Recept od babičky
Naše sousedka ze Stodůlek, paní Šárka Křížková, spojila takřka celý svůj život s folklorním souborem Lučinka. Od dětství v souboru působila jako členka, a když bylo Lučince nejhůř a potýkala se s odlivem zájemců, vzkřísila ji společně se svou kamarádkou z popela a již devatenáct let ji vede.
Úplně živě si pamatuji, jak jsme jely s mamkou a se starší sestrou autobusem na Luka, kde tehdy Lučinka sídlila. Právě díky tomu pro ni vymyslela její tehdejší vedoucí Bohunka Kaucká jméno. Mamka se nás tenkrát zeptala, jestli bychom nechtěly chodit na takové tanečky. My jsme se sestrou vůbec nevěděly, do čeho jdeme, ale řekly jsme, že jo. V mých představách tou dobou folklor znamenal scénu z pohádky Pyšná princezna, kdy král Miroslav projíždí svou zemí a na louce běhají a tančí děti :-).
Vyplatilo se vkročit do neznáma?
Určitě. Jednak mě od začátku bavila ta myšlenka i náplň a za druhé se to pro nás stalo neskutečným pojítkem pro celé dětství. Vytvořila se tam úžasná parta dětí, které spolu byly na zkouškách, o víkendu na soustředění, potom na vystoupeních a pak jsme ještě museli jít ven, protože jsme si to nestihli doříct :-). Zároveň jsme měli pohybovou náplň a díky tomu se nám vyhnuly takové ty pouliční sedánky s vínem a cigaretami.
Čím si vysvětlujete, že tehdy v devadesátých letech Lučinka tak zabodovala?
Myslím, a nejsem sama, že to bylo hlavně tím, že dřív nebylo ve Stodůlkách tolik volnočasových aktivit. Navíc folklor má tu výhodu, že to není sport na výkon. Zároveň je tu ale pohyb, od rozcvičení až po samotné tance. Některé jsou pohodičkové, ale některé vyloženě skočné, fyzicky náročné. Seberealizaci lze najít třeba i v podobě recitace, kdy pásma jsou spojena do nějakého příběhu a je třeba tam udělat dialog. Samozřejmě je tu zpěv, který, řekla bych, baví většinu populace, někomu jde víc, někomu míň. To u nás nevadí. Vypíchneme sólisty a zbytek, bezpečně ukrytý v celé skupině, si může zazpívat od srdce něco, co mu zpívala třeba babička už ve třech letech.
Proč naopak s příchodem nového milénia došlo k výraznému odlivu?
Ony ty přílivy a odlivy přichází ve vlnách, to by vám potvrdil každý vedoucí nebo lektor jakýchkoli dětských skupin. Ale tehdy, v začátku roku dva tisíce, nastal obrovský boom, velmi se rozšířily možnosti a nabídky k trávení volného času a ty děti se nám rozprchly. Lučinka navíc bývala dětský sbor, tím pádem my, ta stará garda, jsme hledali uplatnění třeba v dospělých souborech, někdo s tancem úplně skončil, jiní přešli na společenské tance... Zůstala tam ta mladší generace, která se právě vydala jiným směrem. Takže se jedno září stalo, že se soubor nenaplnil, a tak se činnost na nějakou dobu přerušila. Zároveň je pravdou, že vedení Lučinky s námi žilo takřka dvacet let a věřím tomu, že už to byla dlouhá doba a vést dětské kolektivy je sice krásné, ale také složité.
Shodou okolností jste se vy a vaše kolegyně Tereza ocitly na takové folklorní ulici.
Ano, je to tak. Folklorní bezdomovkyně jsme byly :-). V souboru, kam jsme chodily, došlo k nějakým zvratům, paní vedoucí se stěhovala jinam, a tak jsme zůstaly bezprizorní. V KD Mlejn pracovala paní Kerlová, která sice nebyla vedoucí Lučinky, ale dobře jsme ji znaly, řešila s námi kurzovné, jezdila na výlety a vystoupení. A ta nám s Terkou říkala: „Holky, vždyť tady leží Lučinka, jsou tady kroje, vlastně všechno, pojďte sem.“ A tak jsme se v mých sedmnácti a Terčiných osmnácti začaly seznamovat s takovými věcmi, jako je občanské sdružení, stanovy spolku, členské příspěvky a tak dále, o kterých jsme coby členky vůbec netušily, že existují. Za pomoci bývalého vedení jsme se v tom nějak zorientovaly a nějakým způsobem jsme si samy a nanovo vyšlapaly cestičku, kterou soubor dále vést.
