Zpravodaj městské části Praha 13

Vydavatel: Rada MČ Praha 13, Sluneční náměstí 13, 158 00

Obnovená tradice masopustních oslav

Mlejn má za sebou, nedá se říci premiéru, ale po dlouhé pauze spíš obnovu oslav masopustu. Ten začíná po svátku Tří králů a končí na Popeleční středu. Je obdobím zábav, plesů, zpěvu, tance, veselí, ale také zabijaček, dobrého jídla a pití, protože pak následuje čtyřicetidenní půst. Naše městská část má to štěstí, že na jejím území působí skutečný folklorní soubor – Lučinka. A můžeme bez nadsázky říct, že je určitým symbolem prolínání historie a současnosti, tradic a modernosti, které jsou pro třináctku typické. Lučinka patří ke stálicím Prahy 13 a protože jí prošla už nejedna generace tanečníků, mohli jsme se s ní setkat na bezpočtu akcí, které se v naší městské části konaly. Naposled právě při letošním masopustu. Abychom se o obnovené tradici masopustu dozvěděli více, malinko jsme vyzpovídali produkční KD Mlejn Lucii Rezek Silkenovou a vedoucí Lučinky Šárku Křížkovou, které se na přípravě a realizaci masopustu výrazně podílely.

Lucie, vy jste začali masopust připravovat ještě v době, kdy platila poměrně přísná covidová opatření. A i když se situace začala lepšit, stejně ještě nikdo nemohl stoprocentně říci, že to, co jste dlouho chystali, také zrealizujete. Přesto jste to nevzdali.

Je pravda, že jsme nevěděli, jak všechno dopadne. Tak velká akce se ale nedá připravit ze dne na den. Byla to doba snažení, mnoha plánů a práce, ale s nejistým výsledkem. Myslím, že pro nás byl hodně motivační skvělý první „covidový“ Mikuláš – přesněji první venkovní Mikuláš. Ten se rodil v době, kdy se nesmělo skoro vůbec nic, mohlo se scházet maximálně dvacet lidí... Přesto jsme pro děti naplánovali a za dodržení všech nařízení také zrealizovali skvělou akci. Připravili jsme předprodej „rezervačních vstupenek“ pro skupinky o dvaceti lidech, které se v průběhu dne střídaly. Díky tomu jsme věděli, že umíme zorganizovat akci i ve ztížených podmínkách a podle daných pravidel. S masopustem už to vypadalo lépe, navíc se opět jednalo o akci především venkovní. Zaměřili jsme se hlavně na masopustní průvod, který by se mohl uskutečnit i v menším počtu účastníků. Naštěstí shromažďování už omezeno nebylo, takže se nám pro naprosto všechny zájemce, a přišlo jich několik stovek, podařilo masopustní průvod zrealizovat. Díky tomu, že se epidemiologická situace o dost zlepšila, mohli jsme uvést v život i další naše plány – různé vnitřní workshopy, taneční vystoupení Lučinky nebo taneční odpoledne s živou hudbou ve Spolkovém domě. V obou restauracích – v restauraci Staré kino ve Spolkovém domě i v restauraci Mlejn – se mohly podávat masopustní dobroty, takže bylo kde se dobře najíst, aby nastávající postní doba nebyla tak „bolestivá“. Samotný masopustní průvod vyšel 1. března odpoledne od hřiště „u sovičky“ v Centrálním parku a zamířil ke Kulturnímu domu Mlejn, kde průvod zakončilo masopustní pásmo folklorního souboru Lučinka, symbolické pochování basy a vyhlášení nejlepší dětské masky. Musím přiznat, že „vyhráli“ všichni. Odměnou pak byla vstupenka do Mlejna na nedělní pohádku. Masky byly krásné, všechny ručně vyráběné. Buď si je děti udělaly ve škole, doma spolu s šikovnými maminkami nebo poslední únorový víkend pod vedením loutkáře Karla Vostárka u nás ve Mlejně. Nikdo neměl masku kupovanou.

Šárko, letošní masopust navázal na tradice, ale připravili jste pro účastníky průvodu také něco méně obvyklého, nového, překvapivého?

