Afghánistán - krásná země s těžkým osudem
Bc. Petr Syrový se dlouhá léta pohybuje v oblasti sociální práce, zejména práce s mládeží. Na odboru sociální péče a zdravotnictví ÚMČ Praha 13 působí jako vedoucí oddělení prevence a plánování sociálních služeb. Při své práci se setkává s různými lidmi a osudy a dobře rozumí kulturním odlišnostem. A protože má také dobrodružnou povahu, bez váhání přijal v dubnu 2007 pozvání svých přátel z humanitární organizace Člověk v tísni, aby za nimi přijel na pár dní do Afghánistánu. O jeho vyprávění bych se s vámi rád podělil.
Petře, co tě v Afghánistánu nejvíc překvapilo?
První překvapení nastalo už na letišti v Dubaji, kde jsme přesedli do letadla narvaného Afghánci, kteří s sebou vozí všechno, třeba i ledničky. Z letadla pak vidíš hlavně hory a typickou vyprahlou zemi a při přistání v Kábulu jsem měl pocit, že tam žádné letiště není. Kábul mě šokoval nejen tím typickým orientálním mumrajem, ale svojí zanedbaností. Je tam jen několik asfaltových silnic, vodovod a kanalizace téměř neexistují, elektřina jde jen několik hodin denně. Většina domů je z hlíny, výjimkou nejsou stany kočovníků postavené na smetišti. Odpadky se válí na ulici a výkaly vytékají do strouhy. Člověk naráží na ruiny – pozůstatky sovětské okupace a občanských válek. Město je plné prachu a strašně páchne. Neskutečné je kábulské tržiště, strašný chaos, nakupují tady najednou třeba desítky tisíc lidí. V Afghánistánu jsme za dvanáct dní ujeli asi osmset kilometrů. Silnice v horách jsou tak strašné, že se po nich jezdí průměrně desetikilometrovou rychlostí. Přejížděli jsme dvěma průsmyky přes pohoří Hindukúš, kde nás zastihly sesuvy půdy, které někdy úplně znemožní další cestu.
Zatím uvádíš spíš negativa. Co tě naopak nejvíce okouzlilo?
Okouzlili mě lidi, hory a vůně v části kábulského tržiště. Moc zajímavé bylo údolí Panšíru, kde jsme měli dokonce možnost spát ve velitelském bunkru legendárního generála Masúda, který bojoval proti Talibánu. Působivé byly pozůstatky po sochách Buddhy v údolí Bamján, které nechal Talibán zlikvidovat. Překrásná byla soustava jezer na řece Band-e-amiru a uchvátila mě mešita v Mazáre-Šarífu.
Kde jste bydleli?
Bydleli jsme částečně v sídle mise, několikrát jsme spali v tzv. čajchárně, což je obdoba restaurace s ubytováním. Jednou jsme byli pozváni do rodiny, to byl velký zážitek. Výhodou pro nás bylo, že naši průvodci uměli jazyk.
Jak vás místní lidé přijali? Jak se dívají na Evropany?
Jel jsem tam samozřejmě trochu s obavami. Všude platí přísná bezpečnostní opatření, která se musí striktně dodržovat. Faktem ale je, že jsem se setkal s velmi přátelskou atmosférou. Naprosto bezprostřední lidi. Za celou dobu, co jsem tam byl, mi ani jeden člověk nedal jakkoli najevo nepřátelství. Naopak se chovali velmi příjemně. Kamkoli jsme přijeli, seběhla se celá ves a všichni se s námi fotili. Samozřejmě záleží na etniku - mezi Paštúny by možná problémy nastaly, ale ve střední a severní části žijí Hazárové a Tádžikové a ti jsou umírněnější.
Jak hodně velký vliv na jejich život má islám?
Islám je všudypřítonmý. To jsem si uvědomil, když jsem seděl v bytě a zaslechl hlas muezzína, zvoucího k pravidelné modlitbě. Ženy chodí na veřejnosti většinou zahalené v burce. Narození a svatby, to jsou ohromné události. Například okolí nádherné Alího mešity v Mazáre-Šarífu slouží k setkávání lidí, kteří se tam procházejí bosí po mramoru a rozmlouvají. Co bylo zvláštní, ve čtvrtek je část dne v areálu mešity vyhrazen pro ženy s dětmi, které tam mají takovou společnou slavnost. Bohužel i vchody do těchto areálů bývají někdy terčem bombových útoků. Člověk žasne, že muslimové jsou schopni si ubližovat i navzájem a navíc na posvátném místě.
Jak žijí Afghánci?
Celkový dojem – středověk. Život Afghánců se odehrává na ulici. Roztáhnou koberec a na něm žijí, celá kultura se odehrává na zemi. Proto jsou pro ně tak důležité koberce, vyrábějí skutečně překrásné. Pár jsem si jich přivezl. Ti lidé žijí neskutečně skromně a prostě. Člověk zhýčkaný „civilizací“ by měl pocit, že z té životní úrovně musí být úplně zdeptaní. Vůbec ne. Jsou zvyklí a ani v průběhu staletí se moc nezměnilo. Mně se na nich líbila právě ta bezpostřednost a vyrovnanost. Jsou to hrdé národy a žijí z toho, co je. Nejsou změkčilí jako Evropané, když náhodou něco nefunguje. Prožil jsem v Afghánistánu skutečný kulturní šok, ale přivezl jsem si nezapomenutelné zážitky.