Setkala jsem se z životním štěstím
Setkala jsem se z životním štěstím
Řekne-li se Marta Drottnerová, většina z nás si vybaví legendu československého i českého baletu, jednu z našich nejlepších baletních umělkyň 20. století. Baletka, tanečnice, taneční choreografka a pedagožka Marta Drottnerová se narodila 26. srpna 1941 ve Zlíně. Své první baletní kroky na profesionálním jevišti učinila v Ostravě, kde jako malá navštěvovala hodiny baletu v baletním studiu při Státním divadle Ostrava. Od roku 1959 byla členkou a později primabalerínou baletního sboru Národního divadla. Je vítězkou mezinárodní taneční soutěže v Rio de Janeiru, kde na galakoncertu tančila Odettu i Odilii z baletu Labutí jezero se světoznámým tanečníkem Aldem Lotufem, získala stříbrnou a zlatou medaili na prestižním konkurzu ve Varně a další ocenění na mezinárodních baletních soutěžích. Hostovala v Královské akademii v Londýně, ve Švýcarsku, Maďarsku, Francii... Marta Drottnerová je národní umělkyní a první českou baletkou, která vystupovala na scéně Velkého divadla v Moskvě, a to v roli Marie v Bachčisarajské fontáně. V roce 2000 se stala nositelkou Ceny Thálie za celoživotní mistrovství v tanečním oboru.
Paní Drottnerová, všude se uvádí, že jste se narodila ve Zlíně. Ono to ale není úplně přesné, viďte?
To máte pravdu, narodila jsem se u stařečků, rodičů maminky, v Kvasicích u Kroměříže. Ale ještě ten samý den nás s maminkou odvezli do zlínské Baťovy nemocnice. Ve Zlíně, kde byl v městském Baťově klubu tatínek šéfkuchařem, jsme byli asi do mých čtyř nebo pěti let, potom jsme se přestěhovali do Vlkoše u Přerova a později do Ostravy. Ale ráda bych se ještě vrátila k tomu Zlínu, protože na tu dobu ráda vzpomínám. Na nádherné zimy, na řeku Dřevnici, kde jsme chytali raky, na to, jak nás maminka učila vykřesat oheň pomocí kamenů a také na školku a můj první tanec. Tehdy jsme zpívali: Tovačov, Tovačov, tovačovský hatě, nemohu, má milá, zapomenout na tě..., chodili jsme dokola, drželi se a zase pustili, otočili jsme se a opět se chytili za ruce. Bylo to velice podobné jedné pasáži z Prodané nevěsty. To jsem si ale uvědomila až daleko později, když jsem absolvovala v Moskvě Institut divadelního umění. Tam mě jednou na chodbě „odchytil“ mladík z Nepálu a chtěl, abych mu jmenovala nějaký český tanec. Domlouvali jsme se všelijak a já řekla: polka, Prodaná nevěsta, česká opera. Pak jsem to trochu upřesnila. „Tam se na závěr prvního dějství tančí polka a zpívá se: Pojď sem holka, toč se holka... a všichni chodí dokola a podávají si ruce.“ A tehdy jsem si vzpomněla na svou školku a svůj první tanec.
Zmínila jste, že tatínek byl šéfkuchař. Po něm tedy svůj umělecký talent nemáte.
Ani po mamince, ta absolvovala klášterní školu. Asi si teď řeknete, že jsem se ale díky tatínkovi určitě naučila dobře vařit. Kdepak. Od rodičů jsem pochytila spíš teorii. Ale naše stařenka, kam jsem často jezdila, ta uměla vařit. Od té jsem se ledacos naučila. Takové knedle se zelím nebo pagáče, jaké dělala, na ty se nedá zapomenout. Vás ale zajímá, jak jsem se vlastně dostala k baletu, že? To byl asi osud. Jednou přijel do Zlína Emerich Gabzdyl, dlouholetý šéf ostravského baletu, se sólisty ostravského divadla. Večer, po koncertě, se otevřely dveře do tatínkovy kuchyně a ozvalo se: „Mistře, měl byste pro nás něco dobrého?“ Tehdy tatínek určitě netušil, jak pan Gabzdyl ovlivní můj život. To už jsme bydleli v Ostravě a maminka musela na nějaký čas odjet. A to víte, mužský a dvě děti... Tatínek, aby nás nějak zaměstnal, zapsal mě i starší sestru Jarmilu do baletu. Proč zvolil právě balet, nevím. Sestru to moc nebavilo a brzy pověsila balet na hřebík. A já? Pro mě se stal celým životem.
