Vyprávím o tom, co prožívám uvnitř
Vyprávím o tom, co prožívám uvnitř
Je sympatický, dobrosrdečný, mluví skvěle česky s lehkým polským přízvukem. Narodil se v Myslowicích v Horním Slezsku, nedaleko Katowic. Rád jezdí na kole a dělá túry po horách. Zajímá se o památky, studuje dějiny a jejich vliv na vývoj společnosti. Poslouchá rád jakoukoli hudbu od hardrocku, přes folk a country až po vážnou nebo lidovou hudbu. Při jeho kázáních rozhodně nikdo neusne. Jmenuje se Adam Lodek, je mu 46 let a od 1. srpna 2011 je administrátorem farnosti u sv. Jakuba Staršího ve Stodůlkách.
Jaká byla vaše cesta k víře v Boha?
Velmi přirozená. V Polsku v podstatě všichni vyrůstají v náboženské atmosféře, vyučování náboženství dodnes probíhá ve škole a účastní se všichni. Vyrůstal jsem ve věřící rodině, od 9 let jsem ministroval, chodil na různé schůzky a společenství mládeže ve farnosti, takže moje víra se prohlubovala postupně bez nějakých zvratů. Měli jsme klubovnu, pingpongový stůl, pořádali jsme diskotéky, jezdili na tábory, hráli fotbal. A to vše pořádala farnost.
Jak jste dospěl k rozhodnutí stát se knězem?
Po základce jsem studoval pětiletou technickou školu s maturitou, takže jsem metalurg se specializací na barevné kovy. Máme to v rodě - praděda, děda i táta byli kováři. Táta byl soukromník a měl dílnu, takže jsme u něj i s bráchou někdy pracovali. Ale už na střední škole jsem se rozhodoval, že bych chtěl sloužit lidem a po maturitě jsem nastoupil do semináře. Rodiče mě do ničeho nenutili. Byli ale pro mě velkým vzorem, svou obětavostí a službou. Tatínek vedl dílnu, ale kdykoli bylo něco potřeba udělat pro farnost, tak to udělal a tenhle příklad obětavosti mě velmi ovlivnil. Kněz také musí být obětavý, aby mohl být knězem.
Nezapochyboval jste nikdy o tom, že to bylo správné rozhodnutí?
Každý člověk má slabé chvilky a občas by všeho nechal, ale nepochyboval jsem nikdy. Jsem opravdu šťastný v tom, co dělám.
Jak jste se ocitl v Čechách?
Po vysvěcení na kněze v roce 1992 jsem tři roky působil v Polsku, v panelákové farnosti ve městě Tychy. A mezitím začaly přicházet prosby o kněze z různých států Evopy, tak jsem se přihlásil a od roku 1995 sloužil patnáct let v plzeňské diecézi – v Plzni, Kralovicích, ve Švihově... Pak jsem se na rok vrátil do Polska a teď jsem tady, v Praze.
V Praze 13 jste něco přes půl roku. Máte pocit, že jste tady doma?
Než člověk někde zdomácní, tak to chvilku trvá, ale rozhodně se tady cítím dobře. Vždycky říkám, že doma jsem jen na dvou místech – jednak za oltářem a pak v autě, protože to je jediná věc, kterou vlastním. Farníků je tady hodně, do obou kostelů chodí 900 – 1 000 lidí, takže všechny neznám, ale už si začínám pamatovat i jména. Jsou velmi milí, otevření a v průměru 2x týdně mám pozvání do rodiny.
Můžete-li porovnávat, v čem se liší farnost v Polsku a v Čechách?
To se velmi těžko srovnává. Oba národy mají jinou mentalitu i dějiny. V Polsku za komunistů církev fungovala mnohem svobodněji, zejména od 60. let. Svědčí o tom i fakt, že tam, kde se stavěla nová sídliště, stavěly se i kostely. Lidé se nejdřív shromažďovali venku a tam se sloužila mše svatá. Po nějaké době se tam postavila nějaká stodola a z ní postupně vznikl kostel. Lidé přicházeli po práci a stavěli kostel, svépomocí, z vlastních sbírek.Město Tychy, kde jsem působil, má asi 200 000 obyvatel, stavělo se 20 let a za tu dobu tam lidé postavili osm kostelů a všechny byly plné.Minimálně třetina lidí chodí pravidelně do kostela, náboženství se účastní 95 % dětí a přitom je dobrovolné.
Mluvil jste o mentalitě. V čem se liší Poláci a Češi?
Češi jsou uzavřenější. Poláci reagují emotivněji. Jak jsem Čechy mohl poznat,mají spoustu úžasných schopností, ale nevěří si, takže se bojí své představy realizovat. Kdežto Poláci si věří až příliš, pouští se do věcí bezhlavě a někdy pak dostanou přes prsty. Víra ve vlastní schopnosti je u Čechů velmi slabá, a přitom opravdu dokážou hodně, když se povzbudí.
Právě jsou Velikonoce, největší křesťanský svátek. V čem spočívá poselství Velikonoc pro dnešní svět?
