Také pražská zoo má své hvězdy
Také pražská zoo má své hvězdy
Kamba, Shinda, Kijivu, Richard, Moja a Tatu. Tak to jsou členové gorilí skupiny, která každodenně přiláká snad všechny návštěvníky pražské zoo. A není divu, vždyť z obou mláďat, Moji i Tatu, se okamžikem jejich narození staly úplné celebrity. Do zoo jsme zašli na kus řeči s jejich chovatelem Markem Ždánským, který do svého zaměstnání dojíždí z třináctky.
Zvířata miluje většina lidí, ale jen málokdo si chovatelství zvolí za své povolání. Co vás k této profesi přivedlo?
Pracovat se zvířaty jsem chtěl v podstatě odmala. Ale v době, kdy jsem končil základní školu a rozhodoval se, co dál, existovala pouze jedna možnost, jít na čtyřletý učební obor s maturitou, obor Chovatel cizokrajných zvířat. Za komunistů, v době tabulek, kdy se z Prahy přijímal jen jeden uchazeč, jsem byl bez šance. Tak jsem vystudoval gymnázium a čekala mě vojna. Těsně před nástupem jsme byli s kamarády v zoo a já si, nevím proč, napsal na lístek telefonní číslo. Místo na vojnu jsem šel na operaci a v nemocnici jsem ten lístek objevil. Zavolal jsem, to bylo 12. prosince, a 13. prosince jsem nastoupil. Tehdy jsem netušil, jaké je to zázračné datum.
Za tu dobu se ale mnohé změnilo.
Příchodem nového ředitele jsem začal usilovat o vyprojektování a postavení nového pavilonu goril, což se podařilo. Prožili jsme ale také hodně dramatické a smutné chvíle. To bylo při povodních v roce 2002, kdy tento pavilon byl celý pod vodou, já z něj tehdy odjížděl jako poslední. Tehdy jsem prožíval těžké chvíle, protože se mi přes veškerou snahu nepodařilo zachránit samečka Ponga. Přišla nová rekonstrukce pavilonu, znovu jsme všechno rozjeli a výsledkem jsou dvě mláďata, Moja a Tatu. Navíc se na gorily změnil i pohled lidí. Dříve je nikdo moc nevnímal. A když, tak poněkud scestně. Často jsem slyšel: „Ty musejí sežrat masa, ty musejí být zlé …“ Díky projektu Odhalení se nám podařilo gorily zpopularizovat až tak, že jsou z nich v uvozovkách celebrity a kouká se na ně úplně jinak. A to je velice důležité. Naše gorily se mají dobře, největší pomoc potřebují ty, které žijí ve volné přírodě. Přesněji řečeno, finanční pomoc potřebují lidé, žijící ve vesnicích, ležících v blízkosti jejich výskytu. Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil gorily v Ugandě a viděl jsem, jak vypadá přístup lidí k těmto zvířatům ve vesnici, která se má díky přísunu určitých financí dobře. Vesničané gorily už pro pár dolarů nevybíjejí, dokonce je začali i chránit. Měl jsem tam možnost sledovat skupinu těchto nádherných zvířat ze vzdálenosti několika metrů. Gorily se ráno probudily, ušly pár metrů, jedly, hrály si s mláďaty, zase popošly… Za den se přemístily zhruba o 200 metrů. Ony jsou úžasné pohodářky. Odjížděl jsem s pocitem, že těm mým mazlíčkům opravdu nic neschází, a že zoo není pro zvířata, která se tam narodí, opravdu žádným vězením. Umisťování dospělých zvířat z volné přírody do zoo ale nefandím. Naše gorilí rodina je taková výsostná a záchranná loď pro gorily ve volné přírodě, protože peníze z projektu Odhalení i od návštěvníků posíláme lidem, kteří chrání gorily v Africe.
Jak tuto skupinu ovlivnilo narození Moji (13. prosince 2004) a gorilky Tatu (3O. května 2007)?
Mláďata, a to je srovnatelné s lidmi, jsou základním momentem změny. Nám se podařilo sestavit nádhernou skupinu jak povahově, tak bez vzájemné agresivity, že nám ji všichni závidí. Narozením Moji, vůbec prvního gorilího mláděte narozeného v ČR, začala skupina žít úplně jinak, protože všichni ji nějakým způsobem vzali za svou. Moja přinesla úžasné oživení. Měli jsme tady ale i neúspěšný porod Kamby. Mám k ní zvláštní vztah, protože byla upytlačená z volné přírody. Jsem rád, že jsme jí po neúspěšném porodu dali ještě další šanci. Je jí sice 36 let, ale měla vždycky smůlu na neplodné samce. Snad jí to ještě vyjde. Teď je Kambuška tetou, snad se dočká a bude i maminkou. Je to na Richardovi.
Moc nescházelo a už nemusela být ani Moja.
Na to nechci ani pomyslet. Fakt to bylo o vlásek. Když jsem přišel ráno do práce, viděl jsem na monitoru, že gorily sedí v dešti venku. Šel jsem ven a došel až k vodnímu příkopu. Asi metr od břehu jsem uviděl Moju. Ležela ve vodě hlavou dolů. Gorily totiž neumějí plavat. Tak jsem neváhal a do hloubky 2,5 metru skočil. Vyndal jsem ji a oživil. Když se probrala, začala děsně ječet. Na zavolání přišla Kamba a té jsem Moju dal. Kolegyně začala otevírat ložnici, zvedla se dvířka a gorily, protože už byly kompletní, odešly. Potom vyndali z výběhu mě. Tehdy jsem riskoval život, protože jedna rána nebo kousnutí od goril může být smrtelné.
V čem se gorily lidem nejvíce podobají a naopak?
Určitě ve výchově mláďat a péči o ně. A čím se hodně liší? V tom, že jim můžete věřit, mají čistou duši a nejsou záludné. Když já je nepodrazím, ony mě také ne. Když se třeba s Richardem pohádám, druhý den je všechno v pohodě. Rád bych všechny do naší zoo pozval. Každodenně je co obdivovat a vůbec nezáleží na ročním období. První říjnové dny bude po přestavbě otevřena naše vnitřní expozice, 13. října budou křtiny Tatu. Jsem přesvědčený, že Tatu je kluk, nicméně tento den budou známy výsledky testů DNA, tak uvidíme, zda mám pravdu. Zkrátka, pořád se tady něco děje. Víte, že 13. prosince budou Moje už 3 roky? Přijďte je s ní oslavit.