Lidový řezbář z paneláku
Lidový řezbář z paneláku
Když jsem zazvonil v panelovém domě na sídlišti Stodůlky, přivítali mě ve svém malém útulném bytě usměvaví manželé Miroslav a Jitka Hniličkovi. Původně jsem vlastně přišel udělat rozhovor s panem Miroslavem (76), ale Hniličkovi prostě patří k sobě, odpovídají střídavě oba, doplňují se a zjevně se mají velmi rádi. Oba jsou rodilí Pražáci, paní Jitka je z Pankráce, její manžel z Vokovic. Ve Stodůlkách bydlí od roku 1992, kdy se přistěhovali z Krče. V roce 2009 měli na zdejší radnici zlatou svatbu.
Seznámili se v roce 1954 v Karlíně v souboru lidových tanců. Celý život pracovali jako kantoři – ona učila češtinu a ruštinu, on odborné předměty na různých středních školách, jeden čas také na učilišti, které sídlilo v dnešní Základní škole Mládí. Zaměřením pana Hniličky byly strojařské odbornosti – učil třeba automechaniky konstrukci vozidel. S dřevem jeho práce nikdy nesouvisela. Proč to zmiňuji? Pan Hnilička totiž v sobě vlastně až v důchodovém věku objevil umělecké vlohy. Jednou vyřezal z lipového dřeva skřítka, pak dalšího, všem se to líbilo, tak začal vyřezávat řemeslníky a muzikanty a dnes už má úctyhodnou sbírku nejrůznějších postav. Mluví o tom skromně a s úsměvem, málokdo o něm ví a svoje díla má většinou uložena v krabicích od bot.
Jak jste se dostal k řezbářství?
Jako malý kluk jsem měl jenom nůž, tím jsme po válce vyřezávali z kůry letadýlka. Později se začalo chodit za holkama, tak zase – dřeváčky, srdíčka, pořád se něco vyřezávalo. Jako učitel jsem si musel sám vyrábět názorné pomůcky, třeba řez karburátorem, protože nic nebylo k sehnání.
Ale vyřezávat postavičky jste začal až mnohem později?
Paní Hniličková: Asi až teprve v roce 1998. Úplně první byl skřítek se třemi tvářemi dokola. Potom začal vyřezávat soubory řemesel. Velkou zásluhu na tom má naše nejmladší vnučka Kateřina, protože ta vždycky říká, co by ještě měl dalšího vyřezat – třeba jí udělal skřítka, ale aby to byl zvláštní skřítek, tak je šestiprstý. Dost si toho naporoučí a přitom není žádná malá, je jí dvaadvacet. Ale výtvarné nadání má také, stejně jako dcera. Já nemám žádnou představivost, a když vidím ten špalík, tak nechápu, jak z toho může Mirek vyřezat postavu, aniž by si něco předkresloval…
Pan Hnilička: Ono v tom dřevě vždycky něco je. V tomhle byl ten trpaslík a ještě nevylezl. A když se to nedaří, tak to schovám do krabice a vrátím se k tomu později. Nebo se to vezme na chalupu na podpal.
Proč jste začal dělat zrovna řemeslníky?
Tatínek byl krejčí, tak jsem si řekl, že vyřežu celou krejčovskou dílnu včetně panny, na které se šilo. Maminka zase hodně prala, tak jsem vyřezal pradlenu. Když jsme vzpomínali s kamarády na dřívější sousedy, vzpomněli si, že tam byl švec Vorel, tak jsem udělal ševce Vorla se vším všudy, včetně potěhu. Na Slovensku jsem byl u kováře, tak jsem vyřezal celou kovárnu a postupně další řemesla… Mám řezníka s půlkou prasete, ale má tam i všechny nože, necky, hotové jitrnice, jelita… Poslední byl holič, který nás stříhával – půl hlavy za 50 halířů, dohola za korunu. Vidíte, že tady má i břitvu, hřeben, štětku na holení a opadané fousy.
Pak jsem začal dělat folklór – muzikanty, tanečníky, selku s nůší, masopustní maškary. Tadyhle se podívejte, jak vypadá pomlázka z osmi a tady ta je ještě menší… Jak má cimbálista ty tenké struny – ty jsem vytahal manželce z prostírání. Nakonec se hodily i na basu a na housle. Využiju všechny materiály. Břitva je vystřižená z plechovky od piva, krejčí má jehlu z akupunktury a nůžky z rozklepaného hliníkového drátu. Kdyby se nabrousily, tak by možná i stříhaly.
Dokonce jsem se inspiroval i ve STOPu – když kronikář Vlasák psal o tom, jak se nosila ve džberech voda. Tak jsem si řekl, že museli mít určitě na zádech jho a hned jsem vyřezal postavu, jak nese dvě vědra.
Kolik času tomu věnujete?
