Herbář ze třetí třídy
Dalším z našich sousedů je doc. PhDr. Petr Dostál, CSc., český botanik a didaktik biologie. Nenápadného, sympatického a skromného pána často můžete potkat se skloněnou hlavou. Pozoruje totiž rostliny, a nebudete-li vědět, jak se která jmenuje, on vám to určitě rád poví.
Než se dostaneme k rostlinám, pojďte se čtenářům trochu představit.
Narodil jsem se v Ostravě, ale když mi byl rok, přestěhovali jsme se do Prahy. Moje první vzpomínky jsou tedy spojené právě s ní a zejména s Břevnovem, kde jsme nejdřív bydleli. Jako kluci jsme si rádi chodívali hrát na Ladronku, středověké opukové lomy, které tam byly, tvořily náš dětský ráj. Odsud přes Motolské údolí bylo vidět až na obzor, na kterém tenkrát nebylo vidět zhola nic než kostelík svatého Jakuba Staršího ve Stodůlkách. Já jsem si vždycky říkal, že je to strašně daleko a že jsem zvědavý, jestli se tam vůbec někdy podívám. Prvních třicet let jsem bydlel na Břevnově, pak na různých místech v Praze a shodou náhod jsem se před třiceti lety přestěhoval do Stodůlek, nadosah onomu kostelíku. Nebudete tomu věřit, ale ze svého bytu v desátém patře vidím zpátky zase na tu Ladronku. Předpokládám, že tím se kruh uzavřel, a protože se mi tady žije dobře, už se nikam jinam stěhovat nebudu.
Co vás přimělo zasvětit celý svůj život botanice?
Nikdo z rodiny k tomuto nikdy netíhnul, k lásce k rostlinám mě přivedl jeden známý. Už ve třetí třídě jsem si sám od sebe a zcela dobrovolně založil herbář. A už mě to nepustilo. Vystudoval jsem Nerudovo gymnázium, dříve jedenáctiletou střední školu na Malé Straně v Praze, a potom obor biologie-chemie na Univerzitě Karlově. Nejprve na přírodovědecké fakultě, kde jsem studia na dva roky přerušil, a pak jsem ten samý obor navázal na pedagogické fakultě, kde už jsem zůstal. Nejprve jsem se sem přihlásil do konkurzu na místo technického pracovníka. Já jsem se totiž ještě vyučil fotografem, takže mě sem vzali za účelem pořizování fotografií. To už jsem pomalu dokončoval studia a začal na fakultě pracovat jako odborný asistent. Vzdělání jsem si dále doplňoval a do důchodu jsem odcházel z pozice proděkana pro studijní záležitosti. Mou celoživotní náplní práce se tak stala výuka na Pedagogické fakultě UK, kde jsem vedl přednášky především z oborů botanických, všeobecně biologických a didakticky biologických. Ani moje děti, vnoučata a pravnoučata k tomuto oboru netíhly, snad jedině trochu syn, který se věnoval chování pavouků. Tak jsem svoje znalosti bohužel nepředával v rodině, ale zato tisícům studentů učitelství biologie v různých kombinacích. Mám sešit, kde jsem si vedl záznamy o zkouškách, a je tam pět tisíc sedm set odzkoušených studentů. Není bez zajímavosti, že například ředitel ZŠ Mládí Jaroslav Vodička je jedním z nich.
Žijete na třináctce řadu let. Mění se zdejší květena?
Za ta tři desetiletí, co tu bydlím, samozřejmě sleduji, co se tady děje a co se mění, protože je to dost dlouhá doba na to výrazné změny vypozorovat. Je jasné, že díky svému zaměření jsem především sledoval flóru, která se měnila opravdu hodně. Hlavně díky tomu, že se měnilo prostředí. Docházelo k terénním úpravám, k částečnému odvodňování a tak dále. Zjistil jsem, že některé druhy zcela vymizely, ale zase se tu objevily nové.
Jaké rostliny tedy můžeme na našich procházkách třináctkou objevit a které už ne?