Jak bylo těžké se prosadit?
Člověk zkrátka musel zvládnout řemeslo, tedy techniku. Teoretické znalosti jsem získávala studiem učebnice klasického tance od Agrippiny Vaganovové, do Listů tance a baletu, které sepsal Jeana-Georges Noverre, nás zasvětil mistr Gabzdyl na jedné z přednášek. Začínala jsem v devíti letech v baletním studiu při Státním divadle v Ostravě a už ve čtrnácti jsem dělala konkurz do jeho souboru. Zde se mě ujal právě Emerich Gabzdyl, šéf baletního souboru, tanečník a choreograf této scény.
To jste řekla ale velmi zjednodušeně. Samotné řemeslo a učebnice určitě nestačí. Proto si vypůjčím kousek článku, který o vás v roce 1974, kdy jste byla jmenována národní umělkyní, napsal taneční kritik, dramaturg, libretista a pedagog Vladimír Vašut.
Je to nesporně zcela mimořádný talent, obdarovaný již od přírody výbornými fyzickými předpoklady, harmonickou architekturou postavy, ženským půvabem, sličnou jevištní tváří. Jenže talent není všechno. K vrozeným dispozicím přidala Marta Drottnerová i to podstatné: nezměrnou vůli, sebeodříkavou disciplínu, maximální vytrvalost a houževnatost, mravní sílu, nikdy neochabující pracovitost. Její úspěchy jsou vykoupeny tisíci hodin únavné dřiny na baletním sále a hektolitry potu. Je to tvrdý, ale také jediný recept na to, aby se člověk stal první mezi prvními, aby vystoupil na sám Olymp svého uměleckého oboru, aby stanul mezi vyvolenými.
Herec se učí text, hudebník hraje podle not, ale co tanečník? Existuje nějaké taneční písmo?
Existuje baletní názvosloví, které je odvozené převážně z francouzštiny. Většina výrazů prováděný prvek doslovně popisuje. Berte to tak, že balet je forma scénického tance, která využívá choreografii. Na začátku se ale musí zvládnout technika jednotlivých prvků a teprve potom z těchto prvků může něco vzniknout. Tady bych ráda vzpomněla na neobyčejnou osobnost baletního světa, slavnou balerínu a pedagožku Jelizavetu Pavlovnu Gerdt, s kterou jsem se potkala při mém studiu v Sovětském svazu. Když v roce 1962 vystupoval ve Velkém divadle New York City Ballet, přišel na náš trénink vynikající choreograf George Balanchine a požádal Jelizavetu Pavlovnu, aby byla tak laskavá a alespoň párkrát zadala americkým tanečníkům trénink. Bylo to naprosto dokonalé. Úžasná disciplína, respekt a za vše odměna – souhra, harmonie a brilantní technika. Pedagogická metoda Gerdt spočívala v rozvíjení talentu a vlastních schopností umělců. Vyžadovala nejpřesnější provedení a oduševnění každého pohybu, čistotu formy, pomáhala pěstovat hudební cítění... Setkání s Jelizavetou Pavlovnou pro mě bylo setkání s životním štěstím.
Tančila jste krásné role a jen těžko by se nám podařilo všechny vyjmenovat. Která byla ta první?
V Ostravě to byl Stydlín ve Vostřákově Sněhurce, pak Kateřina v Prokofj evově Kamenném kvítku nebo Marnivá princezna v Hanušově baletu Sůl nad zlato. V roce 1959 jsem se zúčastnila konkurzu a byla přijata do Národního divadla. Tady byla mojí první rolí Daška v Čulakiho Mládí. Pak přišly další role – Širín v Melikovově Legendě o lásce, Giselle, Svanildy v Coppélii, Odetty a Odilie v Čajkovského Labutím jezeru. Diváci mě mohli vidět v Legendě o lásce, v Popelce, Ptáku Ohniváku, v Carmen, jako čertici ve Stvoření světa...
Proslavila jste se jako lyrická Odetta a démonická Odilie v Labutím jezeru. Jak obtížné je ztvárnit v jednom představení tak odlišné role?
Byl to technicky nesmírně obtížný part. Ale byly to ženy, i když úplně odlišné. A v každé z nás je alespoň malý kousek Odetty i kousek Odilie.
Byla některá z rolí pro vás klíčová?
Od Giselle po Carmen. V podstatě všechny. Těžko bych mohla vybrat jednu. Každá role mě obohatila a zdokonalila.
