Lidé v odboji - jinonická ilegální skupina
V dubnovém STOPU jsme psali o činnosti ilegální skupiny v jinonickém akcízu. Její aktivita vyvrcholila v posledních zářijových dnech roku 1941. To už gestapo vědělo, že se na jihozápadním okraji Prahy pravidelně ozývá vysílač, jehož akční rádius dosahuje za oceán. Prokopským údolím tedy projížděla křížem krážem různě maskovaná policejní auta vybavená zaměřovacími goniometry a pátrala po ilegální vysílačce.
V bytě velitele akcízu Karla Prokopa byla umístěna vysílačka odbojové organizace ÚVOD, která udržovala styk s Londýnem. V noci ze 3. na 4. října 1941 vysílal z Prokopova bytu jeden z nejbližších spolupracovníků štábního kapitána Morávka Jindřich Klečka. Karel Prokop vyšel před budovu akcízu za finančníkem Stanislavem Medříkem hlídat. Blížila se půlnoc. Uvnitř zůstal devatenáctiletý syn Karla Prokopa Mirek se svou matkou Emílií a pomocníkem telegrafistů Antonínem Němečkem.
Na osudné chvíle dnes vzpomíná pan Zdeněk Medřík, tehdy dvanáctiletý syn Stanislava Medříka: „Tatínkovi se nelíbilo, že od Jinonic pomalu projíždělo kolem akcízu auto. Povídá Prokopovi:
„Pane přednosto, to je vono!“ a nabádal ho, aby Klečka přerušil vysílání. Prokop však odpověděl, že to musí dokončit. Následující události nabraly rychlý spád. U vily náhle zastavilo policejní auto, a pak druhé. Vyskákali z nich úředníci gestapa v čele s komisařem Dittmarem Bingelem, který měl na starosti zvláštní skupinu pátrající po černé vysílačce v pražském okolí. Jeden z gestapáků přinutil Karla Prokopa jít nahoru do bytu a druhý chytil Medříka a táhl ho do kanceláře. Náhle se Prokop svému strážci vysmekl a uskočil ke dveřím do dvora. V mžiku jimi proběhl, zabouchl za sebou a otočil klíčem. Prchal zadem z domu, aniž hlídka před akcízem tušila, co se uvnitř děje. Když zaskočený gestapák vyběhl ven, měl již Karel Prokop pěkný náskok. Na dům zamířily světlomety automobilů a gestapáci obklíčili celé okolí vily. Pozdě. Velitel finančníků byl pryč. Dostal se vlakem do Plzně, kde se skrýval, ale nakonec byl zatčen a skončil na popravišti.
Klečka s Němečkem se zavřeli na záchodě a Klečka se tam zastřelil. Mirka Prokopa objevil protektorátní policista až skoro k ránu ve výklenku na půdě. (Pan Medřík uvádí, že byl schovaný pod neckami.) Emílii Prokopovou, jejího syna Mirka a Antonína Němečka odvezli na Pankrác a všechny dali do samovazby. Gestapo je vyslýchalo v Petschkově paláci. Všichni tři prošli velmi krutými výslechy. Mirka odvezli do Terezína, pak do Mauthausenu a odtud už se nevrátil. Jeho maminka skončila v Ravensbrucku, kde poznala i Boženu Klečkovou. Měli se svým mužem Jindřichem teprve rok po svatbě, když se to stalo. Byla tam i se svou matkou paní Krotilovou. Emílie Prokopová nevěděla celou válku o osudu svého muže a syna. Věznění přežila a vrátila se domů, kde se její bolestné tušení potvrdilo.
Na závěr se seznámíme s vyprávěním pana Zdeňka Medříka, který dodnes vzpomíná na osudné chvíle své rodiny za války: „Zatčení tatínka bylo výsledkem nešťastné shody náhod. Nemohli mu nic dokázat, protože on byl ve službě. První noc po přepadení akcízu přišlo gestapo také k nám. Někdo bouchal na dveře, bydleli jsme v přízemí. V předsíni měl táta takovou ošoupanou čepici (nosily se tenkrát tzv. brigadýrky). Ptali se maminky, kde má manžela. Ona odpověděla: „No ve službě, je ve službě.“ Oni říkali: „Jak to, že je ve službě, když tady má čepici?“ Maminka pohotově odpověděla: „Jak ji může nosit, když je špinavá?“ Po odchodu gestapa jsme si mysleli, že už táta nepřijde. Bylo k sedmé hodině ranní, někdo klepal na okno a táta přišel.
Pak byl týden doma a „hodil se marod.“ Maminka řekla: „Máme tady knížky o Masarykovi a Benešovi, musíme se jich zbavit.“ Tak jsme je spálili. Mnohem později jsem se od maminky dozvěděl, že jsme měli doma deset pistolí ukrytých v králíkárně. Táta je pak během toho týdne dal do žumpy. Byla suchá, kolem poklop zarostlý trávou. Táta je tajně vložil dovnitř i s náboji.
Táta nevěděl, že pro něj přijdou, ale stejně to musel tušit. Den předtím, než pro něj přišli, jsme u nás hráli žolíky. Mamka mu říkala: „Chceš udělat kafe černý, nebo bílý?“ „A udělej černý, já si musím zvykat.“ Dělal si legraci, ale cítil to.
Přišli pro něj v noci z neděle na pondělí. Zabouchali. „Ruce vzhůru!“ Naši spali v pokoji a já jsem spal v kuchyni na gauči. Viděli, že jsme v pyžamu. Šli okamžitě najisto do králíkárny a tu rozbili. Hledali zbraně, ale nic nenašli. Nepadla tam ani facka, vše proběhlo v úplném klidu. Nařídili tátovi oblíct, zabalit a odvedli ho. Netušili jsme, kde tátu hledat. Někdo poradil – do Pestchkova paláce. Maminka se tam vypravila, ohlásila se v přízemí. Dozvěděla se, že ho vzali na Pankrác. Z Pankráce se dostal až do Terezína a když tam začali budovat ghetto, převezli ho do Mauthausenu. 8. května 1942 přišla zpráva, že tatínek zemřel.“
Tolik z vyprávění pana Zdeňka Medříka. Mladší a střední generace se o této pohnuté době učila ve škole a školou to pro ni většinou skončilo. Lidé dnes již nevnímají, že v myslích mnoha pamětníků je ta doba stále živá, i když od konce 2. světové války právě uplynulo 63 let. Měli bychom těmto lidem více naslouchat.
Použitá literatura:
Petr Kettner, I. M. Jedlička, Tři kontra gestapo, vyd. 1967.