Cestovatel ze Stodůlek
Další náš soused je celý svůj život nadšený turista. V loňském roce získal titul Novohradský horolezec, když se mu podařilo zdolat nejkrásnější vrcholy jihočeských Novohradských a Slepičích hor a tím v součtu jejich výšky fiktivně vystoupat na Mount Everest. Jelikož je panu Miroslavu Kolárovi úctyhodných osmdesát tři let, jde o titul o to cennější.

Do Stodůlek jsem se přistěhoval v roce 1982. Řekl bych, že jsem vlastně jeden z prvních obyvatel sídliště, které tenkrát bylo čerstvě postavené a já jsem tady získal úplně nový malý byt o jedné místnosti . Snažil jsem se ho vyměnit za nějaký blíž do Prahy, tady to vlastně byla periférie. O metru si místní obyvatelé mohli nechat zdát, jezdíval sem autobus, myslím z Anděla. Jednou jsem nasedl do špatného a vystoupil kdesi daleko od svého domu. Šel jsem kolem hlubokých stavebních jam a orientoval jsem se pouze podle kostela svatého Jakuba. Tyčil se na obzoru jako maják a já jsem pořád obcházel ty obrovské jámy. Dnes v těch místech stojí sídliště Lužiny a Luka :-). Nakonec se mi garsonku podařilo vyměnit za dvoupokojový byt, tak jsem tady zůstal a jsem za to rád. Jsem spokojený, je tu, na velkoměsto, čistý vzduch a hodně možností se po práci a ve volném čase zrekreovat. Pamatuji si doby, kdy ještě býval v Praze sníh, který se i nějakou dobu udržel. Tak jsem lyžoval na loukách za Stodůlkami nebo jsem si nasadil před domem běžky a vydal se na nich až do Dalejského nebo Prokopského údolí. Dneska na těch loukách stojí Britská čtvrť, i přes to by se tam plochy na lyžování našly, jen ten sníh chybí.
Do Prahy jste ale přišel poměrně z daleka.
Narodil jsem se v Trhových Svinech, což je město v jižních Čechách nedaleko Českých Budějovic. Pracoval jsem na jihočeském krajském úřadě na oblastním plánování a služebně jsem jezdil do Prahy na ministerstvo, kde mi zdejší vedoucí oblastního plánování nabídl, jestli bych nechtěl pracovat v Praze v Ústavu racionalizace ve stavebnictví. Nabídl mi k tomu velký byt, a protože jsem už tenkrát měl tři děti , tak jsem na to kývnul. Během dvou měsíců jsme se stěhovali z jižních Čech do pražských Bohnic, kde se akorát dostavovalo sídliště.
Váš celoživotní koníček je sport?
Sportu se tak nějak věnuji celý život, ne nic vrcholového, spíš rekreačně a úplně nejradši mám chůzi. Většinou jezdím dál od Prahy, ale i tady v okolí se dají najít krásná místa. Možná moji lásku ke sportu, a hlavně k turisti ce, ovlivnila už základní škola. V Trhových Svinech mě nikdo z učitelů příliš neoslovil a nezískal pro svůj předmět. Jenom tělocvikář a další nadšenec pro turisti ku, pan doktor Sejček. V té době, kdy jsem chodil do školy, to nebylo běžné, ale on organizoval o prázdninách krásné akce pro žáky. Třeba zařídil, že jsme si poslali kola do Žiliny, jeli jsme tam vlakem v době, kdy byla vyhlášena karanténa z důvodu nějaké epidemie a on nás přesto na svoje triko do těch Vysokých Tater dostal. Nebo jsme jezdili na lodě. Nechal si odněkud poslat tři pramice a my jsme si je vyspravili, aby do nich neteklo. Pak je dal převézt do Písku a odtud jsme jeli Otavu na soutok s Vltavou. Vím, že jsem viděl zámek Orlík, když pod ním ještě nebyla přehrada.
Která místa jste navštívil?
Po Čechách jsem toho nachodil opravdu hodně a po roce 89, kdy se otevřely hranice, jsem navští vil třeba i jižní Asii, byl jsem v Thajsku, na Bali, na Jávě, viděl jsem třeba i Severní Koreu. Moc se mi líbilo také na Islandu, který se může pyšnit svébytnou krajinou, kterou jinde neuvidíte. Celodenní treky jsme pořádali také na krásných ostrovech Korsice a Madeiře.
