Čas na poděkování, smíření, obnovu vztahů
Čas na poděkování, smíření, obnovu vztahů
Vzpomínám na Vánoce a na sváteční přípravy z období svého dětství. Hlavním bodem adventu byly takzvané „roráty“. Byla to slavnost ně prožívaná ranní bohoslužba, během které byly pro děti připravené různé soutěže a hry spojené s událostmi předcházejícími narození Krista. Čím více se blížily Vánoce, tím blíže jsme byli v našich soutěžích u Betléma, do kterého cestovali Josef s Marií a kde se pak narodil Ježíš. V kostele se často už od začátku adventu začínal stavět betlém, ve kterém postupně přibývaly figurky a narůstala výzdoba. Odněkud shora, na skoro neviditelném provázku, sestupovala – každého dne níž a níž – figurka malého Ježíška, aby se o půlnoci z 24. na 25. prosince konečně ocitla v jesličkách. Doma na Štědrý den vládla atmos féra plná napjatého očekávání. Pokoj, ve kterém byl stromek a kde se připravovala štědrovečerní večeře, byl zamčený, vstupovala tam pouze máma. Stromek jsme sice připravili my: bratr, sestra a já, ale slavnostní rozsvícení a rozbalování dárků bylo až po slavnostní večeři. Pak jsme běželi do kostela na půlnoční.
Dětství mám už dávno za sebou (občas si člověk říká, že je to škoda), ale stále vzpomínám na to napětí související s čekáním. Celý advent je obdobím čekání na slavnostní událost spojenou s narozením Ježíše. V každém čekání je – pokud se zamyslíme – jakési prázdno, které má být teprve naplněné někým nebo něčím, co přijde. Vzpomeňme na chvíle, kdy jsme čekali na něco radostného: na návštěvu někoho vzácného, na dovolenou nebo na narození dítěte. Čekání na radostnou událost vytváří příjemné napětí, které vrcholí v okam žiku naplnění očekávané chvíle.
Položil jsem si otázku: Na co vlastně čekám dnes? Co očekávám od Ježíška teď, když už pominuly dětské sny o krásných hračkách?
Často se naše aktivity kolem vánočních příprav soustředí na vybírání dárků, na úklid a výzdobu bytu, nákup potravin na vánoční stůl a další starosti. Všechny ty přípravy nám mají vytvořit sváteční atmosféru a poskytnout příjemný pocit, možná někdy i pocit štěstí. Je to však to, co nás opravdu naplní radostí? Možná bychom měli během těch příprav, během adventu, každodenně nalézt chvilku pro obnovení a prohloubení toho, co velmi často v běhu života postupně ztrácíme a po čem se nám podvědomě o Vánocích stýská: krásné rodinné atmosféry plné lásky, porozumění a jednoty.
Věnujeme čas mnoha záležitostem, které jsou určitě důležité pro náš každodenní život. Zapomínáme však, že k tvoření vzájemných vztahů a budování důvěry je potřebný čas věnovaný bezprostředně druhému člověku. Čas na obyčejný rozhovor, na přijetí bolesti i radosti člověka žijícího vedle mě, čas na smíření nebo na vyznání lásky, čas na poděkování, že můžu s někým sdílet život, čas tvoření spole čného života. Čas, který nevěnuji druhému pouze jako „bokovku“ při vykonávání nějaké činnosti, ale kdy středem mé pozornosti bude jen a jen ten, pro kterého jsem se kdysi rozhodl žít.
Přeji vám všem, abyste o Vánocích i během celého adventu prožili krásné, nádherné chvíle s rodinou. Abyste znovu objevili, že člověk je šťastný jen tehdy, když svůj život může věnovat druhému, aby ho obohatil a udělal šťastným. Láska nás totiž učí ztrácet, aby do prázd - ného prostoru mohl vstoupit druhý člověk se svým životem a rozptýlit naši samotu.
Inspirací pro nás může být Svatá rodina Marie, Josefa a Ježíše, která v nesnadných podmínkách bezdomovectví a vyhnanství, v nichž se ocitla po narození Ježíše, nacházela oporu ve vzájemné lásce, důvěře a přijímání druhého tak, jak to bylo v dané situaci zapotřebí.
Přeji vám krásné a požehnané vánoční svátky, plné radosti a porozumění a zvu vás do kostelů na vánoční program.