Největším koníčkem je pro mě rodina
Také vás někdy napadlo, že o lidech, s kterými bydlíme v jednom domě, často je potkáváme nebo s nimi poměrně pravidelně jezdíme třeba metrem, v podstatě vůbec nic nevíme? Tak my teď tu „sídlištní anonymitu“ malinko nabouráme a alespoň krátce vyzpovídáme známého houslistu a pedagoga Leoše Čepického.
Začátek vaší umělecké kariéry je spojen s městem perníku, tedy s Pardubicemi.
Přesně tak. Z Pardubic pochází celá naše rodina. Právě tam jsem v šesti letech poprvé držel v ruce housle, které mě od toho dne provázejí celým životem. Ke hře na tento hudební nástroj mě přivedl můj táta, který měl moc rád hudbu, byl amatérský klavírista a korepetoval v baletu. Odmala se mnou cvičil a nebýt jeho, tak tady dneska asi nesedíme ☺. V Pardubicích jsem začal studovat i konzervatoř – krásných šest let u pana profesora Ivana Štrause. Následně jsem přestoupil na pražskou AMU k panu profesoru Jiřímu Novákovi, což byl primárius slavného Smetanova kvarteta. V roce 1985 jsme s kolegy z ročníku založili smyčcové kvarteto, jehož členem jsem dodnes. To se na svém absolventském koncertě v roce 1989 přejmenovalo na Wihanovo kvarteto.
Co bylo mezi rokem 1985 a 1989?
V roce 1985 jsme začali chodit do třídy komorní hry k panu profesorovi Antonínu Kohoutovi, což byl člen Smetanova kvarteta. Ten nás v podstatě přivedl ke kvartetní hře. V roce 1988 jsme získali první cenu v interpretační soutěži Pražského jara, o tři roky později jsme si odnesli první cenu spolu s laureátským titulem a Cenou publika z Mezinárodní soutěže smyčcových kvartet v Londýně. To byl pro nás takový odrazový můstek do další kariéry – dva nejdůležitější mezníky v našem kvartetním životě. Od té doby jsme odehráli bezpočet výborných koncertů, získali řadu ocenění, navštívili spoustu zemí po celém světě... A musím říct, že naše práce byla a stále je i naším koníčkem.
Složení Wihanova kvarteta se ale trochu změnilo. Dnes už nese jméno Čepický polovina členů ☺.
Dva ze čtyř, takže ano, je to správně. Před pěti lety ze zdravotních důvodů skončil náš violista Jiří Žigmund, který byl s námi pětadvacet let. Začali jsme tedy hledat nějakého houslistu, který by hrál na violu. Tak jsem přemýšlel – Kuba bude za rok končit a s violou má zkušenosti. Zeptal jsem se nejdřív ženy, ta se netvářila moc hezky, pak syna, ten na mne koukal, jako že jsem se zbláznil. Pak si to ale rozmyslel, no a už je s námi pátým rokem a funguje to. Nebývá to obvyklé a pořadatelé i publikum občas přemýšlejí, jaký vztah že to mezi námi vlastně je. Bratři? Otec a syn?
A co vaše pedagogická činnost. Jací jsou vaši studenti?
Píle a disciplína jsou pro všechny obory stejné. Rozdíl je v tom, že nemáte před katedrou tři sta studentů, jako na jiných vysokých školách. V podstatě je to individuální výuka. Já bych si v životě netroufl vzít si nějakého studenta, aniž bych dopředu věděl, jak by to mezi námi fungovalo. Je takovým nepsaným pravidlem, že zájemci o studium se ještě před přijímacími zkouškami domluví s dotyčným učitelem, u kterého by rádi studovali. Přijdou na konzultace, něco zahrají... Vzájemně se poznají a obě strany už dopředu vědí, do čeho jdou.
Takže musíte být tak trochu stejná krevní skupina?
Tak nějak. Já například nemám rád takový způsob výuky, kde platí výhradně to, co řeknu já. Když mě student přesvědčí, i když já to budu cítit jinak, tak to beru.
Setkal jste se ve vaší praxi se studentem, který má, jak se říká, talent od Boha?
