Radost, štěstí a láska na konci cesty
V posledním letošním díle naší rubriky se seznámíme s paní Markétou Matušíkovou, která je vlastně trochu něco jako anděl. Naší sousedkou je téměř třicet let a celý život pracuje jako zdravotní sestra, věnuje se krizové intervenci a poslední rok je místopředsedkyní a odborným garantem neziskové organizace Sanitka přání. Naším přáním pro vás čtenáře je, budete-li muset navštívit lékaře, aby vás mezi dveřmi přivítal někdo jako ona: žena s úsměvem na rtech a srdcem na dlani.
Pojďte nám nejprve votní o sobě něco povědět.
Mám tři vlastní, dávno dospělé děti a před třemi lety jsem si do pěstounské péče vzala chlapečka a rok nato jeho sestřičku. Už od druhé třídy jsem s jistotou věděla, že budu zdravotní sestra, a láska k tomuto povolání mě neopustila dodneška. Byť lékaři jsou studovaní a velmi chytří lidé, tak ale bez zdravotní sestry prostě nemůžou být. Zdravotní sestra je, a podle mne by tedy měla být, takový nositel úsměvu, pohlazení, empatie a sounáležitosti. Celý život pracuji jako sestra v urgentní medicíně a posledních pět let se věnuji krizové intervenci. To je vlastně odborná metoda práce s klientem v situaci, kterou osobně prožívá jako zátěžovou, nepříznivou nebo ohrožující. K tomu krásně zapadá dobrovolnictví v neziskové organizaci Sanitka přání.
Co si máme pod tímto pojmem představit?
Sanitka přání je spolek dobrovolníků, kteří plní lidem v terminálním stádiu nemoci nebo těm, kteří jsou dlouhodobě upoutáni na lůžko, jejich přání.
Kde se tento nápad zrodil?
Bylo to už před sedmnácti lety v Holandsku. V roce 2007 se tam splnilo první přání, kdy záchranář vezl námořníka, který chtěl před svým odchodem na věčnost ještě jednou uvidět moře. Od té doby tam fungují po celém Nizozemí a myšlenka postupně přechází i do dalších zemí.
Kdo ji uvedl v život u nás?
U nás u zrodu stáli tři známí, kteří se do toho Nizozemí jeli podívat, aby viděli, jak to celé funguje, a v roce 2022 založili Sanitku přání v České republice. Nakonec z nich ve spolku zůstal vlastně jenom jeho předseda, pan Igor Kytka. J
ak jste se k organizaci připojila vy?
O její existenci jsem se dověděla z facebooku, kde jsem zjistila, že shání dobrovolníky, a tak jsem se přihlásila. Sanitka jela první přání v lednu 2023 a já jsem se připojila o měsíc později. Poslední rok jsem její místopředsedkyní a odborným garantem.
Co je třeba udělat, aby Sanitka přání nakonec skutečně vyjela?
Obrátit se na nás může kdokoli z celé České republiky, podmínek je jen několik. Klient musí být imobilní a není v silách jeho samotného ani jeho rodiny to přání splnit. Přání musí být v rámci naší země a nesmí trvat déle něž jeden den, a to z toho důvodu, že přání plní dobrovolníci ve svém volném čase a při své práci, tudíž nemají možnost jezdit dál. Na našich webových stránkách je kolonka „chci splnit přání“, kde se vyplní veškeré údaje. Ty se dostanou k naší koordinátorce Lucii, která je schopná zařídit téměř cokoli, s klientem nebo jeho rodinou se spojí a začne plánovat. V momentě, kdy je naplánováno, posádka tvořená řidičem s oprávněním řídit sanitní vůz a zdravotní sestrou nasedá, vyzvedává klienta a začíná ta krásná část toho přání.
Jestli to dobře chápu, Sanitka přání stojí a padá na dobrovolnících?
Určitě. Jsou z celé republiky a bez nich by všechno byla jenom myšlenka. Zaslouží si na tomto místě veliké a upřímné poděkování. Jejich jedinou, ale zato obrovskou odměnou je radost, láska a neuvěřitelné štěstí, které provází každé plnění přání. Stejně tak si poděkování zaslouží beze zbytku všichni dárci a ti, kteří nám jakkoli jinak pomáhají. Pro nás i stokoruna je znamením, že svět není tak špatný, jak se zdá, když se večer díváme na zprávy.
