1969: Nový vodovod a vzpomínka na Tondu Turka
Po událostmi nabitém roce 1968 přichází rok, ve kterém se toho zdánlivě moc neděje. Kronikář František Vlasák je zjevně zaskočen celkovou situací, proto se nepouští do žádných politických témat. Jen krátce upozorňuje na to, že váznou dodávky elektřiny a v obchodech se opět objevily petrolejové lampy. „Nedostatek se projevoval i v textilu, v ložním a spodním prádle. Ložní soupravu jsi nesehnal, kdybys zběhal celou Prahu,“ píše nazlobeně. Většinu dalších stránek ale věnuje jiné problematice – hospodaření s vodou.
Do roku 1969 totiž nebyly ještě ve Stodůlkách vodovod ani kanalizace. Při stavbě silnice na Vidouli byla ale zavedena voda do kulturního domu, čehož mohli využít majitelé okolních domků k vybudování přípojek. „Podmínkou bylo, že si každý musel provést výkop a musel si nechávat vyvážet splašky fekálním vozem,“ píše kronikář. „Za provedení přípojky bylo účtováno 600 až 700 Kčs dle vzdálenosti od trasy,“ doplňuje.
Tento krok byl velmi významný, protože v minulosti byli obyvatelé Stodůlek odkázáni jen na vlastní studny nebo na studánku u domu Matěje Zacha. Pro vodu k ní chodil i jistý Tonda Turek, jehož příběh kronikář zmiňuje. „Tondovi bylo asi 45 let a měl pocuchané nervy. Obecně se o něm říkalo, že je blázen. Nikdy jsem ale neslyšel, že by někomu ublížil,“ píše František Vlasák. „Obyčejně se oblékl do ženských šatů, vzal si putnu na záda a dal se do nošení vody,“ vysvětluje. Slabomyslný muž nanosil vždy vodu do všech kastrolů a hrníčků, které pak rozestavil po dvorku domu, ve kterém bydlel se svou matkou. Místní lidé ho měli rádi, jen ho občas museli trochu usměrňovat – třeba na taneční zábavě. Většinou se o to postaral bývalý řezník Josef Vlach. „Když chtěl, aby Tonda nedělal na sále neplechu, nechal mu zahrát sólo,“ popisuje kronikář. „Po skončení písničky mu Vlach řekl, aby si někde sedl, že když bude hodný, tak mu páni muzikanti potom ještě zahrají. K tomu ale už nikdy nedošlo,“ dodává.
Roku 1969 si ale lidé nepřipomínali jen Tondu Turka. Bylo to právě 30 let od doby, kdy vypukla druhá světová válka. „Po noci, která nastala po 15. březnu 1939, jsme se probrali v okupované zemi,“ píše František Vlasák. „Po ulicích se valil šedivý proud. Na autech, na motorkách a tancích k nám vstupovala cizí vojska,“ pokračuje. Tato vzpomínka byla o to palčivější, že země čelila aktuálně další invazi – tentokrát z východu. Ani zde ale kronikář neztrácí naději. „Třebaže nám nacisté ještě poměrně dlouho mohli předkládat výčet všelijakých vítězství, nepřestali jsme ani na okamžik věřit, že i po této dlouhé noci přijde ráno,“ dodává s trochou patosu. V té době nemohl tušit, že v sovětském područí zůstaneme ještě plných 20 let.