Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Sny Jitky Dosoudilové

Tak se jmenovala výstava, která byla v dubnu k vidění v atriu radnice. Nutno dodat, že čtyřiadvacet digitálních obrazů této autorky fotografických koláží vzbudilo nemalou pozornost. Nebyly to ale jen vystavené exponáty, které zaujaly. Byl to i příběh paní Jitky, který si mohli návštěvníci přečíst, kde otevřeně hovoří o její cestě k tomuto druhu tvorby.


Paní Jitko, cesta, po které jste došla k fotografické koláži, rozhodně nevedla růžovým sadem.

To opravdu ne. Mě k ní dovedla diagnóza. Jedna z nejhorších, které může člověk z úst lékaře slyšet. Před několika lety mi diagnostikovali rakovinu prsu a můj život se během jedné vteřiny otočil naruby. Tenkrát jsem se s tím, kromě manžela a mé nejlepší přítelkyně, nikomu nesvěřila. Vím, že se říká, že sdělená radost je dvojnásobná a sdělená bolest je poloviční, ale já se zkrátka rozhodla, že se s tím vším nějak poperu sama. A tak přišel nápad – budu dělat digitální koláže.

Na to, že jste diplomovaná zdravotní sestra a ani jako dítě jste se ničemu umělecky zaměřenému nevěnovala, to bylo zvláštní a možná odvážné rozhodnutí.

Ne tak docela, manžel je kameraman a také fotograf, takže jsem měla po ruce učitele. I když byl z mého nápadu dost překvapený, hodně mi pomohl. Hlavně po technické stránce. Měla jsem nápady, „jen“ jsem se musela naučit, jak udělat všechno tak, aby to odpovídalo mým představám.  Můžete mít počítačový program prostudovaný od A do Z, ale bez nápadu by to bylo všechno k ničemu.

A co kdyby byl manžel například učitel?

No, tak to tedy nevím, nevím... Víte, já jsem v té době podvědomě cítila, že moje rozhodnutí je správné. Potřebovala jsem ze sebe nějak všechno to napětí, obavy, strach a nejistotu z budoucnosti dostat. A tvůrčí práce pro mě byla to pravé. Digitální koláž neuděláte za hodinu, za den, za týden. Ta práce mi „nabídla budoucnost“, tak nějak mě pohltila a nedovolila mi vidět konec, přemýšlet o tom, jestli mě něco bolí, jestli se právě cítím dobře nebo ne. Otevřela mi jiný svět, do kterého jsem mohla dobrovolně utéct před realitou. To je pro psychiku velmi důležité.  Ono se to těžko vysvětluje, ale nějak se mi podařilo svoje pocity a strachy přetransformovat do koláží. Hlavně těch prvních. A moc mi to pomohlo.

V čem se vaše prvotiny liší od současných digitálních obrazů?

Každý říká, že když člověk prodělá nějakou zásadní věc, tak ho to změní. A mě to změnilo v cítění a přijímání barev. Předtím jsem byla béžovo decentní typ a najednou jsem byla vysloveně nucená dělat všechny věci hodně barevné. V kombinaci takových barev, které bych předtím nikdy vedle sebe nedala. V barvách duhy. A doteď je to mojí hlavní „známkou“. První koláže byly velice ostré, vypadaly jako střepy. Je ale pravda, že dnes, po šesti letech, je to trochu jiné. Už třeba dokážu udělat jednobarevnou oblohu a moje práce nemusí být tak barevně zásadní jako ta první léta.


Můžete nám přiblížit, jak fotografická koláž vzniká?

Dřív se vystřihovaly věci z papíru a lepily se. Je to něco podobného, ale v digitální podobě. Já se ale snažím, aby „to lepení“ nebylo vidět. Je to taková hra. Musí to vypadat opravdově a přitom to opravdové není. Chci, aby moje koláže byly zajímavé, aby v lidech probudily příjemný pocit, protože toho negativního je kolem nás tolik, že dělat věci, které by člověka přivedly k depresi, to bych asi ani neuměla. Základní věcí je digitální fotografie. Třeba z dovolené. Potom ji začnete upravovat, měnit, skládat z několika různých částí, z několika různých obrazů. Máte jiné mraky, jinou poušť, jiné moře... Všechno je jinak. Kde by se taky vzaly na poušti třeba lodě? U abstraktních věcí, které jsou mnohem složitější, je těch kroků tolik, že každá věc je originál. Když se ztratí, tak už ho nikdy neuděláte stejný.

Ztratí?

No, zkrátka nejsem žádný ajťák, mám v počítači spoustu složek, podsložek a tak se mi podařilo jednu koláž uložit tak dokonale, že jsem ji nemohla najít. Mohla jsem ji udělat znovu, věděla jsem, jak vypadala. To už se ale nedá. I kdyby vypadala téměř totožně, chyběla by v ní moje prvotní inspirace, pocity... Ale mělo to šťastný konec, objevila jsem ji.

Vaše koláže, to jsou vlastně obrazy s příběhem. A výstavy? Ty by měly ukázat lidem, že existuje cesta, která jim v určité krizové situaci může pomoci.

Od prvních výstav, které jsem měla myslím v roce 2013 nebo 2014 jsem vždycky v textu o autorce v kostce vysvětlila, proč ty koláže jsou takové, jaké jsou. Co mě k této „práci“ přivedlo. Ale všechno stojí peníze, co si budeme povídat. Jsem tedy velice vděčná zastoupení Evropské unie v České republice, kam jsem přišla s nápadem, že bych v Evropském domě udělala výstavu ke světovému Dni boje proti rakovině. Vystavovala jsem tam 42 velkoformátových koláží. Evropský dům se tak stal mým prvním sponzorem. Ta výstava mě spojila i s Ligou proti rakovině, takže se společnými silami snažíme seznámit lidi nejen s tím, jak je důležitá prevence. Navíc mohu ukázat, jak nový zájem, koníček, jiná zkušenost pomohly mně. Mám i zpětnou vazbu. Nedávno přišla jedna pacientka a řekla mi: „Vidíte, dala jsem na vás a začala jsem chodit na jazyky“. Nebo mi napsala paní, že prodělala podobnou věc a začala chodit do mnoha různých kroužků. Ty věci a zájmy lidí jsou různé, ale je důležité, že něco dělají. Cokoli, co jim pomůže a co jim ukáže „světlo na konci tunelu“.


Výstava na radnici opravdu zaujala. Kolikátá byla?

Osmá, na podzim plánujeme na stavební fakultě devátou. Tu budu mít společně s manželem a bude se jmenovat Konfrontace. Konfrontace klasické a digitální koláže.

Co myslíte, dostala byste se ke kolážím nebýt zdravotních problémů,  která vás potkaly?

Ne, určitě ne. Nikdy mne nenapadlo, že bych začala dělat koláže. Teď už si ale zase nedovedu představit, že bych je nedělala.

Eva Černá