Něžný barbar
Vladimír Boudník, představitel aktivní a strukturální grafiky, je nejvýznamnější osobnost českého poválečného abstraktního umění, když osobitým způsobem předjímal jeho světový vývoj. Patří k osobnostem, u kterých základní data nejsou takřka důležitá. Ale pro pořádek, narodil se 17. března 1924 v Praze. Vyučil se nástrojařem. Po válce vystudoval Státní grafickou školu. Pracoval v propagaci ČKD Vysočany, pak jako nástrojař a dílenský rýsovač. Odtud pocházel materiál i inspirace. Svému komplexnímu pojetí umělecké tvorby říkal explosionalismus. V něm chtěl aktivně spojit běžný život lidí s uměním a tvorbou a propojit předválečné umělecké tendence se vznikajícím uměním poválečným. Při své nadprůměrné představivosti a vnímáním na hranici rozvinuté imaginace a patologického stavu viděl kolem sebe spoustu inspirace. Inspiroval se skvrnami a prasklinami v omítce domů, které překresloval s přáteli na papír nebo přímo na zeď do konkrétních tvarů. Kolemjdoucí vybízel, ať řeknou, co vidí oni sami. Živelné „happeningy“ bývaly někdy bouřlivé. Když si v debatě lidé začali dokazovat, kdo je vlastně větší idiot, jestli něco a co vůbec vidí, byla přesvědčivým argumentem nad davem čnící Boudníkova dvoumetrová postava. Svá díla neprodával, ale po stovkách rozdával svým přátelům či spolupracovníkům z fabriky, kde uspořádal i svou první výstavu. Svou fabriku miloval tak, že „kdyby ještě o trošku výše zvedl laťku své hysterie, z prstů by se mu sypaly mosazné piliny, kašlal by drobné špony a chrchlal ocelový prach.“ Když předvedl mladší generaci učňů, jak snadno a rychle se běžnými nástroji dá vytvořit matrice, ze které se otiskne obrázek, strhl celou lavinu dělnické grafické produkce. Díky jemu vyrostl na přelomu 50. a 60. let zájem o abstraktní grafiku. V kladenské Poldovce potkal Bohumila Hrabala a bylo to přátelství na celý život (a dnes pro nás všechny obrovská klika). Pár let spolu i bydleli. Byli v „životě bez smokingu“ jako jin a jang. Ve filmu Perličky na dně, natočeném podle Hrabalových povídek v roce 1966, si v povídce Automat Svět zfilmované Věrou Chytilovou, zahrál dokonce sám sebe. Hrabal pak v novele Něžný barbar jeho literární postavě Vladimírka vytvořil legendu. Fakticky bychom nějaké odchylky od skutečnosti našli, ale smysl knihy – předat poselství tohoto výjimečného člověka byl beze zbytku splněn.
Svůj život žil Vladimír Boudník v nezávislém duchu explosionalismu. Málo spal, jedl jen chleba a pil pivo. Experimentoval v umění i v životě. A zažít vše na vlastní kůži. Smělé vábení hledal v končinách lidské sexuality i psychiky. Jeho posedlost se mu však stala osudnou. V prosinci 1968 ukončil svůj život nezáměrnou sebevraždou, když se oběsil na klice u dveří. Chtěl, a ne poprvé, zjistit, jaké bude mít pocity při strangulaci.
„... já věřil, že explosionalismem za dva měsíce rozházím svět, a ono se nic nestalo. Ale já věřím a ukládám si cíle dál...“ To byl prostě Vladimírek. Vlastně je.