Osobně se domnívám, že tradice, které nám předaly předchozí generace, je nutné uchovávat a ochraňovat. A teď samozřejmě nemám na mysli jen ty, které se váží k některým svátkům. Folklorní soubor má tradice tak říkajíc „v popisu práce“ ☺, takže Lučinka samozřejmě ty základní tradice ctí. Ale zpět k vaší otázce. Masopustní průvod byl plný tradičních masek. Viděli jsme medvěda, kobylu, byli tam laufři, kominík a mnoho zvířátek. To mě potěšilo, protože dneska člověk na karnevale spíš vidí Supermana, Spidermana nebo Elsu z Ledového království. A co máme na třináctce oproti jiným masopustům neobvyklého? Tak to jsou naši chůdaři. Mlejn spolupracuje s akrobaty „různých oborů“, návštěvníci tak měli možnost vidět i slyšet Notochod v oblacích. Byli to čtyři akrobaté hrající na hudební nástroje, kteří měli asi tak metr vysoké chůdy a na všechny ostatní se dívali pěkně shora ☺. Pro diváka, který jde jen tak okolo, je to určitě něco neobvyklého, co se jen tak nevidí. Něco, čím se lišíme od ostatních masopustů.

Na začátku jsme zmínily různá opatření, která svým způsobem limitovala každého z nás. Jak se s covidovou situací vyrovnávala Lučinka. U vás jde především o tanec, což znamená úzký kontakt mezi tanečníky.

Přesně tak. To vyrovnávání se bylo velice těžké, protože my jsme de facto rok a čtvrt nemohli vůbec zkoušet. Když v březnu vypukla epidemie, tak jsme až do září nezkoušeli vůbec. V létě jsme se při krátkém zlepšení setkali na soustředění a potom v září. Začal podzim a víme, co následovalo. Po zbytek školního roku jsme fungovat nemohli. Jednak je nás hodně, do toho v podstatě vše probíhá v kontaktu, bez kterého to u nás nejde. Mohli jsme zkoušet v rouškách, každý zvlášť, dva metry od sebe. Tance jsou o skupině, nebo minimálně o dvojicích. To bohužel nešlo skloubit. Pokusili jsme se zkoušet on-line, ale my potřebujeme slyšet všichni stejně hudbu, dělat stejně kroky... V tom nám tedy internet vůbec nepřál. Ruce do klína jsme ale nesložili a zvolili jsme jiné aktivity, hledali jsme alternativy. Například jsme zkoušeli venku na hřišti, což bylo prima, také jsme se zapojili do celorepublikové akce pro folklorní soubory s názvem Nepůst. Bylo to přesně v tomto čase. Během postního období všechny přihlášené soubory sportovaly – sbíraly kilometry. Třeba vyšly na výlet a každý člen „posbíral“ pět kilometrů. Mám pocit, že tam bylo asi tři sta padesát přihlášených tanečníků ze čtyřiceti souborů.

Mladí lidé dneska mají zájem o počítače, mobily a když už je jejich zájmem tanec, tak má k folkloru asi hodně daleko. Jaká je vaše zkušenost? Jaký je zájem?

Víte, u nás je to tak trochu jako na houpačce, hodně se to mění. Když jsem v roce 1994 začala chodit do Lučinky já, tak to byl na třináctce jeden z mála kroužků a zájem byl velký. Nebyla taková konkurence. Časem se to změnilo. Jeden školní rok se nám dokonce stalo, že se Lučinka vůbec neotevřela, protože děti se nám „rozprchly“. Když jsme vedení souboru převzaly s kolegyní Terezkou Hrazdírovou, začínaly jsme tehdy s osmi dětmi. Dneska máme kolem osmdesáti členů. Já mám pocit, že se všechno tak nějak generačně protáčí. Pravdou je, že jedeme hodně tím rodinným stylem, kdy k nám přijde nejstarší dítě a dorůstají jeho sourozenci. Máme tam i čtyři ☺. Myslím, že Lučinka má oproti jiným tanečním stylům velkou výhodu v tom, že k nám skutečně mohou přijít děti už ve čtyřech letech. Máme tam tanec, pohyb, zpěv a třeba i recitaci. A dítě si to všechno může zkusit. Není třeba, aby rovnou dělalo nějaké talentové zkoušky. Přijmeme všechny děti a to i během roku. Nezačínáme jasně nějakým pololetím. K nám může vlastně přijít kdokoli a kdykoli. Jediný náš požadavek je, aby to dítě mělo chuť s námi být, aby ho to bavilo. A pak nevadí, že někdy začne jinou nohou a je třeba o půl tónu jinde. My se snažíme, aby folklor byl něčím přirozeným, aby tam byla ta dětská živelnost a radost.

