Hudba je mojí životní láskou
Ve čtvrtek 23. května budou mít svátek nejen Vladimírové, ale i všichni ti, jejichž kroky zamíří do Kulturního domu Mlejn. Pozorní čtenáři STOPu už vědí, že tento večer bude pódium patřit Lubomíru Brabcovi, jednomu z nejbrilantnějších světových kytaristů. My jsme si s ním krátce povídali nejen o hře na kytaru, ale také o skleněné soše sv. Jana Nepomuckého nebo o více či méně adrenalinových sportech.
Začínal jste jako houslista, proč nakonec zvítězila kytara?
Můj tatínek byl kontrabasistou plzeňského operního orchestru. A já, jako každé správné muzikantské dítě, jsem musel chodit do houslí. Ve třinácti jsem však dostal dojem, že s houslemi žádnou holku nesbalím. A tak jsem uprosil tatínka, abych je mohl vyměnit za kytaru. Měl jsem štěstí na pedagoga. Pan profesor Jiří Knobloch mě ukázal krásy nejenom kytary, ale i klasické hudby. A já se rozhodl. Budu studovat hudbu!
Vystudoval jste konzervatoř v Praze, ve studiích jste pokračoval na londýnské Royal Academy of Music, získal jste celou řadu ocenění, obdržel zlaté i platinové desky... Můžete se dnes ještě něco naučit? Potřebujete vůbec ještě cvičit?
Interpret se učí celý život! V mládí je třeba cvičit mnoho hodin, ale čím jste starší, musí to cvičení být pravidelnější a nesmíte vynechat. Je to jako ve sportu. Když cyklista přestane jezdit na kole, tak se do formy dostává čím dál tím hůře. A ve stáří mu to také již nejde. Když však trénuje každý den, vydrží mu ježdění až do stáří.
Dříve se říkalo: Co Čech, to muzikant. Platí to ještě?
Samozřejmě. To snad bude platit vždy. Nejenom že máme špičkové interprety a skvělé profesionální hudebníky, ale stačí se vydat někam na vodu a uvidíte, kolik mladých dovede skvěle doprovázet své písničky na kytaru.
Co vám hudba přináší?
Hudba je pro mne vším! A speciálně ta „vážná“ je krásný rozměr, který dokáže v určitých momentech života neskutečně pomoci. Člověk k ní ale musí dospět a pak v ní najde to, co hledá. Začíná tam, kde slovo končí, a pokud je pravda, že hranice slova jsou hranice tohoto světa, pak hudba nás dostává za tyto hranice. Kamsi do nebeských výšin. Které jsou dostupné pouze lidské duši. Mám radost, že na mé koncerty chodí čím dál tím více lidí a že většina mých koncertů je vyprodána.
Ve hře na kytaru bezesporu patříte mezi světovou špičku. Proto mě dost překvapily vaše koníčky. Věnujete se skialpinismu, canyoningu, jachtaření, potápění, jezdíte na koni... Nemáte strach ze zranění?
Občas slýchám, že mám nebezpečné koníčky, ale já si to nemyslím. Nevěřím, že divoká voda, jachting, potápění, canyoning, létání balonem a jízda na koni jsou nebezpečnější než procházka po Václaváku v jedenáct večer. Mám rád sporty, které jsou něčím víc. Sporty, které neosloví jenom vaši ctižádost, ale také váš smysl pro krásu. Pro dálku. Pro něco, co vás teprve čeká. V zimě a na jaře mě nejvíce baví lyžování. Jezdím rád ve volných terénech. Mimo sjezdovky. Připadá mi to tam bezpečnější a hlavně o moc krásnější. Nejoblíbenější destinací je pro mě francouzské Chamonix. Je to středisko, které bylo postaveno ještě před válkou a to znamená, že sjezdovky jsou mnohem, mnohem prudší a počítá se tam s volnými sjezdy. V té době se ještě opravdu sportovalo srdcem! Každým rokem tam s přáteli strávím týden.
Koncertujete na prestižních pódiích po celém světě, ale tóny vaší kytary zazněly i na hodně netradičním místě – v Antarktidě. Jaký vítr vás zavál až na šestý světadíl?
