STALO SE v únoru
Přepište dějiny...
FOTO: https://d39-a.sdn.cz/
...otevíráme zlatou bránu olympijského turnaje, jsme olympijští vítězové! To jsou slova, která i po osmadvaceti letech vhání do očí slzy a srdce zaplavuje hřejivá vlna národní hrdosti. Právě tuto památnou větu křičel komentátor Robert Záruba tak, až mu hlas přeskakoval z koktejlu dojetí a euforie a praskaly mikrofony. Psal se 22. únor 1998 a v dalekém Naganu se právě dopsal pohádkový příběh o cestě outsidera na úplný vrchol. Na japonském ostrově Honšú v jeho hlavním městě se konaly XVIII. zimní olympijské hry a nikdo nevěřil, že by česká hokejová reprezentace po zpackaném Světovém poháru v roce 1996 předvedla kdovíjaký výkon. Mančaft vedl Ivan Hlinka, o kterém je známo, že nebyl žádný velký teoretik, co se týče přípravy, zato pověstný byl jeho nos na správnou týmovou chemii a výběr hráčů. Svoji schopnost dokonale potvrdil i během skládání družstva na zimní olympiádu, kde se poprvé měly představit také hvězdy ze zámořské NHL. Mazaný trenér vsadil všechno na mix hokejistů z NHL a Evropy, přičemž hráči tuzemské hokejové soutěže obsadili dokonce osm míst. Úsměvné jsou příběhy z prvního setkání mužstva, kdy hráči kolikrát ani neznali jména svých parťáků a poprvé se seznámili až na samotném turnaji. Češi měli jednoznačně nejmenší počet hráčů ze zámoří, a i z toho důvodu se jim nedostávala prakticky žádná pozornost. A ejhle! S přehledem postoupili ze základní skupiny a čekala je čtvrtfinálová bitva s USA. Tady byla patrná převaha Američanů, avšak po tajuplném přestávkovém proslovu Vladimíra Růžičky v kabině nastoupil na led úplně jiný tým. Za významné podpory Jaromíra Jágra a neprůstřelného Dominika Haška se Američané odebrali po prohře 1:4 vzteky demolovat hotelové pokoje. Spanilá jízda pokračovala také v semifinále s Kanadou, při níž hráči na lavičce posouvali národní tým kupředu držíce se za ramena. Nesli na nich naděje všech, kdo jim drželi palce doma. A že jich bylo! Nervy drásající finále Česko-Rusko zůstalo dlouhých osmačtyřicet minut bez branek a hrdinou zápasu se stal Petr Svoboda, který v magickém čase 48:08 propálil všechno, co mu stálo v cestě, vstřelil jediný gól zápasu a našel tak pomyslný klíč k oné zlaté bráně. Byla neděle brzy ráno a v Česku se zastavil čas. Propukla neskutečná a opravdová radost. Hospody praskající ve švech i zaplněná náměstí byly svědkem magického okamžiku, který umí málokdo a máloco. Fenomenální hokejový úspěch stmelil národ, lhostejno, šlo-li o hokejové fandy, sportem nedotčené intelektuály, staré, mladé, zdravé, nemocné, kluky, holky - všichni do jednoho oslavovali olympijské zlato. Na pár dnů zmizela i blbá nálada a hrdý český národ měl svoje nové hrdiny, které triumfálně přivítal na Staroměstském náměstí. Prezident Havel tehdy vtipně poznamenal, že tolik českých vlajek neviděl ani při Sametové revoluci. Dlužno samozřejmě podotknout, že ovace patřily také běžkařce Kateřině Neumannové, která vybojovala stříbrnou a bronzovou medaili. Jelikož tehdy byl svět v pořádku, mohli jsme se zasmát blahopřejnému telegramu, který údajně z Ruska našim hokejistům přišel: Gratulujeme k výhře. Stop. Ropovod. Stop. Plynovod. Stop. Letos to mají naši sportovci na zimní olympiádu blíž, tak pojďme věřit, že to zase cinkne.