Lucie, covid zavřel dveře celému Kulturnímu domu Mlejn. Všem aktivitám bez rozdílu. Dalo se podniknout alespoň něco?

Každý obor ve Mlejně se s tím snažil poprat a všichni jsme i v době různých omezení pracovali alespoň nějakým způsobem a hledali cesty, jak být prospěšní pro obyvatele, naše diváky i kurzisty či školy. Zmíním pár příkladů toho, co se nám povedlo. Šárka říkala, že Lučince internet moc nepomohl. Nám při on-line cirkusovém cvičení naopak fungoval skvěle. Děti se přihlašovaly ke streamu. Jeden instruktor byl v našem malém sále a s kamerou namířenou na sebe s dětmi cvičil. Maminky byly strašně rády, že se děti alespoň nějak protáhnou.

Byl to takový nápad, jak děti zabavit a zároveň rozhýbat. V covidu jsme připravili i několik YouTube nahrávek Hodiny hudební výchovy jinak pro školy a ty měly ohromný úspěch. Dvakrát za sebou se nám podařilo na třináctce udělat i speciální Českou mši vánoční od J. J. Ryby. V roce 2020 to bylo on-line. Natočili jsme krásný záznam, který byl společnou prací Prahy 13, stodůlecké farnosti a KD Mlejn. Na YouTube má už přes dva tisíce zhlédnutí. Vloni jsme již mohli přistoupit k živému provedení alespoň ve zmenšené sestavě – varhany, tympány a osm sólistů, kteří zvládli zazpívat nejenom sóla, ale i všechny sborové části. Povedla se třeba i Noc divadel nebo venkovní Velká cestovatelská hra v Centrálním parku. Nově jsme otevřeli Babykavárnu s různým cvičením či pořady pro maminky s dětmi. Ta nyní funguje každé úterý dopoledne.

Mlejn chystá každý měsíc celou řadu pořadů a aktivit. Jsou lidé s nabídkou spokojeni? Máte nějakou zpětnou vazbu?

Myslím, že když děti a rodiče vidí to, co děláme, tak je to nadchne. Že si dospěláci možná vzpomenou, co spolu se svými maminkami nebo babičkami dělávali oni, když byli malí. Děti poznávají něco nového, neokoukaného. Snažíme se, aby každý pořad a aktivita byly kvalitní, aby se k nám lidé rádi vraceli. V žádném případě si nemůže dovolit nabídnout cokoli spíchnutého jen tak horkou jehlou. Dáváme do toho všechno své nadšení a odevzdáváme to nejlepší, co v nás je. Navíc se snažíme, aby k nám mohl přijít každý, aby na to každá rodina dosáhla i finančně. Nicméně zpětnou vazbu potřebujeme. Bez ní není možné nic zlepšovat. Proto připravujeme pro občany Prahy 13 anketu. Zajímá nás, co mají ve Mlejně rádi, co jim naopak chybí, jestli s námi mohou bezproblémově komunikovat, jestli my umíme komunikovat s nimi, jestli to, jak prezentujeme naše programy je dostačující... Když se totiž všechno daří, tak většinou děkovné zprávy nepřichází. Když je ale něco špatně, tak je to přesně naopak. Doufáme, že se do ankety zapojí co nejvíce lidí, abychom získali maximum informací. A bude-li tam něco konstruktivního, tak to rádi zrealizujeme. Připravíme takovou programovou nabídku, která povede k větší spokojenosti návštěvníků.

Eva Černá