Paní Hniličková: Určitě pracuje tak dvakrát, třikrát týdně. Věnuje se tomu hodně, protože si stěžuje, že nemůže ohýbat prsty a potřebuje to jako trénink. V betlému už je 130 figurek a celkem jich má kolem 500. Ovečku udělá třeba za tři hodiny, ale ty složitější postavy třeba i tři dny. Někdy to má hned a jindy se s něčím tak moří a nejde to. Třeba tady toho koně, to si objednala nějaká paní…
Pan Hnilička: Můj děda byl koňák a já jsem pořád nemohl přijít na to, jak vypadá tohle stehno vzadu… Paní Hniličková: Snad čtyři koně vyhodil, než to udělal. Paní to pořád chtěla a pospíchala na to, a když jsme jí pak zavolali, že je to hotové, nepřišla na schůzku, vůbec se neozvala a po půl roce oznámila, že někam odjela. Pan Hnilička: Nejvíce pokusů mě stála naše malá pravnučka Viktorka. Když jsem uviděl v porodnici tu malinkatou hlavičku, která se vešla do dlaně, tak jsem vzal doma polínko a začal řezat tu hlavičku i s tou mojí rukou a to byl nějaký šestý sedmý pokus, než jsem s tím byl spokojen. Je to černý špalík a v něm vydlabaná jen ta ruka s hlavičkou. Říkal jsem si, co můžeme holce dát? Nic nemáme… Když jsem to pak vnučce dal, tak se rozplakala, že nikdy nic takového nedostala. Člověk do toho dřeva vkládá myšlenky, vzpomínky. Kdyby to někdo chtěl koupit, tak mu to nic nedá.
Takže vás nikdy nenapadlo přilepšit si vyřezáváním k důchodu?
Ne. Když mi někdo řekne, že by si něco přál, tak mu to udělám – vem si to a běž. Kamarádka třeba měla doma kříž a ztratila Ježíše. Tak jsem ho vyřezal, hrozně práce mi to dalo, a když jsem jí ho přinesl, poděkovala, ale tvářila se divně. Zeptal jsem se, co se jí nelíbí a ona na to: Vždyť je jak na spartakiádě, má upaženo, on přece na tom kříži visí! Tak jsem musel vyřezat nového a ten spartakiádní je tady nad dveřmi do kuchyně.
Vy už byste mohl mít vlastní muzeum!
Jedno dílo dokonce v muzeu mám – v Dobré Vodě na Šumavě. Měli tam dříve takového dětského dřevěného koníčka na kolečkách a někdo jim ho ukradl. Tak jsem řekl, že se pokusím, že mám představu, jak asi přibližně vypadal. Vyřezal jsem všechno ručně i s kolečky asi za dva dny a oni mi řekli: To je přesně on!
Paní Hniličková: Skoro to vypadalo, jako by ho ukradl sám. Jindy po něm chtěli obrázek, jak se pasou srnky. Co knih jsme prolistovali! Aby ty srnky měly správně složené nohy a správně stály…
Pan Hnilička: Každé zvíře má jiný krk a jiné nohy. Myslel jsem, že ovce leží stejně jako pes, ale vůbec ne! Ptám se sedláka: Prosím tě, jak leží kráva na boku? No jak, normálně! Já jsem si nikdy nevšiml… Pořád jsme na to nemohli přijít. A když jsme se šli podívat na pastvu, tak si ani jedna ta kráva schválně nelehla, všechny pořád stály!
Jak jste se vůbec naučil vyřezávat? To jste si prostě jednoho dne koupil řezbářské náčiní a začal?
Paní Hniličková: Náčiní mu dali děti, protože měl předtím opravdu jen ten nůž. Vlastně první náčiní jsem koupila já, to bylo až z Nimes ve Francii.
Pan Hnilička: Tohle nářadí, co používám, jsme koupili u Vietnamců, stálo 39 korun. Na obličejíčky jsou tahle rydla. Tenhle nůž je nový, ještě neohmataný, tím se dělají třeba tyhle žlaby na kytky.
Paní Hniličková: To dělám já, ty hrubé práce. Manžel mi třeba nařídí, že musím dělat květníky a já pak na tom strávím čtyři dny práce. Asi už ale s vyřezáváním brzy skončíme – už to ani není kam dávat. Většinu máme v krabicích u dcery. Člověk by byl rád, kdyby to aspoň někomu udělalo radost. Snažíme se jezdit na výstavy k panu doktoru Daliboru Hoblovi. Byl vlastně zakladatelem a správcem skanzenu v Kouřimi a asi po 40 letech ho vyhodili. Pořádal pak různé kulturní a osvětové akce pro děti a teď je ve spolkovém domě v Kutné Hoře.
A ten přišel na to, že byste měli vystavovat?
V roce 2008 jsme mu byli ve skanzenu v Kouřimi něco ukázat a on byl nadšený a uspořádal nám první výstavu. Pak jsme tam byli opakovaně na několika výstavách a taky na dalších místech. Máme návštěvní knihu, už je skoro popsaná, jsou tam zápisy i návštěvníků z Izraele, Anglie nebo Turecka. Vždycky si říkáme, letos je to naposled, ale pak se necháme přemluvit, naložíme zase krabice do auta a jedeme.
Pan Hnilička: Pana doktora Hobla zaujal můj betlém. Když jsme dělali na Vánoce výstavu ve skanzenu, tak jsme ho rozložili v salaši na žehlící prkno a pan doktor se zděsil: Co má být tohle? Povídám mu: Tady se narodil Ježíš, začal nový život, tady je kaplička s datem, kdy jsem to začal vyřezávat a tady musí být taky smrtka. Nakonec souhlasil a smrtku v betlému nechal. Na letošní rok udělal krásný kalendář, kde jsou samá Boží muka, po celé zemi. Teď přišel s nápadem, to nám řekl před týdnem, že by chtěl vyřezat křížovou cestu, tedy stačí prý 12 zastavení. Má to být hotové do roka, měl by z toho být kalendář na rok 2015 a muzeum by to odkoupilo.
To bude tedy dost velké sousto. Jaké používáte dřevo?
Všechno je to z lípy, jenom podložky jsou z dubu nebo habru. Podložky a různé samorosty jsou ze Šumavy, tenhle strom je zase z větvičky z jednoho zvláštního stromu u ruzyňského hřbitova. Lípu jsme sbírali, když jsme pracovali na brigádě v lese. Mohli jsme si vzít dřevo z prořezu a kromě toho nám pan hajný přivezl 15 velkých špalků, abychom z nich udělali sochy. Tak jsme začali s vnučkou na chalupě vyřezávat vodní vílu. Je tam studánka, která napájí rybníček, tak tam bych ji chtěl umístit.
Vy ještě pracujete v lese? Jak jste se k tomu dostali?
Paní Hniličková: Zase přes naši vnučku. Byla na praxi v lese v Jinonicích a řekla nám, že Lesy hl. města Prahy shánějí brigádníky. Byl tam hajný Bořek Beneš, skvělý člověk, krásně nás uvítal a měl úžasný vztah k lesu. Šli jsme původně jenom na měsíc do Milíčovského lesa. Na konci června nás přemluvil na léto a potom do konce roku. To bylo v roce 2008 – a v lese děláme doposud. Dělali jsme v Hostivaři okolo přehrady, v Počernicích, v Klánovicích, v Řevnicích, na Dobešce. Teď jezdíme na Slivenec, do Řeporyj, do Motola nebo tady na Cibulku. Oficiálně pracuji jenom já. Manželovi dovolili chodit se mnou do práce, pracuje zadarmo.
Jakou práci v lese děláte?
Stahujeme dřevo, prořezané keře, to někdy potom také pálíme. V Chuchelském háji se teď prořezávalo křoví u vstupu do háje. Nasbírali jsme tam plno odpadků a pak přišel pan hajný a řekl: Máte to tu hezký! To potěší.
Pan Hnilička: V Milíčovském lese jsme čistili ptačí budky. Napočítali jsme tam na 900 budek. Spousta jich byla shozených, protože chovatelé hadů z nich vybírají vajíčka. A v jedné té budce jsem našel hlavičku ptáčka. Vzpomněl jsem si na indiánské totemy a vyřezal totem, jen místo hlavy bizona byla nahoře lebka ptáčka. Tak jsem k tomu musel hned vyřezat ještě indiány, využily se i peříčka z budek. Když jsme byli u moře, tak jsem se nudil a vyřezával delfíny, všechny jsme je tam ale rozdali. Jednou jsem řezal pračlověka podle Buriana a moc se mi to nezdálo, ale přišel známý a říká: To je celej Tonda, soused odnaproti. Tak jsem mu ho dal a za chvíli všichni v domě říkali, že Hnilička vyřezal Tondu.
Vy ale kromě práce v lese ještě chodíte na výlety?
Paní Hniličková: Chodíme s klubem seniorů, každý týden ve čtvrtek. Když někdy nemůžeme, dostaneme náhradní termín a projdeme si tu trasu sami jiný den, třeba v neděli. A vedoucí klubu paní Bernhäuserová nás pak zkouší, jestli jsme tam opravdu byli. Do klubovny na setkání ale nechodíme, protože když jsme v lese, vracíme se později a navíc bychom třeba ještě byli cítit kouřem od ohně.
Hniličkovi jsou prostě neuvěřitelně činorodí a pohodoví lidé. Kromě práce a svých koníčků se ještě starají o pravnoučata. Jak vidíte na fotografiích, postavičky pana Miroslava jsou krásné a určitě by si zasloužily výstavu i na naší radnici. Slibuji, že udělám vše pro to, abyste se mohli úctyhodným dílem lidového řezbáře ze Stodůlek na výstavě pokochat také.