Strach ze změny ve vztazích
„Dobrý den, paní doktorko. Chci se odstěhovat od mámy se svou přítelkyní do vlastního. Máma je sama, bez vztahu. Bojím se, že jí svým rozhodnutím ublížím.”
„Dobrý den. Jsem ženatý a mám dvě nezletilé děti. Naše manželství je dlouhé roky pouze formální, se ženou už nesdílíme vlastně nic.
I na dovolené trávíme každý s dětmi čas zvlášť. Bojím se odejít, že dětem ublížím. Je to nemorální, nebo mám ještě právo žít hodnotnější život, samozřejmě se zapojením svých dětí?”
Strach ze změny je jedním z nejhlubších lidských psychologických mechanismů. Naše známé prostředí nám dává pocit bezpečí. Když bychom se měli rozhodnout ho opustit, situace v nás vyvolává úzkost. Strach ze změny se projevuje v různých typech mezilidských vztahů:
1. Partnerský vztah - „Zůstávám, i když vím, že už to nefunguje“
Jeden nebo oba z partnerů cítí, že vztah dlouhodobě nefunguje. Přesto se bojí rozchodu, protože by to znamenalo ztrátu jistoty, rutiny, společného domova. Uvědomme si, že rozchod není selhání, ale často zdravé rozhodnutí. Hlavním důvodem, proč lidé v nefunkčních manželstvích zůstávají, jsou většinou děti. Samozřejmě, děti potřebují pro svůj vývoj i mámu i tátu, ideálně spolu doma v hezkém vztahu.
Pokud rodiče žijí v napětí, chladném soužití nebo přetvářce, dítě to vnímá a učí se, že láska znamená oběť a nepravdivost. Rodič, který dokáže odejít s respektem a zachovat dětem jistotu lásky, je paradoxně často stabilnější než ten, který zůstává z povinnosti. Rozchod rodičů nemusí být pro dítě traumatem, pokud zůstane zachována jistota lásky, respektu a bezpečného kontaktu s oběma. Pro děti je víc traumatizující dlouhodobé napětí, mlčení a chlad mezi rodiči.
2. Přátelství - „Staré přátelství, které se vyčerpalo“
Dva lidé se znají roky, ale jejich cesty se rozešly. Jeden z nich už cítí, že přátelství je spíš ze zvyku než z opravdového propojení. Přesto se drží kontaktu ze strachu, že by to znamenalo ztrátu „části sebe“. I zde platí, že změna je vývoj, i přátelství může mít svůj přirozený konec a nemusí hned znamenat nepřátelství jen přechod do méně intenzivní formy.
3. Rodinné vztahy - „Potřeba se osamostatnit“
Dospělý člověk žije stále podle očekávání rodičů, i když cítí, že by chtěl jít vlastní cestou. Bojí se, že rodiče zklame nebo ztratí jejich lásku.
Proces odstěhování od rodičů je přirozený životní vývoj, kde mít pocity viny za „vlastní život“ není třeba.
4. Kolegiální vztahy - „Změna práce a pocit viny vůči kolegům“
Chceme odejít z práce, protože cítíme stagnaci, ale máme výčitky - nechceme „zradit“ tým kolegů, které máme rádi. Můžeme cítit i strach z nového kolektivu a nejistoty z přijetí jinde. Odchod z pracovního kolektivu ale není zrada, je to profesní změna. Můžeme s kolegy zůstat dál neformálně v kontaktu, vztahy nemusí končit odchodem z pracoviště.
Strach ze změny ve vztazích není slabostí, ale projevem základního lidského pudu a je zcela přirozený. Změna je vývoj. Změnu bychom neměli potlačovat ani uspěchávat – je třeba ji nechat dozrát, ale také nečekat příliš dlouho.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju odhodlání ke změnám, které povedou k lepšímu životu :-).
Privátní psychologická a psychoterapeutická ordinace
PhDr. Hana Jenčová, tel. 602 805 633, Mukařovského 1986, Praha 5
• individuální, párová terapie • sportovní psychologie • hypnóza • nadstandardní prostředí, přímá platba • rychlé objednací termíny včetně víkendů • dlouholetá praxe • telefonické konzultace pro předem objednané klienty • klienti VOZP mají péči hrazenou zdravotní pojišťovnou