Jindřich Šimon Baar miloval pravdu a přímost
V únorovém STOPu jsme ukončili vzpomínkové vyprávění babičky Milady Staňkové o životě na statku v Třebonicích. Paní Magdaléna Staňková by vám nyní ráda přiblížila další část své výstavy, a to ukázkou textu o Jindřichu Šimonu Baarovi.
V roce 1909 se stal významný český spisovatel Jindřich Šimon Baar farářem v Ořechu v blízkosti Prahy. Vesnička s kostelem a barokní farou, kde žil 12 let se svou matkou Annou Baarovou, ležela uprostřed polí a luk. Pěšky chodil odtud po okolních vesnicích do škol a kostelů do Třebonic, Řeporyj, Chrášťan a dalších. Mnoho přátel Baara navštěvovalo na faře – v rozlehlé budově byla kuchyň, kancelář a dobře vybavená knihovna (knihy často kupoval za své literární honoráře). Všichni hosté, ať prostí lidé či literáti, umělci, vědci, byli u Baara srdečně vítáni a pohoštěni tím, co dům dal. Domácím chlebem s máslem, v létě kyselým mlékem. Baarova matka chodila stále v chodském kroji a ukazovala návštěvníkům svou chodskou světničku se selským malovaným nábytkem, barevnou keramikou, výšivkami a obrázky malovanými na skle. Spisovatel i jeho matka rádi zahradničili, Baar měl zálibu ve vzácných keřích a svému zákoutí s keři říkal zahrada getsemanská (zvláštností byl keřík klokočí). Jeho častými návštěvníky byli jeho osadníci – čtenáři, kterým každou neděli odpoledne půjčoval knihy. Místní také navštěvovali jeho amatérský fotoateliér, kde vznikaly dnes vzácné rodinné památky. Pro fotografické portréty se jinak muselo jezdit až do vzdálené Prahy. Ze známých hostů tu bývali MUDr. Josef Thomayer, spisovatel K. V. Rais, básník Bohdan Kaminský, herec Rudolf Deyl, cestovatel Alois Svojsík a další. Všichni vzpomínali, jak je vodíval polní cestou na Krteň, jež byla Baarovi z kostelů patřících k jeho ořešské farnosti nejmilejší. Cestou vyprávěl všechny pověsti, které se o ní tradovaly. K nezapomenutelným zážitkům patřilo vidět Baara sloužit tady mši svatou nebo kázat. Za Baarova působení v Ořechu (1895–7) vznikla řada slavných knih: Kohouti, Skřivánek, Poslední soud, Hanče, K Bohu, Na děkanství, Holoubek, Kanovník a také román Farská panička. Po smrti matky (r. 1919) odešel z Ořecha zpět do rodného Klenčí na Chodsku.
Byl to člověk od dětství pilný, kde to šlo, pomohl. Byl důvěrníkem snad několika set lidí, zejména kněží. Dokládá to jeho bohatá korespondence. Baar miloval pravdu a přímost a celý život se snažil vychovávat národ v dobré lidi a vlastenecké Čechy. Dovedl povzbudit, ale v dopisech i literárních dílech říci i hořkou pravdu. Jeho kázání byla hojně navštěvovaná. Lidé chodili i z daleka, aby ho slyšeli, šli i dvě hodiny cesty. Kostel byl vždy přeplněn. Při kázáních rád čítával citáty z Erbena či Viktora Huga. Odměnou ministrantů byly knihy. V době války nezištně pomáhal, pomohl také matce mladého rolníka Josefa Plesnivého z Třebonic, který upadl v Rusku do zajetí. Baar ji často navštěvoval, psal mnoho dopisů na Červený kříž, pátral a dodával naděje.
Se spisovatelem J. Š. Baarem se Staňkovi znali v době, kdy byl farářem v kostele v nedaleké vsi Ořechu, kam také chodili. Z Ořecha docházel Baar do škol v okolních Řeporyjích, Chrášťanech, Zbuzanech a Jinočanech, kde vyučoval náboženství. Cestou za vyučovacími povinnostmi v okolních školách se Baar stavoval na statku u Staňků v Třebonicích, kde ho vždy rádi viděli a pohostili a on jim oplácel knihami, které napsal. Baar byl společenský, mezi lidmi oblíbený člověk, chodíval i do hospody a říkával: „Já jsem farářem jen v kostele, ale když jdu mezi lidi, tak jsem jeden z nich.“ František Staněk měl pronajatá farská pole pod Krtní, patřící faře v Ořechu a J. Š. Baarovi splácel poplatky, tzv. pacht, jak se o tom dočteme v dopise Baara Staňkovým z Klenčí 19. 2. 1920.
Výstavu můžete zhlédnout v galerii Ludmila v kempu Drusus v Třebonicích č. p. 4. Do Třebonic jezdí bus č. 249 ze stanice metra Luka. Výstava bude veřejnosti přístupná do 15. 10. po předchozí dohodě v recepci kempu (tel. 235 514 391)