Díky podpoře radnice jsme získali kancelářské prostory a vůbec takové to zázemí, včetně povolení k parkování dvou vozů u polikliniky Hostinského. A také nám pomohla záchranná služba, která má stanici ve Vackově ulici, kde máme jedno místo, abychom mohli sanitky dobíjet. Takových a podobných pomocných rukou není nikdy dost, novým se nebráníme a děkujeme za ně.
Jaká přání jste už splnili?
Je to opravdu velká škála a ta přání jsou vlastně strašně skromná. Nikdy nikoho nenapadlo letět třeba na Mallorcu, což bychom stejně nemohli splnit. Nejčastěji se jedná o setkání s rodinou, návštěvu rodného města, plnili jsme přání účasti na svatbě vnoučat, setkání sourozenců po letech, návštěvu hrobu příbuzných. Jedné paní, která nikdy nebyla na Karlštejně, jsme zařídili jeho prohlídku během rekordních dvanácti hodin. Teď naposledy jsme byli na koncertě skupiny Kabát, což si přál mentálně postižený klučík, celý život upoutaný na lůžko. Kabáti jsou jeho nejoblíbenější muzika, celou dobu s nimi zpíval, byla to paráda. Nedávno jsem se ptala koordinátorky, ať mi řekne v procentech, kolik jsme odmítli přání a prý to není ani jedno procento. Spíš se to třeba bohužel nestihlo. Vždycky říkám - nečekejte, až se to zhorší, pojďte, ať si to ten člověk ještě užije. Setkáváme se s tím, že když se lidem přání splní, tak buď dojdou věčného klidu, anebo je to nabije natolik, že mají sílu tady ještě dořešit všechno, co potřebují, než odejdou.
Musí to být nesmírně krásné, ale také obrovsky emočně vyčerpávající. Jak se dobíjíte vy?
Máte pravdu. Je to emočně velmi vyčerpávající zejména ve chvílích, kdy se dovíte, že to opravdu dopadlo tak, jak jsme všichni čekali. Potom, co jsem si vzala dvě malé děti do pěstounské péče, mi ale všechno v životě začalo zapadat do sebe. Když každé ráno od nich slyším „Dobré ráno, lásko“, tak je to něco, co mě nabije do dalších hodin a dnů. Tím, že jezdím do práce do Ústí nad Labem, mám možnost si v autě pustit skvělou muziku nebo si po telefonu popovídat s někým, kdo má pořád úsměv od ucha k uchu, to je taky fajn. A v neposlední řadě si uvědomuji, že na tom nejsem vůbec nejhůř a naučila jsem se nefňukat nad zbytečnostmi, naopak je házet za hlavu.
Nedá mi to nezeptat se. Co vy a Vánoce, které se kvapem blíží?
Miluji Vánoce a mám to štěstí, že jsem tu lásku vštípila i svým dětem. Ty dvě malé se dožadují, jestli už máme na balkóně stromeček, který nám nosí Ježíšek. Když ho tam vidí, tak ví, že brzo budou i dárky. Píšeme dopisy a vyzdobený byt a okna jsou úplný základ. Cukroví nepeču, protože ho nejím, ale děti ho milují, tak ještě že máme babičku a kamarády, kteří nám vždycky pár kousků dají :-).
Štědrovečerní večeře znamená klasicky rybí polévku, kapra a bramborový salát a děti samozřejmě řízek. Kromě obvyklých tradic dodržujeme naši vlastní. Na Boží hod máme pyžamkový den podle hesla na co nedosáhnu z gauče, to nepotřebuji. Užívám si tu pohodu, při které nesmí chybět pohádky, hlavně Anděl Páně a Tři oříšky a vůbec veškerá klasika. Vždycky jsem si říkala, že nemám ráda americké pohádky, protože u nás ten tlustý děda prostě nechodí, u nás chodí Ježíšek. Ale co mi úplně vlezlo pod kůži je pohádka Polární expres díky svému úžasnému poselství kdo slyší, ten věří.
Kdybyste vy mohla mít přání, jaké by to bylo?
Asi abychom všichni mezi sebou měli hezké vztahy. A protože je mi tolik, kolik mi je, tak abych dětem, které mám v pěstounské péči, mohla dopřát a zajistit všechno, co jsem dopřála a zajistila dětem vlastním.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.