Skutečná krása člověka není jen v hezkém zevnějšku
Skutečná krása člověka není jen v hezkém zevnějšku
V moravském Zlíně se 1. dubna konalo finále soutěže Miss Academia 2009. Nej vysokoškolačkou České republiky se stala čtyřiadvacetiletá studentka antropologie Jana Marečková z Prahy 13.
Mnoho dívek o účasti v některé ze soutěží krásy pouze sní, vám se to podařilo. Co předcházelo zlínskému finále?
O existenci soutěže Miss Academia jsem se dozvěděla od kamarádky, podmínky a podrobnosti o soutěži jsem si našla na internetu. To, co jsem se dozvěděla, mě hodně nadchlo. Tato soutěž je určena výhradně dívkám, které jsou studentkami vysoké nebo vyšší odborné školy. To je jediná podmínka. S modelingem jsem určité zkušenosti měla, i když pro mě byl spíše občasnou záležitostí. Potom, co jsem získala maximální množství informací, jsem se sama přihlásila. Na castingu jsme absolvovaly test vše-obecných znalostí, který potom tvořil 60% hodnocení. Všechno směřovalo k tomu, že je důležitá vzdělanost, přehled, že nestačí jenom vzhled. Ostatně motto této soutěže je Miss, která má (s)mysl, což svým způsobem říká všechno. Letos se přihlásilo 374 dívek a probíhalo to tak, že byly dva castingy, v Praze a ve Zlíně. Z každého postoupilo 10 děvčat s nejvyšším bodovým ohodnocením a z té dvacítky bylo vybráno deset finalistek. Ve Zlíně jsme pak nafotily nějaké prezentační fotografie, a protože hlasování probíhalo také na internetu, natočily jsme krátký medailonek. V něm jsme představily sebe i obor, který studujeme. Pak jsme měly asi jeden a půl měsíce na to, abychom si na galavečer připravily volnou disciplínu. V té jsme měly libovolným kreativním způsobem ukázat, jak bude vypadat naše budoucnost po absolvování studijního oboru. Tímto nás chtěli organizátoři vlastně dotlačit k tomu, abychom daly něco ze sebe. Něco z toho co děláme, co dělat budeme. To se mi hodně líbilo a myslím si, že to krásně zapadalo do celé myšlenky soutěže.
Jaká byla vaše volná disciplína?
Připravila jsem si tři kratičké scénky, ve kterých se mnou vystupoval bratr Jan. V první jsem vystupovala jako potrhlá vědkyně, antropoložka, v další jsem dělala ženu v domácnosti a ve třetí, to byla taková maličká nadsázka, jsem byla za prezidentku. Moc mě to bavilo.
Co pro vás bylo nejtěžší?
Asi vycizelovat detaily volné disciplíny. Doma jsme připravovali kostýmy, spolu s bratrem zkoušeli scénky, maminka pomáhala jak a kde mohla. No a promenáda v plavkách? Já z ní takový problém nedělám. Je to sice trošku neobvyklé, protože všichni ostatní jsou oblečení. Je pravda, že někteří tam možná měli oči navrch hlavy, takže hlavní bylo nenechat se vystresovat.
Na vítězky nejrůznějších soutěží krásy čeká řada společenských událostí, ale také charitativních akcí.
Také se soutěží Miss Academia je každoročně spojen nějaký charitativní projekt. Letos je to aukce šperků, která probíhá na www.aukro.cz. Výtěžek získá Občanské sdružení Anabell, které pomáhá lidem ohroženým nebo už přímo trpícím poruchami příjmu potravy. Já osobně se teď musím věnovat především studiu, protože jsem rozjela svůj výzkum, ale nevylučuji, že se do některého z projektů časem zapojím.Změnil vám titul Miss nějak život?
Myslím, že představa okolí je zatím bohatší, než moje zkušenost. Finále se konalo na Moravě. Tam je ta soutěž už dost známá, protože to byl 13. ročník. Hned druhý den jsem byla v místní televizi, v rozhlase, bylo to v podstatě ve všech novinách. V Praze, možná to bylo trošku tím, že se to konalo týden před příletem prezidenta Obamy a na pořadu dne byly ještě jiné události, se objevila jenom krátká zprávička. Co se týká modelingu, tak teď je celkově zakázek méně, protože finanční krize se promítá asi do všech oborů. A v soukromí? Ve škole se na mě dívají stejně a doufám, že ani kamarádi nezaznamenali v mém chování žádnou změnu. Já totiž vím, že fyzická krása sice přitahuje pozornost, ale je pomíjivá. Aby byl člověk opravdu krásný, nestačí k tomu jen dokonalá postava a hezký obličej. Musí mít něco víc, krásu duševní. ¨
Co studium? Končíte už letos?
Možná příští rok. Já jsem začala navazující magisterské studium. Titul bakalář už jsem získala, to byl pro mě hodně velký úspěch, takže teď pokračuji na další akademické cestě.
Bydlíte i studujete v Praze 13. Líbí se vám tady?
S naší městskou částí jsem svázaná opravdu hodně. Přistěhovali jsme se sem, když mně byly 3 roky. Tehdy sídliště teprve začínalo ožívat. Rodiče vzpomínají, jak projížděli s kočárkem blátem kolem příkopů, špatné bylo i dopravní spojení, nákupy. První reakce maminky, když se od tatínka dozvěděla, že budeme bydlet ve Stodůlkách byla: „Ale já jsem přeci chtěla zůstat v Praze.“ Málokdo tehdy věděl, že Stodůlky jsou už opravdu Praha. Chodila jsem tady do základní školy, na Gymnázium Jaroslava Heyrovského, do různých kroužků a teď na Hůrce studuji Obecnou antropologii FHS UK. Opravdu jsem tady zapustila kořeny.
Když jsem přemýšlela o tom, kde bych chtěla bydlet, až budu mít vlastní rodinu, tak ze všech míst v Praze nejlépe vyšla třináctka. Líbí se mi, že je tady dostatečné občanské vybavení, lékařská zařízení, všechny stupně škol, možnost sportovního vyžití, jsou tady krásná dětská hřiště, parky. Jediné, co mě trochu mrzí je, že v těch starších nákupních centrech provoz spíš upadá a objevuje se tam stále více heren. Když má jít člověk večer okolo, má někdy strach. Ale tohle je také trochu o lidech. Jsou méně všímaví, asi by chtělo zlepšit vzájemnou komunikaci a zvýšit bezpečnost pro občany. Když jsme se přistěhovali do našeho domu, tak se tam po krátké době rodiny znaly, ale jak se postupně nájemníci měnili, už se ty vztahy nepodařilo navázat. To je škoda. Určitě bych podpořila veškeré aktivity, které by pomohly mezilidské vztahy zlepšit.