Jede, jede poštovský panáček
Tento jel tedy pořádně dlouho. Když nám pan Tomáš Sousedík zaslal svůj těžko uvěřitelný příběh o tom, jak k němu pohlednice z Anglie putovala téměř osm desítek let, bylo nám jasné, že se o něj musíme podělit i s vámi čtenáři.
Vzhledem k tomu, že jsem pamětník, měl jsem vždy s Československou a později Českou poštou různorodé zkušenosti. Mnohdy, jako asi každý, i ty negativní. Ale zásilka z března letošního roku překonala dosud všechno, a to velmi pozitivně. Shodou šťastných okolností mi byla doručena po neuvěřitelných sedmdesáti šesti letech pohlednice z Anglie, která byla adresována na původní adresu naší rodiny ve Vsetíně.
Pro úplné pochopení celého příběhu musím přiblížit širší souvislosti, které k tomu vedly. Můj otec, Josef Sousedík, byl vynikající elektrotechnik a vynálezce s více než dvěma sty patenty, přezdívalo se mu Moravský Edison. Podnikal a také působil jako dlouholetý starosta Vsetína. Byl vůdčí osobnost protinacistického odboje na Valašsku. V polovině třicátých let minulého století postavil v Jiráskově ulici ve Vsetínské čtvrti Trávníky pro svoji rodinu dům, ve kterém jsem se v roce 1943 narodil.
Tatínek po první světové válce, na začátku kariéry, dobře zužitkoval svůj výjimečný elektrotechnický talent a měl jako jeden z prvních Čechů již koncem roku 1919 pobočku své firmy Josef Sousedík, elektrotechnická továrna, Vsetín - Morava v Londýně. Mimochodem, v té době mu v Anglii ještě stačilo čtyřmístné telefonní číslo!
Moje starší sestra Zdenka zdědila po otci talent pro elektrotechniku a vystudovala brněnskou techniku obor elektro. Tatínka bohužel při výslechu v prosinci 1944 zastřelilo gestapo. Zdenka ještě stihla do vzniku železné opony coby studentka jezdit na prázdniny do Anglie, kde tatínkova pobočka stále ještě existovala. Mimo výbornou angličtinu si tam vybudovala několik celoživotních přátelských vztahů. Zejména se dvěma přítelkyněmi vedla čilou korespondenci až do chvíle, kdy to nový režim zakázal. Jedna z oněch přítelkyň poházela z Walesu a jmenovala se Joan. Zdence poslala v roce 1949 k narozeninám dárek, který již nikdy nedošel. Zřejmě byl zabaven STB.
Po komunistickém převratu v roce 1948 byla jak Anglie, tak i naše rodina v nemilosti a tyto styky byly nežádoucí. To ovšem Joan ještě netušila, a tak poněkud naivně potvrzení dárku urgovala pohlednicí v říjnu 1949. I tuto, nijak ideologicky závadnou, pohlednici musela Státní bezpečnost zabavit. V tomto okamžiku začíná neskutečný příběh sedmdesát šest let doručované pohlednice z hrabství Kent v Anglii.
Adresa, na kterou byla pohlednice z Anglie zaslána, byla Zdenka Sousedíková, Trávníky 1127, Vsetín. Tato adresa byla správná a nebyl žádný důvod, aby pohlednice nebyla již tehdy doručena. Nový totalitní poválečný režim nám dům na výše uvedené adrese v roce 1954 znárodnil, neboli prostě ukradl. Když jsem po revoluci složitými jednáními náš dům získal zpátky, prodal jsem ho místním podnikatelům, aby si tu mohli zřídit kanceláře.
Na jedné pobočce v Brně jsou uloženy nedoručené zásilky, které se pošta letošního března rozhodla znovu doručit. A tak poštovní doručovatelka ve Vsetíně, v domnění, že doručuje aktuální pohlednici, přišla na adresu Trávníky 1127, Jiráskova ulice a zeptala se zcela logicky: „Pracuje zde Zdenka Sousedíková?“ Shodou okolností tuto otázku zaslechla paní Ivana Pfeilerová, která věděla, že jsem s jejím manželem ve styku. Pan Zdeněk Pfeiler je výrobním ředitelem bývalé firmy mého tatínka TES Vsetín (dříve také MEZ Vsetín).
Jeho žena se doručovatelce nabídla, že dá pohlednici manželovi, který mi ji předá. A takto neuvěřitelně složitě doputovala po šestasedmdesáti letech pohlednice až na moji adresu v Praze 13, kde v současnosti bydlím. Moje sestra Zdenka, které byla pohlednice z Anglie určena, zemřela před čtyřmi lety ve věku devadesáti dvou let...
Když mně pan Pfeiler v březnu zavolal, že pro mě má pohlednici adresovanou Zdence, myslel jsem si, že jejím autorem je nějaký sestřin anglický nápadník. Však jí tehdy bylo devatenáct let a byla svobodná studentka. Ukázalo se však, že pohlednici poslala před dávnými lety sestřina velká kamarádka Joan. Chtěl jsem se o ní dovědět něco víc, a tak jsem zatelefonoval do Brna neteři Ludmile. Zjistil jsem, že Joan dokonce své dceři dala jméno Zdena, které tehdy v Anglii znělo velmi neobvykle, skoro exoticky. Byla to právě malá Zdenka, která moji sestru kdysi informovala o Joanině smrti.
To je příběh pohlednice, která si mě našla po dlouhých a dlouhých letech a její cesta pravděpodobně vstoupí do knihy rekordů, minimálně té české.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz.