Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Krteň – vpůli cesty z Pražského hradu na Karlštejn


…vládl zemi, tam kde se voda rodí, Vltavou do Labe a Labem do moře se nese: slul Otakar, v svém vyměřeném čase vlády vedl si značně líp než Václav, syn jeho s vousy, co kochá se kratochvílemi a svody.

Dante Alighieri, Božská komedie – Očistec VII, 98–102,
odehrává se roku 1300 – proto Dante mluví o Václavu II. v přítomném čase

Kostel sv. Jana a Pavla na Krtni, vzdálený 900 metrů od nejvyššího vrcholu Prahy hory Kopaniny (392,2 m n. m.) v Třebonicích, je uveden jako farní v roce 1352. Ves Krteň byla až do roku 1434 majetkem českých králů, ale po smrti Václava IV. přešla do vlastnictví svatovítské kapituly, která ji připojila v roce 1667 k Chrášťanům, když roku 1648 loupeživí Švédové faru a ves vypálili. V roce 2001 se za to před občany Třebonic omluvili tři vzdělaní a po černém pivu zjihlí švédští mladíci za celý švédský národ českému národu, a tím zas znovunabyli klidu v duši a bodré švédské veselosti.

Kostel dostal ve 2. čtvrtině 13. století pravoúhlé kněžiště a průčelní hranolovou věž. Roku 1575 byl rozšířen o severní boční loď a v roce 1699 o sakristii. V letech 1732–34 byla věž zvýšena. Kostel novorománsky upravil roku 1890 Arnošt Živný (žák Josefa Mockera – autora úprav Karlštejna a dostavby pražské katedrály). Zvedl boční loď a sjednotil ji s hlavní lodí kazetovým stropem, kruchtu podepřel štíhlými novorománskými sloupky, věži vrátil jehlanec střechy a sdružená okénka zvonice.

V kněžišti se zachovalo východní úzké románské okno, jehož zkosené boky umožňují světelnému průmětu okna, vrženému ranním sluncem, zázračně putovat centimetr po centimetru po celé zadní stěně lodi. Na zdi okolo okna se dochovaly čtyři pozdně románské nástěnné malby ze 13. století ve dvou pásech nad sebou. Nahoře při Křtu Krista v Jordánu a v Josefově snu asistují andělé. Dole při Obětování osmidenního Ježíše v chrámě mu dobrořečí stařec Simeon s prorokyní Annou; a čtyři evangelisté obklopují Církev vyučující (Ecclesia doctans) – ale nedávno padl také alternativní návrh vyložit malbu mariánsky jako Korunovanou Sofii (Moudrost) s proroky, přestože mají svatozáře. Torzo dvou pásů maleb zůstalo i na přilehlé jižní stěně, ale nebylo dosud identifikováno.

Horní zlomek Jezdce nelze blíže určit. Zato dolní Královský průvod mohl znázorňovat jedině buď budovatele tohoto královského kostela krále Václava I. (†23. 9. 1253), zakladatele pražského města s hradbami a právním řádem (1232), jehož socha proto stála ve středověku v dnešní Rytířské ulici, avšak daleko jistěji tu dal král Václav II. zobrazit svého postrádaného otce Přemysla Otakara II. (†26. 8. 1278). Král na malbě má příznačný vous a stejnou přemyslovskou korunu (zvanou již za Václava I. „koruna sv. Václava“), s níž byl zpodoben i Václav II. Malba  Královského průvodu a ještě další dvě malby skryté při čelním pohledu na kosých bocích špalety okna jsou z doby vlády Václava II. – tak bývají většinou datované i známé čtyři malby kolem okna. Vlády se křehký, leč rozhodný a múzický i diplomaticky zdatný Václav ujal teprve po „zlých létech Braniborů v Čechách“ (1278–83) po otcově smrti, při níž byl sedmiletý. Plně vládl až po stětí zrádce Záviše z Falkenštejna roku 1290 od svých devatenácti let (†21. 6. 1305).

Rovněž dvě malby boků okna, jež nejsou z lodi vidět (jen ze stran zpoza oltáře), nebyly zatím určeny. Vlevo je sv. Vít s palmovou ratolestí, ochránce Čech a Prahy (jakožto svatováclavská transformace Svantovíta, boha světla, které protkne hmotu), zemský patron království, náležitý v královském kostele, a patron pramenů, dobré setby i sklizně, pomocník v nouzi, proti blesku, nečasu a ohni, patron sládků, vinařů, hostinských, herců, tanečníků aj. a ochránce mládeže (čímž byl blízký těžce zkoušenému Václavu II.), protože zemřel jako chlapec. Proto je vyobrazen zřetelně menší než žena na pravém boku okna.

Vpravo je prateta Václava II. sv. Anežka Česká, vůbec první královská dcera, která vstoupila do chudého řádu sv. Kláry, což mělo evropský ohlas. Čtyři Klářiny dopisy „nade všechny smrtelníky milované sestře Anežce, rodné sestře slavného českého krále“ se dochovaly. V pověsti svatosti zemřela Anežka 2. 3. 1282, když byl Václav II. desetiletý, jako jediná žena, jaká kdy založila mužský řád. Do posledního dechu významně diplomaticky podporovala svého bratra Václava I., pak jeho syna, a potom osiřelého Václava II. Vidíme ji tak, jak bývala opravdu zobrazována – i ona s vítěznou palmovou ratolestí jako sv. Vít, a na hlavě má stejně jako Přemysl Otakar II. také jí přináležející přemyslovskou korunu.

Po zázračném uzdravení Karla IV. ve svátek sv. bratrů Jana a Pavla z Říma, 26. června 1371, byl krteňský kostel štědře obdařen statky královnou a jedinou korunovanou císařovnou Alžbětou Pomořanskou, po česku Eliškou. Vykonala pěší poutní cestu z Karlštejna přes Krteň na Pražský hrad a zpět, aby v katedrále obětovala zemskému patronu sv. králi Zikmundovi osm misek zlata na světcovu novou ostatkovou hermu za uzdravení manžela. Při návratu se dozvěděla tady na Krtni od poselstva, které jí vyjelo z Karlštejna naproti, šťastnou zprávu, že je již manžel mimo nebezpečí. Proto se z vděčnosti rozhodla stát se „druhou zakladatelkou“ krteňského kostela.

Sv. Jan a Pavel z Říma jsou patroni počasí – slunce, deště, pomocníci „proti nečasu, blesku a krupobití“, jsou dokonce zváni „Pány počasí“, a proto byli vzýváni rolníky z okolní úrodné krajiny – odnepaměti sýpky, spižírny a mlékárny Prahy. Odtud se vozily potraviny na trhy – podle zpráv až na Malostranské náměstí – po téže nejkratší trase královské a Eliščiny cesty jako královské průvody, pendlující mezi Karlštejnem a Pražským hradem. Svátek sv. Jana a Pavla spadá do letního slunovratu, a světci tak na Krtni příhodně vystřídali starší slunovratová božstva  keltská a slovanská. Germánští muži rolnictvím pohrdali, nechávali je na ženách a pak ovšem museli jít občas naloupit. Kdežto u Keltů i Slovanů (což přispělo k sblížení) ženy s muži pečovali o pole spolu až rituálně a magicky – např. Přemysl Oráč.

Na Krtni byla podle pověstí „slovanská božnice“ a svatoháj Krta čili Kroda, boha blahobytu, slunce, vítěze nad zimou a dárce úrody, jemuž se obětovaly plodiny. Jiné pověsti připisují místní pojmenování podobnosti krteňského návrší s krtčí hromádkou. Kněžna Libuše prý v krteňském svatoháji při cestě z Šárky na Děvín usnula a při probuzení nalezla u svého lože krtčinec. A král Karel IV. podle legendy spal v horkém poledni  na pažitu krteňské královské farní zahrady a zburcovala ho pod hlavou se mu vzdouvající krtina právě včas, aby vyskočil, uzřel medvěda v křoví komíhat výhrůžně hlavou a tasením tesáku ho zaplašil. A snadno se to mohlo přihodit oběma, protože potomci bájných krtků ještě do dnešních dnů na hřbitově v místech zmizelé fary i svatoháje řádí zcela mimořádně.

K dnes filiální Krtni přísluší farní Ořech, původně Ořechov. Podle starých výkladů to byl „oře chov“ – posvátného a věštebného bílého oře slunečního boha Svantovíta. Ten „měl božiště na sousední Svantovítově hoře na Pražském hradě“, než sv. Václav při své dokonale nenásilné misii plynule nahradil sochy Svantovíta se čtyřmi tvářemi svojí udivující rotundou sv. Víta se čtyřmi apsidami. Také na Krtni, stále uctívané rolníky a sloužící dodnes k častým piknikům, si při nich můžeme představit ,hody‘ – u Slovanů obvyklé díkůvzdání Svantovítu, „dárci úrody zemské, se společným jásáním lidu i hostí z jiných krajů při tanci a reji, s kolovým zpěvem a hodováním“ (Alfons Mucha, 1928).

O Krtni se praví, že bývala „kostelec“, tj. menší hradiště „již od dob Keltů a Slovanů“, protože božiště byla vždy hrazena. Krteňské návrší je první ostroh nad Dalejským potokem, pramenícím ve tři kilometry vzdálených Chrášťanech, a oplývalo i vlastními prameny. V háji starých vrb vyvěrá silný pramen, který by tehdy patřil Matce Zemi v její podobě život dávající i beroucí, neboť vrba je strom začátku a konce – věčného koloběhu bytí, jenž z jakoby mrtvého kmene vyžene proutky nabité životní silou. Bývalo tu a nepozorovaně přetrvalo kultovní jezírko, kde podle dochované pověsti „uzdravoval kouzelník“.

Dobrodinka kostela královna Eliška, matka šesti dětí (včetně dnes uznaného úspěšného Zikmunda s jeho vizí spojené střední Evropy, po němž zdědilo přemyslovskou krev několik českých rodů), „nad niž od časů Libuše nebylo v Čechách silnější ženy“, „trhala krunýře rytířů seshora až dolů“ a „tlusté a silné tesáky vojáků a kuchařů lámala v rukou jako mrkve“, avšak „jedině když pan císař tak nařídil“ před vzácnými hosty (Beneš Krabice z Veitmile, 1374) a opět si k manželu skromně přisedla jako ideál ženství. Vyrazila na svou odhodlanou pěší pouť pro milovaného Karla přes Krteň po trase královských průvodů. Krteň leží vpůli cesty mezi Hradem a Karlštejnem. Na faře zařízené k odpočinku průvodů byla vždy zastávka, kdy zbožný Karel nutně navštívil královský kostel, který zbudoval jeho prapradědeček Václav I., jenž tudy jezdil do svého loveckého Králova Dvora u Počapel, kde i zemřel. A na stěnách Karel vídal svého legendárního pradědečka Přemysla Otakara II. a svou zvěčnělou praprapratetu sv. Anežku, která spolu se sv. Vítem hledí z šikmých boků okna ven na nebe – ona k Hradu, on ke Karlštejnu.

Královskou a Eliščinu cestu Krteň–Karlštejn se od roku 1990 postupně podařilo v terénu podrobně vysledovat. Měří překvapivě jen 13,5 km a pojí se k ní i soudobý příběh Karin Jarman ze Stroudu na západním pobřeží Anglie, která po ní šla. Na Tři krále 2001 se vydala na 2 000 km dlouhou pěší pouť Stroud– Karlštejn podle pokynu ve snu, který se jí zdál o jejích padesátinách, aby na konci cesty mohla hodinu meditovat v Oratoři Karla IV. a dozvěděla se tam, co bude dělat dalších padesát let. Cestou do Prahy prošlapala troje boty, zvolna doputovala na Pražský hrad, postavila se před katedrálu a zeptala se prvního člověka, kde by měla přespat, aby za dopoledne dokázala dojít na Karlštejn. A ten ji šťastně poslal do Třebonic. K cíli dospěla Karin 19. 6. 2001 – tedy 630 let po královně Elišce. Vyrazila z Krtně přes Dobříč kolem kamenného stolu zřízeného těsně předtím 3. 6. 2001 k oslavě keltoslovanského piva a pak okolo lomů Skála a Mexiko. Obtížněji se hledá cesta dál – s posilňovací zastávkou v obecní hospůdce v Trněném Újezdě, kolem mořinského židovského hřbitova, Mořinou a karlštejnskými lesy až k bráně Karlštejna.

Schůdná a rychlá je nejkratší stezka Krteň–Hrad – 11,5 km přes staré Stodůlky a Vidouli, pod tratí u stanice vlaku Stodůlky, kolem lesa U Kotlářky, pěšinou pod Kneislovkou a Hybšankou, mezi strahovskými stadiony, smyčkou tramvaje Dlabačov a Pohořelcem. – Pěší výlet Kopanina – nejvyšší vrchol Prahy najdete na www.turistika.cz. Šťastnou cestu! – K článku mě inspiroval nejmenovaný místní rolník, jemuž je věnován.

Michal Jůza
Autor je básník a výtvarník ze Skupiny českých a slovenských surrealistů