Je toho opravdu spousta. Toto prostředí je cenné zejména v tom, že zde existuje řada různých biotopů. Jdete od vody přes bažiny, přes luční biotopy a dostanete se až k polostepím. Třeba na Hůrce už můžeme najít polostepní druhy, neboť sem opravdu hodně pálí sluníčko a zem je vyschlá. Z takových těch nejvzácnějších druhů, co jsem zatím tady vypozoroval, tak to je především hrachor chlupatý. Jedná se o nenápadnou drobnou bylinku s malými květy, ale patří mezi kriticky ohrožený druh. Už jsem se tam dlouho nebyl podívat, ale rostla ve Stodůlkách na sídlišti na takovém paloučku, kde bývaly otáčivé lavice. Deset let už sleduji bleduli letní, která roste v prameništi motolského potoka, ale sama od sebe se tam určitě nedostala, protože nejblíž roste na jižní Moravě. Někdo ji tu musel vysadit a ono se jí tady opravdu daří. Na tomto místě roste taky dlužicha krvavá, která se dost často pěstuje na zahrádkách, ale málokdy zplaňuje, a tak je tady poměrně vzácná. Objevit můžeme i vzácný kosatec žlutý a mochnu přímou. Bohužel už tady skoro nenajdeme jestřabinu lékařskou, která se dřív hojně používala v lékařství, ale potřebuje vlhko. Dnes roste v malém množství okolo nádrží. Řadu let rostla u tůňky v Centrálním parku vachta třílistá používaná už od středověku v lidovém léčitelství při problémech se zažíváním. Ta už také zmizela. Dál je tady velká spousta dřevin. Samozřejmě jsou většinou vysázené, ale co je zajímavé, že se jim tady tak daří. Najdeme tu řadu amerických druhů, jako je třeba ořešák černý nebo katalpy. Taková líska turecká tady tvoří celé aleje a málokdo ví, že ty spadlé oříšky, kterých se dá klidně nasbírat v plodném roce třeba kilo, jsou vynikající a mají stejnou chuť jako naše líska. Jen mají trošku tvrdší skořápku, a tak rozlousknutí vyžaduje více síly. Pak je tady kaštanovník setý, nádherný strom ve starých Stodůlkách ve svahu před Panskou zahradou. Odhadoval bych mu tak sto padesát let a je to určitě nejstarší strom tady.
Na procházky městskou zelení míří také řada čtyřnohých kamarádů, kteří kousek té zeleně rádi ochutnají. Hrozí jim zde nějaké nebezpečí?
Neřekl bych. Je tady relativně bezpečno a většinou se nemůže nic stát. To, co je vysázené, jedovaté není. U vody je třeba dávat pozor na lilek potměchuť. Ne že by byl smrtelně jedovatý, ale nějaké malé otravy způsobit může. Vyskytují se tady také tisy a na některých místech roste velice jedovatý štědřenec odvislý.
Je neuvěřitelné, jak sypete všechny ty názvy z rukávu.
A to si představte, že si je spíš pamatuji latinsky než česky :-). Však to také byla moje celoživotní náplň. I teď, když už jsem pár let v důchodu, se snažím udržovat a myslím, že mi to docela jde. S jedním turistickým oddílem jezdíme na výlety, takže už nemám mladé studenty, ale studentky v letech a musím říct, že jsou kolikrát zapálenější a pilnější než ti mladí. Stále spolu někam vyjíždíme, vloni jsme byli v Malé Fatře, letos jsme projeli Mimoňsko a tím se udržuji nejen fyzicky, ale i psychicky. Pořád se rozhlížím, kde co roste, a nemine čtvrt hodina, abych na nějakou rostlinku neupozorňoval. I přes svůj věk zjišťuji, že toho v hlavě tolik neztrácím a ještě si skoro všechno pamatuji. Protože jsem, jak jsem říkal, vyučený fotograf, tak je pro mě pořizovaní obrázkové dokumentace součástí všech takových vycházek a exkurzí.
Jakou nejvzácnější rostlinku jste našel?
To nebylo zrovna na takovém výletě, ale v Lukách pod Medníkem, kde jsme mívali chalupu. Byl to velmi vzácný šklebivec přímý. Zaslal jsem ho jako položku do herbáře Národního muzea v Praze, kde mají takto zpracovanou celou naši květenu.
Když jsme u toho herbáře, kde skončil ten váš ze třetí třídy?
Vedl jsem si ho až do pětašedesáti let a uložil do něj asi dvanáct set položek. Používal jsem ho jako důležitou didaktickou pomůcku, ale při odchodu do penze jsem ho nechal odpočívat na fakultě. Vždyť některým babičkám v něm je dneska už pár let přes sedmdesát.
Máte i vy ve svém okolí někoho, s kým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz nebo volejte na tel. 235 011 228.