Byli jsme školou povinní - ze vzpomínek pamětníků (pokračování)
Na školu a učitele vzpomíná s odstupem času každý rád bez ohledu na to, zda patřil k těm lepším či horším žákům. V souvislosti s oslavami 100. výročí založení ZŠ Mládí jsme uveřejnili v polovině loňského roku vzpomínky pamětníků na jejich školní léta. K některým se v tomto STOPu vracíme. Stodůlečtí rodáci, od jejichž povinné školní docházky uplynulo padesát, někdy sedmdesát i více let, se dotkli témat dodnes velmi živých a aktuálních. Můžeme porovnat sociální situaci tehdejších a současných žáků, vybavenost školy, osvojování látky a především chování žáků k učiteli nebo způsob, jakým učitel žáky trestal. Dnešní děti i jejich rodiče, kteří jsou stále častěji zvyklí se školou a učiteli polemizovat, možná následující řádky velmi překvapí.
Marie Havlůjová:
V 1. třídě jsme měli jenom slabikář, nic jiného. Dlouho jsme psali jen obyčejnou tužkou, teprve až na konci 2., možná až ve 3. třídě, nám dali pero s inkoustem. A stejně jsme s ním neuměli psát, sešity jsme měli samou kaňku. Teprve ve 3. a 4. třídě nám přidali početnici a další učebnice. Na tužky, sešity a další pomůcky nám ze začátku přispíval tzv. grejcarový spolek. Každý rok v Hájích pořádal besídku, kde jsme přednášeli, zpívali a tancovali. Každá rodina, pokud mohla, přispívala určitou částkou na pomůcky, ale jinak nám je hradil spolek.
Miluška Lukešová, roz. Kožíšková:
Ve škole jsme se učili hodně básniček a často jsme museli odříkávat učivo zpaměti. Básničky jsem se učila ráda a dodnes si některé pamatuju. Do třídy s námi chodily o rok mladší děti, byli jsme s nimi spojeni. Paní učitelka nám dala např. psaní a těm mladším vysvětlovala nějakou látku, a tak jsme se vzájemně doplňovali. My se učili od mladších spolužáků a mladší se učili od nás.
Jaroslava Šamoňová:
Každý den jsme fasovali do bandiček čtvrt litru mléka a kdo to mléko poctivě pil, dostal v pátek trojúhelníček sýra. O jídlo byla velká bída. Ve škole jsme seděli po třech v dlouhých lavicích, delších než jsou dnes. Desky lavice byly šikmé, takže jsme se nemuseli nad sešity hrbit. Když jsme ohnuli záda, učitel nás hned napomenul: „Seď rovně a nepiš nosem!“ V lavicích byly kalamáře. Pan učitel chodil po třídě a doléval do nich inkoust.
Marie Štípková, roz. Veverková:
Do třídy s námi chodila holka s dlouhými vlasy svázanými do copů a kluci jí je máčeli do inkoustu. O přestávce někdy kluci zlobili, např. házeli houbou po tabuli. Jeden můj spolužák z Vidoulí hrozně zlobil. Pan učitel mu dal pravítkem přes ruce a on pak musel to pravítko držet. Jindy se musel ohnout přes lavici a učitel ho řezal metlou přes zadek.
František Vlasák:
Ve třetí třídě mě učil pan řídící učitel Pokorný. Nosil červenou vestu, v kapsičce měl zlaté hodinky a v ruce nezbytnou rákosku. Vzpomínám také na paní učitelku Čermákovou. Špatně chodila a když jsme zlobili, museli jsme přijít k ní. Jednou rukou si nás podržela a druhou - to byla facka! Museli jsme jen sedět a mít ruce za zády. Nikdo si netroufnul rušit vyučování a když přece, pan učitel řekl: „Nastav!“ a šup, švihnul ho přes ruce a bylo to vyřízený. Nebo jsme museli za trest držet knížky na rukách.
V měšťance jsme měli učitele Rouska, pocházel ze vsi Bílá Hora. Ten o nás přerážel pravítka, a to byly dubový! V dnešní ZŠ Mládí učil Stanislav Plot. Psali jsme diktát a on - za každou hrubku rána. Do třídy se mnou chodil spolužák a tomu pan učitel říkal: „Je mi tě líto, ty máš 14 hrubek, ale aspoň 7 ti jich dám.“ Nikdy jsme si nestěžovali doma rodičům. Báli jsme se, že bychom od našich dostali ještě větší výprask než ve škole od učitele.
Zdena Brožová, roz. Veverková:
Vzpomínám si na pana učitele Hodouška. My jsme mu přezdívali Budík, protože po příchodu do třídy si vždy vyndal budíka a postavil ho na stůl. Když ho kluci zlobili, pan učitel vzal pravítko a všem nám dal přes ruce. Jeden kluk, jmenoval se Jirka Rada, byl filuta a namazal nám ruce cibulí. Ruka nám zčervenala a otekla a pan učitel měl chudák starost a pořád nám říkal, abychom si na to dávali mokrý hadr.
Jana Sušická:
Můj otec Josef Popílek na Mládí učil jako řadový učitel a několik let dělal také ředitele. Učil zeměpis, tělesnou výchovu a češtinu. Žáci mu přezdívali Bouchačka, protože když kluci zlobili, vzal si je za dveře a oni pak přišli zpátky do třídy s červenými tvářemi - a vzorný! Pomáhalo to víc než dnešní poznámky do žákovských knížek. Ty můj otec nerozdával, se zlobivci si to vyřizoval rukama. Ještě dnes si na něj jeho bývalí žáci vzpomínají, ale v dobrém a dělají si z toho legraci.