Není pravidlem, že každý je takový, ale existují. Teď mám třeba v doktorském studiu Matouše Pěrušku. Je to vynikající houslista a zároveň velký svéráz, ale já ho mám strašně rád a mám radost z jeho úspěchů – stal se vítězem mezinárodní soutěže v italské Veroně, před dvěma roky získal čestné uznání ve finále na Pražském jaru... Ten má skutečně dar od Pána Boha. Je to skvělý muzikant, příjemný člověk a dovede to, co má v sobě, předat publiku. Není to jen o tom perfektně zahrát. Když je tam ještě něco navíc, něco, co se špatně definuje, tak je to mnohem lepší.
Máte čas na sólovou dráhu?
Žena mi říká, že jsem workoholik, ale já to mám tak trochu rozdělené mezi kvarteto, školu, sólovou činnost a orchestr. Od roku 2007 jsem na pražské AMU, kde dělám vedoucího katedry, učím housle. Pak hraji sólově a dva roky dělám koncertního mistra Pražského komorního orchestru bez dirigenta. To jsou pro mě takové nejdůležitější aktivity.
Existuje autor, kterého preferujete?
Mám rád cokoli, co je hezké a nějakým způsobem mě osloví. Mám rád i moderní hudbu, ale musí to mít nějaký nápad, nějakou myšlenku. Z klasické hudby mám velký vztah k Beethovenovi. Jeho kvartetní tvorbu jsme natočili dvakrát. Jednou studiově před mnoha lety, zhruba před osmi lety jsme to natočili živě v Anežském klášteře. To je taková citová záležitost. Co se kvarteta týče, tak v cizině po nás chtějí hlavně české autory – Dvořáka, Smetanu, Janáčka. Takže vždycky tam od nich musí být něco zastoupené.
Pro každého muzikanta je důležité mít kvalitní hudební nástroj.
Já jsem spokojený, protože mám housle od českého houslaře Jana Baptisty Špidlena, což je můj vrstevník a pokračovatel proslulého českého rodu houslařů. Ty moje housle mají zajímavou historii, dalo by se říci, že to jsou „housle s příběhem“. Když byl v roce 1989 Honza Špidlen na jednoroční stáži u prestižní londýnské firmy J. & A. Beare, tak tam měli, samozřejmě v trezoru, originál houslí Giuseppe Guarneriho del Gesú. Honza každé ráno vzal z trezoru tyto housle, jeho táta mu poslal odpovídající dřevo, a on udělal jejich kopii. Byla od originálu téměř k nerozeznání. Když se vrátil domů, tak si od něj tyhle housle koupil Josef Suk. Jednou jsme hráli na adventních koncertech v Břevnovském klášteře a byl tam také pan profesor Suk. Tak jsem se ptal: „Co to máte za krásné housle?“ A on řekl: „To je del Gesú“. A hrál dál. Zněly nádherně. Asi po pěti minutách říká: „Ne, to jsem si dělal legraci, to je Honza Špidlen“. Rok před smrtí pan Suk vracel všechny nástroje koupené od rodiny Špidlenů Honzovi a od něj se dostaly mně. Jsem fakt šťastný, protože krásně vypadají, do orchestru i do kvarteta jsou ideální, prostě nádhera.
Co vás v nejbližší době čeká?
Práce máme dost, hodně povinností mám ve škole, nějaké pojížďky po republice, také koncerty v Anglii. V létě učím v Litomyšli, pak nás čeká Vídeň a Japonsko...
Líbí se vám na třináctce? Jak dlouho tady bydlíte?
Od začátku roku 1990. Mně se tady líbí z několika důvodů. Jsme tady vlastně na okraji Prahy, přesto jsme metrem za čtvrt hodinky v centru, všechno máme takříkajíc za rohem. Pravdou je, a to mě hodně deptá, že se tu dost staví a máme trochu obavy, aby „zelená třináctka“ nepřestala být zelená…
Asi nemá smysl ptát se na volný čas a koníčky, že ☺?
Možná, že opravdu jsem workoholik, ale nějaký čas se vždycky najde. Dokonce mám i ty koníčky. Jedním je naše border kolie Arnošt, tomu budou tři roky. A druhý – mám permanentku na jeden nejmenovaný fotbalový klub na Letné, takže když můžu, tak vypnu a jdu tam. To mě baví, jsem takový sportovní fanoušek. Nejdůležitější pro mě ale je, že mám dvě krásné děti, úžasnou ženu a že jsme spokojení. Moje rodina je pro mě ten největší koníček.