Snad jako každého kluka mě lákaly polární kraje. Kdysi jsem si do rádia Classic zval hosty, kteří mě nějak zaujali. Jaroslav Pavlíček mě oslovil svou knížkou „Přežití v drsné přírodě“. Svěřil jsem mu, co všechno z jeho drsných rad jak přežít jsem osobně vyzkoušel, protože všechny ty nápady se pro mě staly jakousi biblí správného chlapa. A tehdy mě tenhle člověk, který bez pomoci státu založil první českou polární stanici, nabídl, abych s ním jel hrát – do Antarktidy. Uspořádali jsme tam skutečně první koncert na tomto kontinentu. Snímala ho dokonce japonská televize. Od té doby jsem tam byl ještě dvakrát. Nejdobrodružnější byla návštěva poslední, kdy jsme tam pluli na šestnáctimetrové plachetnici, a navíc jsme se v Antarktidě potápěli.
Z vaší iniciativy stojí na mostě přes řeku Otavu v Čepicích na Klatovsku skleněná plastika svatého Jana Nepomuckého. Proč právě tohoto světce?
Je to jeden s nejslavnějších Čechů, patron České země, patří k našim tradicím a ty bychom měli udržovat. Ochraňuje před povodněmi, je patronem vodáků, vorařů, mlýnů a mostů – a já jsem měl od malička k vodě blízko. Byl naším nejznámějším barokním světcem a barokní umění miluju, jeho odraz nacházím tady v naší venkovské krajině na každém kroku – nejen v církevních stavbách, jako jsou nádherné barokní kapličky a kostelíčky. Lidová architektura na návsích, hudba, lidové písničky, kroje – to všechno jsou nesmazatelné stopy toho období. A potom – Jan Nepomucký bývá nazýván stavitelem mostů mezi lidmi, mezi národy. A to je hodnota, která patří v každé době k nejdůležitějším. Jeho sochy stávaly skoro v každé české vesničce, najdeme je i v mnoha zemích Evropy, ale i třeba v Číně, v Jižní Americe... Vlastně po celém světě. Svatojánská tradice u nás bývala velmi silná, ale byly časy, kdy byl Jan Nepomucký zatracován, a pak zase brán na milost. A tak jeho sochy střídavě mizely v depozitářích a po čase se zase vracely zpět. A to se opakovalo několikrát. Jsem rád, že moderní socha svatého Jana je také u nás v Praze 13. Je důkazem, že jeho památka je stále živá a aktuální a architektonicky se uplatňuje i v moderní zástavbě.
Říká se, že muž narozený ve znamení Blíženců je výrazná a nepřehlédnutelná osobnost, je výřečný, inteligentní, má smysl pro humor, nemá rád nudu a stereotyp, vyznačuje se jistou rozpolceností... Sedí to na vás?
Tak nevím. To byste se musela zeptat někoho z mého okolí. Ale legraci mám rád!
Vraťme se ještě k vašemu květnovému koncertu v KD Mlejn. Na co se mohou posluchači těšit? Kde vás mohou v nejbližší době vidět a slyšet ti, kteří tento koncert prošvihnou?
Mám připravený kytarový recitál, v kterém vás provedu světem kytary od renesance, přes baroko, raný romantizmus, impresionizmus až po hudbu současnou. Zazní tam i moje skladby a samozřejmě efektní španělské a latinskoamerické skladby, které ke kytaře náleží. Nestihnete-li to na koncert do Mlejna, mnoho vám již toho nezbývá. Snad navštívit můj pravidelný koncertní cyklus „Pražské hudební večery“, který začíná v říjnu a končí dubnem. Přestěhoval jsem se s ním ze Španělské synagogy do nového prostředí Refektáře Univerzity Karlovy, Matematicko- fyzikální fakulty na Malostranském náměstí. A další plány? Chtěl bych ještě trochu přispět do našeho kulturního života. Myslím, že hlavní snahou muzikantů by měla být snaha o harmonii. Aby vše dobře znělo a aby nedocházelo k disonancím. Známe to z hudby i z hudební teorie. Každá disonance by měla být rozvedena. Jedná-li se o kontrapunkt, hlasy jsou vedeny samostatně, ale v souladu s pravidly, tak aby dávaly harmonický celek. A to si myslím by měla být snaha nás všech muzikantů, dávat svojí hudbou lidem radost a snažit se jim ukázat, jak je svět krásný a harmonický.