Osamělost – cítím se na všechno úplně sám
„Dobrý den, paní doktorko. Rozešla jsem se s klukem, protože už dlouho jsem cítila, že ten vztah nemá žádný smysl. Spolu s ním jsem ale přišla i o jeho kamarády a cítím se úplně sama. V normální situaci bych šla do kina se spolužačkou nebo si zacvičit. Všechno je ale zavřené a já sedím doma a cítím se na všechno sama.“
„Dobrý den, paní doktorko. Už od března jsem sama doma. Byla jsem dvakrát nemocná, dvakrát v karanténě, pracuju z domova, snažím se doma cvičit a vím, že bych měla chodit alespoň na procházky, ale nemůžu se donutit. Silvestr jsem strávila taky sama…tak, jak se to mělo. Mám ale pocit, že jsem sama jen já, ostatní se podle fotek na Facebooku baví, jezdí na chaty, k moři, na hory... Zlobím se na ně...“
Sociální izolace byla už odpradávna považovaná za nejvyšší formu trestu. Ano, trvá to už dlouho a všem nám normální způsob života chybí. V mojí ordinaci se množí stesky, že se jednotliví klienti cítí sami, ale mají pocit, že to tak mají jen oni a ostatním je hej. Navenek často nedáváme znát svoje slabosti. Proto ani na nás samotných zvenku není znát, že nám náš běžný život chybí. Pocity osamělosti bohužel po tak zátěžovém období změn a omezení už máme všichni. Nikdo v tom není sám! Někdo je úplně odstřihnutý od sociálních kontaktů na home office, ti, co chodí do práce, to komentují, že chodí jen do práce a domů a také si nepřipadají společensky spokojeně. I když už doba covidová snad „začíná končit“, na běžný život v plném rozsahu, se všemi možnostmi trávení volného času, aktivitami a možnostmi setkávání lidí si ještě budeme muset chvilku počkat. Nenechávejme se semlít situací. Určitě v ní nejsme sami a bude nám i lidem okolo lépe, když s nimi aktivně navážeme kontakt.
Pomáhejme
Když si najdeme jakoukoli formu péče o kohokoli, kdo to potřebuje, budeme se cítit my sami mnohem lépe. Venčení psa sousedovi, pomoc s matematikou spolužákovi, dojít na nákup starší babičce od vedle... Jakákoli činnost, při které se budeme cítit potřební, užiteční nebo někomu druhému uděláme radost, dodá našemu životu smysl, zvedne sebevědomí, a i když třeba jen virtuálně nás dostane zase mezi lidi.Obnovme staré kontakty
Není potřeba čekat, jestli někdo zavolá nám. Když zavoláme my sami různým lidem, které známe, s největší pravděpodobností jim uděláme radost, že si na ně někdo vzpomněl. Můžeme s nimi jít i na procházku. Na procházce žádné velké riziko přenosu nemocí nehrozí a alespoň se přemluvíme k pohybu na čerstvém vzduchu.Hýbejme se
Naše tělesná schránka je velmi těsně propojená s psychikou. Když je nespokojená psychika, trpí i tělo (a naopak). Psychiku můžeme svojí vůlí ovlivňovat opravdu těžko, ale tělo můžeme (i když se nám nechce). Určitě nepotřebujeme podávat nějaké mega výkony, dokonce bychom naopak ani neměli. Když bychom přetížili tělo, tak hned po ukončení aktivity se sesune i naše psychika do přetíženého stavu a může nám být psychicky ještě hůř. Takže klidně a pohodově. Procházky, protahování, on-line lekce z oblíbeného fitka nebo z YouTube.Zkoušejme nové věci
Teď máme spoustu času. Až omezení z pandemie skončí, všichni se rádi vrhneme do všech aktivit, které jsme teď delší dobu nemohli. Využijme tuhle zvláštní dobu pro sebe. Zkusme všechny nové možnosti, které aktuálně zakázané nejsou. Můžeme se zdokonalit v cizím jazyce (až se hranice otevřou, abychom se domluvili na cestách), můžeme začít hrát na hudební nástroj, můžeme začít vyrábět různé rukodělné výrobky, číst cestopisy, o přírodě, dějiny... Zkrátka cokoli. Cokoli, abychom si po skončení všech zákazů neříkali: „Jo, to jsem neudělal a měl jsem spoustu času, to je škoda, že jsem si nepřečetl, nepřipravil... Teď už to zase nestihnu.“
Všem čtenářům časopisu STOP bych chtěla vzkázat: nikdo není sám – i ve vedlejším bytě, ve vedlejším domě, ve vedlejší kanceláři je člověk, který bude rád, když s ním prohodíme pár slov, i když třeba jen po telefonu.