbývám očistec a půjdu pak rovnou do nebe.“ Bylo to trošku zjednodušené, ale pomáhalo mi to přežít. Po návratu z vězení jsem vůbec nemohla najít práci. Dělala jsem pomocné práce, vyklízela jsem vagóny. Pětkrát, šestkrát za měsíc přijížděli estébáci k nám do Všenor. Mnohdy jsem měla prohlídky. Vyházeli mi věci z nočního stolku na postel a byli neskonale drzí. Velmi často pro mě přijeli, odvezli mě do lesů k výslechu, někdy třeba na celý den. Díky Bohu, že ten režim už je pryč.
Je pro vás státní vyznamenání zadosti¬učiněním?
Když mě pan prezident v říjnu dekoroval, tak jsem si znova řekla: Přeci jen jsi nežila nadarmo. To je ocenění celého mého života. To vědomí, že člověk nežil zbytečně a mohl pro národ něco udělat, je nesmírně cenné. A pomáhá i ve chvílích, když má člověk život trochu komplikovanější. Můžu říci, že jsem prožila šťastný život, a ne zbytečný.
Co byste popřála čtenářům STOPu?
Aby žili ve zdraví, v klidu a v bezpečí. Aby byli spokojení, dokázali dát tu spokojenost najevo a uměli být ke svému okolí příjemní, vlídní, srdeční a láskyplní.