Jaká byla a je?
Předně jsme chtěly stavět na stejných základech. Myslím, že směřování souboru je za těch necelých čtyřicet let pořád podobné, akorát se trošku přizpůsobuje době. Vlastně folklor obecně se vyvíjí v pojetí jednotlivých souborů. Zejména městské soubory se snaží folklor zpracovat pro jeviště tak, aby diváka zaujal. Přidá se zvedačka, něco, ať se sukně točí a chlapi mají mužný výraz. Důležitá je původní myšlenka, že Lučinka je pro všechny, tedy nemáme talentové zkoušky. Jsme otevření všem, kdo jsou ochotní se zapojit do souborových aktivit. U dětí je jediná podmínka, aby měly zájem o to, co děláme. To, že neustále vychází levou nohou místo pravé, že je úplně mimo hudbu, je vlastně jedno. U folkloru je výhoda, že reprezentuje právě tu lidskost.
Není to přesně seřazená spartakiáda.
Změnilo se také to, že Lučinka není pouze dětským souborem.
První rok jsme to s kolegyní rozjížděly právě de facto s dospěláky, s našimi vrstevníky. Pak jsme zase zkusili otevřít dětskou skupinku, která měla osm dětí, a zkoušeli jsme ještě ve starém Mlejně. Postupně jsme se takto vypracovali a dneska máme Přípravku od cca čtyř let, potom Kominíčky, Ševce, Formany a Mlynáře, kteří jsou úzce spojeni se skupinou Sedláci. Obojí jsou dospělácké skupiny, ovšem ta druhá je, jak já říkám, se specifickými potřebami. Je složená převážně z aktivních maminek, které v Lučince protancovaly dětství, ale jsou teď na mateřské, nebo pracovníků ve zdravotnictví, kteří pracují na směny, a zkoušky jsou tedy přizpůsobeny jejich časovým možnostem. Posledních deset let se držíme na plus minus osmdesáti členech napříč věkovými kategoriemi.
Při vašich vystoupeních se tematicky držíte lidového roku. Jaká jeho část je vaše nejoblíbenější?
Asi jaro. Nejnáročnější je období Vánoc, kdy je nejvíc vystoupení a všichni tak nějak víc tíhnou k tomu folkloru. Jaro je pěkné v tom, že už opadne tento stres, vystoupení venku začínají být se sluníčkem příjemnější, takže období od masopustu přes Smrtnou neděli až po Velikonoce mi přijde nejlepší. Se závěrem školního roku už zas přichází příprava na velké vystoupení, které bývá spojeno většinou s nějakou premiérou a tlakem, aby se to všechno stihlo.
Kde čerpáte inspiraci pro vaše představení?
Všude možně. Jednak mám v hlavě vzpomínky na pásma z dětství, často vyloženě hledáme v knihách konkrétní podklady, něco zaslechneme u jiného souboru, pohádky jsou také velká inspirace. Ve folkloru se nemusíme tolik bát, že bychom kopírovali něčí tvorbu, protože původem jde o lidovky, a to nám z hlediska inspirace nabízí širší pole působnosti.
Lučinka za rok oslaví čtyřicet let. V srdci panelákového království má své pevné místo. Čím to je?
Jak jsem řekla, namále jsme měli na přelomu milénia, kdy byla na vrcholu taková ta modernizace, každý chtěl zkoušet a mít všechno nové. Najednou ale přišla další generace, která si řekla: „No jo, ale on ten recept od babičky je vlastně nejlepší a starý receptář nebo herbář jakbysmet.“ Po tom propadu už se zase mluví o tom, jak je důležité se vracet k předkům a tradice ctít. Ona asi přijde zase nějaká vlna, ale věřím, že Lučinka ji ustojí. Já už tomu ale budu přihlížet zvenčí. Mluvila jsem o tom, že práce s dětmi je krásná, ale také složitá. Po devatenácti letech, kdy s dětmi prožívám každou radost, starost, trému i trémičku, cítím, že je na čase si odpočinout a popřát Lučince, ať je obliba babiččiných receptů co nejdelší.