Respekt versus hranice
„Dobrý den, paní doktorko. Miluju svoji vnučku a moc ráda s ní trávím čas i ona s námi. Podporujeme ji v její vášni ježdění na koni, často k nám jezdí, užíváme si spolu legraci, je to pro mne v důchodu „mladý závan do života”. Je jí teprve 11 let, ale najednou to není ta milá holčička, co každý nápad i program nadšeně odsouhlasila. Najednou obrací oči v sloup, nechce k nám moc jezdit, chce trávit čas s kamarádkami. Je mi to líto. Musíme zřejmě respektovat její vývojové období, ale to jsme ji ztratili úplně?”
Naše dítě roste a vyvíjí se a možná místo večerního hledání plyšáka před usnutím se najednou na dveřích dětského pokojíčku objeví cedulka - „Nerušit nebo Nevstupovat” a tomu podobné a dveře pokojíčku jsou náhle nečekaně zavřené.
Tak tím začíná fáze puberty našeho dítěte. Z pohledu rodiče či prarodiče nepochopitelné - veselé milé dítě najednou mlčí, odpovídá „hm” nebo „nevím”, dívá se na nás s despektem jako na starožitnosti, mračí se, odmlouvá, bouchá dveřmi a zavírá se.
V moment, kdy si dítě začne uvědomovat potřebu soukromí a začne se zavírat v pokojíčku, v toto období by bylo vhodné, aby si dospělí začali zvykat na to, že soukromí je i jeho právo, a zkusili začít klepat na dveře. To ale neznamená, že nepotřebuje mluvit, sdílet... nabízejme, naslouchejme, kdykoli mluvit začne.
Nebojme se, časem dojde i k tomu, že se třeba naše už dospívající, pubertu opouštějící dítě za něco někdy omluví a začne být zase fajn člověkem, každé pubertální období jednou skončí… chce to jen přečkat to děsivé období přeměny z malého dítěte do dospělé samostatné bytosti. Pro rodiče je to zkouška trpělivosti, lásky a často i smyslu pro humor (ne zesměšňování!).
Nezapomínejme tedy, že právo na soukromí a klepání na dveře může dítě pociťovat už kolem 10-11 let. Respekt vůči soukromí ale nelze zaměňovat s hranicemi výchovy. I nadále máme všichni členové domácnosti nějaké povinnosti. Při nesplnění není moudré dávat tresty (u puberťáků už nefungují nebo jen krátkodobě), ale oceňovat cokoli, co za ocenění stojí. Ráda pracuji s termínem NEODMĚNY. Jsou to předem domluvená pravidla, která při nesplnění prostě nepřijdou. Ustupovat můžeme v otázkách stylu, hudby, oblékání nebo uspořádání pokoje. Ať má modré vlasy, nebo prostříhané džíny - pokud tím nikomu neubližuje, je to jeho volba. Důležité je rozlišovat, kde končí svoboda a začíná lenost, neúcta nebo rizikové chování. Ano, i nepořádek v tom zavřeném pokojíčku obvykle doprovází toto období. Nezoufejme - u všech dětí.
I u sousedů. Úklid je samozřejmě alespoň občas potřeba vyžadovat - ne ho dělat za ně!!!!!! Můžeme se i domluvit na odměně. Když neuklidí - odměna nebude = NEODMĚNA. A jako v celé výchově platí důslednost - vydržet to, co jsme předem řekli. Puberťák potřebuje hranice. I když je rád testuje, ve skutečnosti ho uklidňuje, že existují.
Věřme jim, milujme je, tolerujme je, ale neustupujme ze základních nutných pravidel a buďme trpěliví…. jsou přece naše :-).
Všem čtenářům časopisu STOP přeju klidný začátek školního roku a pro všechny dostatek soukromí, respektu, pravidla i povinnosti :-).