Velikonoce se dotýkají toho nejdůležitějšího – smyslu lidského života. Každý z nás realizuje své plány, chce žít šťastně a dlouho, ale neutečeme od toho, že přijdou nemoci, slabosti a jednou i smrt. Dnešní svět od smrti velmi utíká. Velikonoce poukazují na to, že smrt není koncem lidského života a že s těmi, kteří odešli, se jednou setkáme.
Promluvy si píšete, nebo mluvíte spatra?
Mluvím spatra, papír mi vždy trochu překážel. Příprava spočívá v tom, že si přečtu biblický text, chodím s ním a rozjímám o něm, znovu si ho přečtu... Snažím se ho živě okomentovat a navázat na běžný život. Často vyprávím o tom, co sám prožívám uvnitř. Někdy se stane, že mě při kázání najednou napadne úplně nová myšlenka, která, když ji vyslovím, mě samotného obohatí.
Co říkáte lidem v těžkých životních situacích, při ztrátě někoho blízkého nebo v těžké nemoci?
Záleží, jak to ti lidé prožívají. Někteří to přijímají jako součást života a potřebují jen člověka, o kterého by se lehce opřeli. Není k nim třeba ani moc mluvit, jenom s nimi být a vyslechnout je. Já jim pak jen požehnám a oni se cítí povzbuzeni. Jiní lidé ale nejsou na těžké chvíle připraveni a pak hledám způsob, jak jim ukázat, že i v té tragické situaci je nějaká naděje, která sice musí projít utrpením a smrtí, ale i tam je naděje na zmrtvýchvstání a to utrpení má určitý smysl. Snažím se zjistit, jakým způsobem se toho člověka dotknout, abych ho podpořil.
Co byste řekl člověku, který hledá Boha, víru, ale nechce být v žádné církvi?
Většinou se ptám, jaká hodnota je mu nejdražší. Pak se mu snažím ukázat cestu, jak tu hodnotu realizovat. Lidé toužící po Bohu většinou poukazují na lásku. My křesťané říkáme, že Bůh je láska. Takže se snažím ukázat, jak realizovat lásku, aby v ní zároveň našel Boha. Principem ale je, že člověk musí sám vědět, po čem touží, co chce. Já mu jen mohu nabídnout možnost, jak to najít.
Co byste popřál obyvatelům Prahy 13?
Jeden z farníků mi říkal, že Stodůlky jsou nejen dobré, ale i požehnané místo. Člověk by řekl - panelákové sídliště, ale já tady cítím takovou dobrou atmosféru. Přeji všem, aby ji také vnímali a cítili se tu dobře. A samozřejmě také přeji radostné Velikonoce.
Kleopatra mě vrátila do života
Dalším z protagonistů lednového benefičního koncertu O patro výš, který se uskutečnil v Klubu Mlejn, byl zpěvák, skladatel, producent, hráč na klávesové nástroje Michal David. Už ve čtrnácti měl rockovou kapelu, na pražské hudební konzervatoři založil jazzovou formaci Čtyři. Pak ale začal inklinovat k jinému žánru – popu. Dnes koncertuje, vystupuje na diskotékách, komponuje pro další umělce, je producentem muzikálů, ke kterým skládá i hudbu, na svém kontě má mimořádně úspěšnou Kleopatru, Tři mušketýry, Angeliku...
Pocházíte ze známé cirkusové rodiny Kludských. Neočekávalo se od vás, že budete v rodinné tradici pokračovat? Čím jste chtěl být jako kluk?
Já chtěl být vždy muzikant. Už od malička jsem hrával na různé umělohmotné trumpetky apod. V osmi letech jsem se začal věnovat intenzivně klavíru.
Jako dítě jste žil nějakou dobu v Itálii, jaké bylo vaše dětství?
Italové jsou skvělí lidé a mají rádi děti, takže super. Stále jsem dostával nějaké dárky.
Co vás vlastně přivedlo k muzice? Kdy se začal projevovat váš talent?
V Itálii jsem navštěvoval soukromou klášterní školu, kde mě v místní kapli začala učit matka představená na varhany. Po dvou letech jsme se s rodinou vrátili do Československa a začal jsem pravidelně chodit na hodiny klavíru a varhan.
Na konzervatoři jste hrál jazz, pak jste přesedlal na pop. Co k té změně vedlo?
Chtěl jsem se živit jako hudebník, takže když jsem v šestnácti letech dostal nabídku do skupiny Kroky Františka Janečka, abych jako klávesista doprovázel Janu Kratochvílovou, vůbec jsem neváhal. Musel jsem tím pádem s jazzem přestat.
Vaše rodné jméno je Vladimír Štancl. Proč jste ho změnil, nelíbilo se vám? Jak vám říkají doma?
Když jsem začal zpívat, tak jsme jezdili hodně do zahraničí, kde mé jméno bylo těžko vyslovitelné. Jsem od svých dvaceti Michal
David ve všech dokladech. Máma a sestra mě oslovují Vláďo, jinak všichni Michale.
