Kdy je čas ze vztahu odejít?
„Dobrý den, paní doktorko. Jsem rozvedená, mám dospělého, samostatného syna a s dalším partnerem dvě děti – 5 a 7 let. Partner si mě odmítá vzít za ženu, ale stoprocentní domácí servis vyžaduje. Nepomůže vůbec s ničím. Někdy přijde domů, někdy přespává ve svém druhém bytě. Nechová se ke mně hezky, děti se ho většinou bojí. Asi bych měla odejít, ale bojím se, jak to sama zvládnu.“
„Dobrý den. Jsem rozvedená, moje dospělá dcera žije v cizině. Já jsem dvacet let ve vztahu s mužem, který vždy při zmínce o svatbě říká, že on to říkal dopředu, že ženit se nebude. Často u nás bydlí jeho dospělé děti. V domácnosti nepomáhají ani ony ani on. Nejsem šťastná. Proč já musím dělat na tisíc procent a on nemusí nic?“
Důvodů, proč lidé zůstávají v nefunkčních vztazích je více. Často věříme, že se to časem zlepší (jaksi samo…). Také míváme strach, co s námi bude, když budeme najednou sami. Zvládneme to? Co když sami i zůstaneme? Nikdo nás už nebude chtít? Bude nás společnost odsuzovat jako nežádané? A zvládneme sami finanční nároky bydlení a zajištění života? Snadno pak sklouzneme do rozhodnutí – raději zůstanu někde, kde mi sice není dobře, ale jsem na to zvyklý/á!
Dalším viníkem může být naše nízké sebevědomí. Ale když si nevážím sám sebe, tak si mne nebude vážit ani nikdo jiný. Možná mne jako dítě málo chválili, možná jsem v minulosti prožil porovnávání s úspěšnějším sourozencem, možná… Ale teď už nejsme děti! Svůj život můžeme vzít aktivně do svých rukou. Není třeba jet v jedné linii celý život.
Na vině může být také vnější pohled společnosti. Co když mne ostatní odsoudí, že jsem nedokázal naplnit vztah „tak jak má být“? Raději tedy zkusím vydržet to nepříjemné a navenek se tvářím, jak je nám skvěle. Opravdu je vnější hodnocení společnosti tak významné? A skutečně si myslíte, že blízcí lidé nepoznají naši nespokojenost a že vzdálenější lidi to vůbec zajímá?
Často také nemáme odvahu. Rozhodnutí odejít z nefunkčního vztahu vyžaduje totiž nejen sebevědomí, ale i zmíněnou odvahu.
Nejzáludnějším pro rozhodnutí ukončit nefunkční vztah bývá váhavost. Při rozhodování o čemkoli pracujeme s představou o tom, co vše musíme zajistit, abychom mohli fungovat i po rozchodu – kde budeme bydlet, zda ztratíme společné kamarády, jak se uživíme, jaké asi bude soudní řízení o svěření dětí do péče, možná jim při změně bydliště vezmeme jejich místo, školu, spolužáky... Ano, je třeba uvažovat o budoucnosti, ale nejen negativně. Můžeme vlastně najít sami sebe. I když je to hodně těžké a vlastně i dost pracné. Ale můžeme. Váhání v rozhodování způsobuje, že jsme dva dny rozhodnuti pro variantu odejít a dva dny pro variantu zůstat. A takhle se to pořád střídá a my nejsme schopni učinit definitivní rozhodnutí. Tato varianta nám ale ubírá energii, kterou budeme na definitivní rozhodnutí potřebovat. Obvykle také postupně upadneme do depresí nebo pocitů křivdy, které jsou typické tím, že energie na vlastní rozhodování nám už nezbývá. Doporučuji tedy svoje rozhodnutí „termínovat“. To znamená sám sobě stanovit rozumný termín – dva měsíce, do léta, ideálně a naprosto konkrétně např. 30. 6. Do té doby není moudré přiklánět se k jedné nebo ke druhé variantě, ale je dobře využít čas pro sebe – pracovat na své sebejistotě. Můžeme začít dělat nějaký sport nebo se učit cizí jazyk nebo nějakou dovednost. Sami sebe i okolí nás za naše výsledky ocení. A získáme i nové sociální kontakty. V námi stanoveném termínu je třeba udělat finální rozhodnutí. Z nefunkčního vztahu odcházím – a pak podnikám tomu odpovídající kroky, nebo zůstávám (se všemi důsledky, ale pak už si nestěžuji, byla to moje volba). Často si lidé myslí, že když „jen“ zůstávají, tak se nic neděje. Ale ano, děje. Také se rozhodujeme. Rozhodujeme se pro variantu, že nic neuděláme! A to je také rozhodnutí. Že zůstanu tam, kde mi není dobře. A pak tedy můj život podle toho vypadá. Nezapomeňme, že svůj život máme v rukách a jaký si ho uděláme, takový bude.
Všem čtenářům časopisu STOP přeju, aby žili spokojeně – v tomhle nebo příštím vztahu, nebo sami. Tak, jak je jim příjemné ☺.