Dělám to, co můžu, a ostatním se netrápím
Životní optimistka, stále velmi aktivní, předsedkyně občanského sdružení Prosaz Iveta Pešková. Má vrozenou vadu, která se jmenuje artrogryphosis. Jde o nevyvinutí svalů končetin, takže je od dětství odkázána na invalidní vozík a na pomoc druhých. Přesto zvládá neuvěřitelné věci a na svoje postižení si vůbec nestěžuje. Většinu svého času se totiž věnuje pomoci zdravotně postiženým.
Tenhle rozhovor jsme začali na dobročinném plese Prosazu, který organizovala už pošesté.
Vzpomínáte někdy na dětství?
Strašně ráda. Měla jsem moc hezké dětství, protože naši mě vychovávali tak, jako že se nic nestalo, zapojovali mě mezi zdravé děti, takže mě mamka třeba normálně vozila do parku na pískoviště. Handicap jsem moc nepociťovala, protože mamka mě dala do první třídy do Jedličkova ústavu. A udělala dobře, protože jsem viděla, že nejsem sama a že jsou na tom někteří i hůř. Mezi samými zdravými dětmi bych to asi měla těžší. Pak už jsem dělala střední školu mezi zdravými děvčaty. 
Co jste studovala?
Chodila jsem na čtyřletou střední ekonomickou školu na Vinohradech. Po maturitě jsem nastoupila jako účetní zpátky do Jedličkova ústavu. Tam jsem vlastně pracovala až do roku 1989. Pak jsem odešla do výrobního družstva nevidomých Spektrum. Pro mě to byl důležitý krok, protože v Jedličkově ústavu mě znali od dětství a pořád mě brali jako malou holčičku. Když jsem se osamostatnila a šla jsem dělat mezi devatenáct chlapů do Spektra, tak jsem najednou jakoby vyrostla. Už jsem nebyla maminčin mazánek a dostala jsem se do života.
Kdy vás napadlo, že byste mohla pomáhat zdravotně postiženým?
To přišlo tak nějak automaticky. Moje maminka dělala dlouho ve Svazu invalidů a já jsem začala jezdit s kluby zdravotně postižené mládeže. Takže mi připadalo naprosto samozřejmé něco v tom dělat. V roce 1991 jsem založila Prosaz (od slova prosazovat), ale zpočátku jsem ještě měla zaměstnání. Až v roce 2000 jsme se rozhodli, že do toho jdeme naplno, že to risknem. A ono se to podařilo. Hodně mi pomohli lidé, kteří jsou dnes členy výboru Prosazu. To jsou lidé, se kterými se znám dvacet let a jezdili jsme spolu po republice. Moc mi pomáhá i Michal Polonyi. 
Vy jste stále nakažlivá optimistka. Měla jste někdy krizi, dolehla na vás tíže osudu?
Postižení na mě nedoléhá. S tím já jsem naprosto srovnaná. Nemocná jsem, když mám chřipku. Jinak jsem si vědoma, co nemůžu, ale na druhou stranu také vím o svých možnostech. Takže dělám to, co můžu, a kvůli tomu ostatnímu se netrápím. Co zdravých lidí může dělat všechno a spoustu toho nedělá... Krizi jsem letos měla, ale pracovní, z přetížení. Padly na mě problémy s novým zákonem o sociálních službách a měla jsem chuť všeho nechat. Ale už je to za mnou. Dostávám se z toho zase většinou prací.
Jak nejraději trávíte volný čas?
Nejlíp se odreaguji s hezkou knížkou nebo u dobrého filmu. A taky vyšívám. Jenže na to teď nemám vůbec čas. Naposledy jsem četla Šif-ru mistra Leonarda. Jinak mám moc ráda historické filmy o Francii, třeba z doby Ludvíka XIV. Měla jsem to štěstí, že jsem ve Francii byla, projeli jsme celé pobřeží až dolů. Ještě jsem se nedostala do Paříže, po tom toužím. Ale ty čtyřdenní zájezdy společně se zdravými pro vozíčkáře moc nejsou. Než vás vyloží, tak už mají všechno prohlédnuté. A taky bezbariérové pokoje jsou v zahraničí strašně drahé.
Takže raději jedete na vodu?
Já mám hrozně ráda Čechy a baví mě po Čechách jezdit. Na vodě s partou už jsem byla pětkrát. Byli jsme dvakrát na Ohři a třikrát na Berounce. Voda je úžasná a ti lidé, co se tam sešli, jsou vynikající. S každým vozíčkářem na háčku musí jet zdravý zadák. A oni se tam s námi tahají a strašně se nadřou. Musí dát lodě na vodu, nás na lodě, složit vozejky, naložit je na auto… Ale na druhou stranu zase říkají, že jsme je strašně nabili energií a že si výborně odpočinuli. Každý nový s námi už zůstane. Jezdí nás kolem pětatřiceti, z toho minimálně deset vozíčkářů.
Co Prosaz připravuje nového pro své klienty?
Již déle nabízíme služby osobní asistence podle zákona o sociálních službách, od 1. května už nejen v našich třech bezbariérových domech (v Kodymově ulici a v Praze 4 a Praze 14), ale i mimo tyto domy. Výhodou je, že třeba na rozdíl od pečovatelské služby poskytujeme asistenci i po 16. hodině, vlastně až do 22 hodin. Asistence spočívá v pomoci se vším, co člověk potřebuje – s ukládáním, s hygienou, s doprovody k lékaři, přípravou večeře, s drobným úklidem… Prostě se vším, co klient potřebuje, aby mohl zůstat v domácím prostředí. Rádi se budeme věnovat i novým klientům. Zájemci se mohou se obrátit na vedoucího asistenční služby Jiřího Ročka na tel. 251 614 469 nebo 608 963 611. Nemusí využívat jenom naše služby, mohou je kombinovat i s využíváním pečovatelské služby, rodiny, sousedů apod.
Dále také nabízíme letní tábory pro zdravotně postižené děti v našem bezbariérovém rehabilitačním zařízení v Líchovech na Slapech. Bližší informace je možno získat na www.prosaz.cz nebo na telefonu 603 571 156.
Kromě toho provozujete také chráněné dílny.
Ano, ale v Praze 13 ještě nemáme odpovídající prostory. Zatím to směřujeme do Prahy 9 a do Kunratic. Právě v Kunraticích otvíráme prádelnu a také jsme získali možnost uklízet v celém domě s pečovatelskou službou, kde také poskytujeme asistenční služby. Tam se otvírá možnost pracovního uplatnění pro zdravotně postižené, kteří jsou fyzicky zdatní, ale mohou být bez vzdělání. Zájemci mohou kontaktovat slečnu Belušíkovou, a to buď telefonicky na čísle 775 577 518, nebo mailem na adrese dilny@prosaz.cz.
Jak mohou lidé Prosazu pomoci?
Mnoha způsoby – sponzorským darem, dobrovolnickou činností, tak i zasláním dárcovské esemesky v ceně 30 korun ve tvaru DMS DOMAJEDOMA na číslo 87777. Za jakoukoli pomoc budeme vděčni.