Začal jste hrát ve skupině Kroky. Pak jste se s vlastní písní Chtěl bych žít tak, jak se má prosadil i jako zpěvák. Přišly další singly a velice rychle jste se stal pro mladé, především dívky, idolem.
On to nebyl až tak raketový start. Před tím jsem v Krokách hrál již čtyři roky na klávesy a také jsem zpíval v Polsku, kam jsme jezdívali hrát. Měl jsem tedy dobrou průpravu.
V písni Chtěl bych žít tak, jak se má, byste rád zasadil strom, postavil dům, potkal nádhernou dívku, měl kopu báječných přátel, žil rovně a vzhůru... Co z toho se podařilo?
Vlastně všechno. ☺
V roce 1987 jste ze skupiny Kroky odešel, vznikla skupina Allegro. Potřeboval jste změnu?
Určitě. U Franty Janečka se z Kroků stal již velký hudební cirkus. Nabíral se do kapely už kdekdo a na mě zbývalo málo prostoru. Chtěl jsem jít svou cestou.
V devadesátých letech o vás nebylo téměř slyšet. Co vás přivedlo zpátky? Byla to až „hymna“ pro naše zlaté hochy z Nagana?
V 94. roce mě začali hrát hodně na diskotékách a moje písničky začaly být opět v oblibě. Samozřejmě, když si mě hráli naši hokejisti v kabině na olympiádě v Naganu, byla to pro mě super satisfakce. Pak mě hokejový svaz požádal, abych napsal klukům hymnu ke zlatu v Naganu a na Staromáku jsme ji představili. Bylo to skvělé a rád na to vzpomínám. Naši hokejisti mi k návratu hodně pomohli.
Když už jsme zmínili hokej, co vy a sport?
Já hraji rád tenis a teď začínám trochu s golfem, tak uvidíme.
Vaše teta Dagmar Kludská je mimo jiné známá kartářka a vy jste prý od ní mnohé pochytil. Vykládáte si karty?
Ano. Když je třeba premiéra nového muzikálu nebo nějaké větší turné, tak si na to vyložím. Vychází to vždy na 100 %.
Trio DAMICHI, ve kterém jste působil společně s Davidem Mattiolim a italskou zpěvačkou Chiarou Grilli, má na svém kontě čtyři úspěšná alba s názvem Největší italské hity. Plánujete další?
Možná. Prodali jsme přes 100 000 nosičů a to je na dnešní dobu super úspěch. Zkusíme posbírat ještě nějaké další italské hity a třeba vydáme ještě jedno CD.
Kdy vás poprvé napadlo napsat muzikál?
Bylo to v roce 2000, kdy nám zemřela dcerka Míša. Nechtěl jsem nic dělat, nic mě nebavilo a byl jsem zklamaný životem. Pak přišel kamarád Petr Neoral s nápadem, abych napsal muzikál, že mi na něj dá peníze. Tak mě to nakoplo a napsal jsem Kleopatru. Je v ní spousta emocí z té doby. Požádal jsem Oldu Lichtenberga, aby se postaral o produkci, a tak vzniklo i divadlo Broadway. 22. 2. 2002 jsme měli premiéru a Kleopatra má od té doby na svém kontě více jak 1 300 repríz.
Dokázal jste vyprodat O2 Arénu, vaše hity znají posluchači několika generací. Proč si myslíte, že je berou i teenageři? Jaké je dnešní mladé publikum?
Dnešní publikum chce melodie, dobré texty o životě, které se týkají i jich, a pozitivní hudbu. Přijdou se na mé koncerty prostě pobavit a to jim poskytuji. Jsem vděčný za každého fanouška bez rozdílu věku a moc všem děkuji za přízeň.
Jste jedním z koučů pěvecké show Hlas Česko Slovenska. Máte už svého favorita?
Samozřejmě svého favorita mám, ale jeho jméno vám fakt neprozradím.
Co podniknete, když chcete vypnout, odreagovat se?
Jedu na dovolenou, jako právě teď. Momentálně se nacházím na jednom malém ostrůvku na Maledivách, ale jak vidíte, o práci nemám nouzi ani tady. ☺
Jak se cítíte v roli dědečka?
Jsem ze Sebastiána nadšený. Je to krásný zdravý kluk a dělá nám velkou radost. Už se mi po něm stýská.
Zmínit všechno, co jste napsal, by bylo na hodně dlouho. Raději nám prozraďte, co právě připravujete, na co se můžeme těšit?
Pokud vše dopadne, připravuji na listopad turné Michal David Classic. Budu tam prezentovat převážně mé Lovesongy se symfonickým orchestrem, a to většinou v divadelních nebo koncertních sálech. Bohužel bez sponzora se takové nákladné turné neobejde, tak čekám jak dopadne fúze s nějakým partnerem. Co se týká muzikálu, tak na rok 2013 máme zařazenou Matu Hari. Budu mít tedy letos nejspíš hodně práce.