Jižní Čechy zůstaly vaší srdeční záležitostí ?
Dá se říci. V Trhových Svinech dodneška žijí moji příbuzní, posledních několik let poslední dubnovou sobotu pravidelně chodím Trhovosvinenskou padesátku a o svých cestách píšu občas příspěvky do místního zpravodaje.
Trhovosvinenské listy oti skly také vaše povídání o posledním loňském úspěchu.
Ano. Ve dvou pokračováních jsem se podělil o to, jak jsem zdolal Novohradské a Slepičí hory. Druhé jmenované byly v roce 1989 vyhlášeny přírodním parkem a tento název je lidový. Správně je to Soběnovská vrchovina a pořadatel je do akce zařadil pro jejich atrakti vnost a blízkost k Novohradským horám. Novohradská občanská společnost vyhlásila akci Novohradský horolezec. Titul získá ten, kdo zdolá deset označených vrcholů oněch hor. Jsou to vrcholy, které dosahují nejvyšší výšky něco málo přes ti síc metrů, některé zas mají třeba jenom kolem šesti set, ale když se sečtou dohromady, tak převýší o několik stovek metrů Mount Everest. Já tato místa miluji, ale nemám auto. A tak mi moje kamarádka Štěpánka, která auto má, nabídla, že tam budeme jezdit spolu. Ráno dala vnučku do školky a vyrazili jsme. Vyjeli jsme tam takhle čtyřikrát. Vyzbrojeni horolezeckým pasem, do kterého jsme si dávali na každém vrcholu razítko, jsme první den prošli komplet Slepičí hory. Tam je nejvyšší vrchol Kohout, na další hoře, které se lidově říká Slepice, jsme získali druhé razítko a cestou zpátky jsme ještě vylezli na rozhlednu Slabošovka u Besednice. Další výlet byl na tři vrcholy, které jsou krásně vidět, když se přijíždí ze severu k Novohradským horám, je to úchvatný pohled a sice na Kraví horu, Kuní horu a Vysokou. Třetí naše cesta vedla na nejvyšší vrchol Novohradských hor na české straně, což je Kamenec na samé hranici s Rakouskem, a dále na Myslivnu. Pak nás čekaly poslední dva vrcholy. Jeden je u Kaplice, je tam také krásná rozhledna, jmenuje se Hradišťský, to byl jediný z nich, kde jsem ještě nikdy nebyl, a byl tam opravdu parádní rozhled na všechny strany. Pak jsme zajeli ještě k poslednímu, ten se jmenuje pořád ještě spíše německy Doppler, česky Jelení vrch. Nakonec jsem s vyplněnými pasy zašel za organizátory a pro nás oba převzal věcné ceny, plaketu a diplom.
Chystáte se úspěch zopakovat i letos?
Když to moje i Štěpánčino zdraví dovolí, tak bych rád. I z toho důvodu, že organizátoři se letos chystají výšlap rozšířit i o deset vrcholů na rakouské straně.
Jak trávíte svůj čas, když zrovna nejste na výletě?
Rád chodím do Prahy na různé menší kulturní akce, hlavně hudební, případně literární. Jsem členem Jonáš klubu, kde se sdružují příznivci divadla Semafor. Jednou za dva týdny se pořádají klubové večery, jejichž náplní jsou obvykle besedy se zajímavými osobnostmi z oblasti kultury, sportu nebo veřejného života. Zrovna nedávno tam byl mým hostem spisovatel Jan Štifter z jižních Čech. Je známý především jako regionální autor. Jeho knížky se prodávají v knihkupectví po celé republice a mají historický podtext z oblasti jižních Čech. Jedna z nich se jmenuje Café Groll, pojednává o nevěsti ncích v Českých Budějovicích a byla dokonce zdramati zována a hrálo ji Jihočeské divadlo. V další knize Svinenské století jsou medailonky deseti pamětníků. Jelikož i já už toho dost pamatuji, jeden z nich věnoval pan Štifter mně.
Máte i vy ve svém okolí někoho, se kterým stojí za to seznámit čtenáře STOPu? Neváhejte a ozvěte se nám. Každý tip, který se promění v rozhovor, bude odměněn drobným dárkem. Svoje návrhy zasílejte na RickovaA@Praha13.cz.