V Národním divadle jste se představila také v premiéře Šípkové Růženky, kde se choreografie ujal váš manžel Jiří Blažek. Tehdy jste hlavní roli tančila s Jaromírem Petříkem.
Šípková Růženka patří k základním kamenům světového baletního repertoáru a je považována za jeden z nejzdařilejších baletních opusů Petra Iljiče Čajkovského. Se Šípkovou Růženkou jsem se setkala hned třikrát. Poprvé v Ostravě, to jsem „jen“ zaskakovala, podruhé v roce 1966 v Praze, když jsem dostala hlavní roli Růženky, a potřetí jako asistentka choreografie.
Co pro vás znamenaly premiéry? Vím, že o jednu jste kvůli těhotenství přišla. Myslím, že to byl Spartakus a zastoupila vás paní Hana Vláčilová.
Premiéra je určitě důležitá pro všechny umělce bez rozdílu. Je to taková příjemná tečka za ohromnou spoustou práce, potu, mnohdy i slz. A když to z nějakého důvodu nevyjde, tak to samozřejmě mrzí. Ale takový je život. Přijde nemoc, zranění, těhotenství, které bohužel nedopadlo dobře... S tím se nedá nic dělat. Já sama jsem dostkrát musela za některého z kolegů zaskočit. Je pravda, že to ale nebylo při premiéře.
Dávala jste přednost absolutně čistému klasickému stylu nebo vám lépe vyhovovala volnější forma neoklasiky?
Mně vyhovovala více klasika, i když některé role, například Carmen, vyžadovaly trochu volnější pojetí.
S kterým z vašich partnerů jste si při tanci nejlépe rozuměla?
S partnerem jsem poprvé tančila už v Ostravě, když jsem dělala konkurz do divadla. Tehdy to bylo s Albertem Jeníčkem. Na partnery jsem opravdu měla štěstí. Ať už to byl Jaromír Petřík, Miroslav Kůra, Lubomír Kafka, Vlastimil Harapes, Bohumil Reisner... Co jméno, to skvělý tanečník. Víte, s tanečním partnerem si musíte stoprocentně důvěřovat, musíte být naladěni na stejnou strunu.
Drobná a štíhlá tanečnice je pro partnery požehnáním. Musela jste si hlídat váhu?
Nikdy. Když jste od rána do večera v pohybu, tak nepřiberete, ani kdybyste chtěla. Jen pro příklad – když jsem přišla do Prahy, tak jsem měla v Národním dopolední představení pro mládež, odpoledne byl Molière ve Stavovském a večer Sedm krasavic ve Smetanově divadle. Všechny potřebné věci jsem měla v malém kufříčku a s ním běhala z divadla do divadla. A pak přiberte...
Vystupovala jste v mnoha zemích a poznala spoustu zajímavých lidí, dokonce anglickou královnu-matku.
V roce 1963 jsem byla pozvána na benefiční galavečer hvězd v Londýně, který byl pořádán královnou-matkou a Královskou akademií. Tančila jsem variace z role Širín z baletu Legenda o lásce a choreografii na hudbu Leoše Janáčka nazvanou V mlhách. Byl to úžasný zážitek. Tenkrát se tam sešli tanečníci snad ze všech koutů světa. Musím přiznat, že jsem měla pěknou trému. Ale všechno dopadlo dobře a pochvalně se vyjádřila i kritika. Královna-matka nás po představení pozdravila a každému podala ruku. To mě trochu překvapilo, protože často zdraví jen pokývnutím hlavy. Ale lidí, u kterých si považuji za čest, že jsem je mohla poznat, bylo daleko víc.
Věnovala jste se také pedagogické činnosti na Hudební fakultě AMU. Necítila jste se lépe jako baletka na scéně?
Absolvovala jsem studium taneční pedagogiky v Moskvě a působila na taneční katedře HAMU. A jestli jsem se necítila lépe na scéně? Ano. Tam záležel výsledek na mně. Věděla jsem, že musím odvést perfektní výkon. Jako pedagog jsem byla v jiné pozici. Mohla jsem se snažit sebevíc, výsledek záležel na mých svěřencích. Každý z nich byl individualita, kterou jsem nechtěla pouze přetvářet k obrazu svému. Mohla jsem jim jen předat své zkušenosti a všechno, co umím, vím a znám a dodávat jim odvahu projevit vlastní cítění. Snad to bylo dost.
Chcete-li se o vynikající a pozoruhodné umělkyni Martě Drottnerové dovědět víc, přečtěte si pamětní tisk, který napsala spolu se svým manželem Jiřím Blažkem. Má příznačný název – Minuta absolutního štěstí.