Amunka ze Mlejna
Řekne-li se dnes slovo Mlejn, zákonitě k němu patří jméno jeho ředitelky Marie Navrátilové, které nikdo neřekne jinak než Amunka. Protože v této funkci končí, zašli jsme si s ní popovídat o tom, jakých bylo těch uplynulých třiadvacet let, která v tomto kulturním zařízení prožila, a co bude dál. Je těžké si představit Mlejn bez Amunky, ale Amunku bez Mlejna? Tak to už vůbec ne.
Amunko, vraťme se na úplný začátek. Co tě do Mlejna přivedlo?
Možná to opravdu byla moje dnes už obecně známá balkónová věštba. Když jsem se přestěhovala do Stodůlek, tak byl v blízkosti mého bydliště rozestavěný objekt. Jednou jsem na balkóně řekla kamarádce, že se tam staví moje budoucí pracoviště. Tehdy jsem fakt netušila, že to bude Obvodní kulturní dům Prahy 5, a už vůbec ne to, že tam budu pracovat. A vidíš, když se 8. května 1988 slavnostně otvíral, byla jsem už dva měsíce jeho řádným zaměstnancem. Začínala jsem v hospodářské správě, když bylo potřeba, tak jsem zaskakovala v ekonomickém, prodávala vstupenky, byla za barem, suplovala uklízečku... Zkrátka – Ferda Mravenec, práce všeho druhu.
Tím, že jsem byla odchovaná Malostranskou besedou, což byla hlavně hudební scéna, měla jsem řadu kontaktů. Když přišel pan Jiří Kovařík, který tehdy vedl programovou část kulturáčku, a potřeboval spojení na jednu kapelu, tak jsem vyhověla, když přišel potřetí tak mi řekl: „Proč mám tady neustále pobíhat po baráku, nechceš ke mně nahoru do programového oddělení?“ Já samozřejmě chtěla. To bylo v roce 1989. Od té doby jsem se podílela na programové stavbě bývalého OKD.
Rok 1989 byl vůbec rokem velkých změn.
Doba byla volnější a my jsme se této pozitivní změně snažili přizpůsobit i programovou nabídku. Tenkrát, byl to koncert skupiny Pacifik, jsem poprvé zažila, jak krásně umí „chutnat“ to omamné slovíčko vyprodáno. Bylo to úžasné a především tvůrčí období, kdy se rýsovala tvář Mlejna, která se rozvíjela až do dnešní podoby. A vezmi si, že tenkrát nebyly mobily, internet... Všechno se maximálně faxovalo nebo posílalo poštou. A přesto se lidé o všech našich „lahůdkách“ dověděli a přišli.
Ty jsi do Mlejna přivedla spoustu skupin i sólistů.
Kdybych měla všechny vyjmenovat, tak už by se na stránku vymezenou našemu povídání nic víc nevešlo. Vystřídala se tady špička folku, country, jazzu a díky Robertu Křesťanovi, který ten starý sál úplně miloval, i všichni Američané, kteří kdy v Česku byli, hráli ve Mlejně.
O tobě se ví, že máš nejen k účinkujícím, ale i k divákům velmi nekomerční přístup.
Vím, kam míříš. To jsou ty karbanátky a štrůdly.
Velmi správně. Prozradíš, na co jsi koho lákala?
Víš, já jsem vždycky chtěla, aby se lidé ve Mlejně cítili dobře. Proto osobně vítám diváky, popřeji jim, aby si vybrali to nejlepší místečko, aby prožili hezký večer a když odcházejí, rozloučím se, poděkuji za návštěvu a mnohdy se dovím, koho dalšího by rádi ve Mlejně viděli. Dnes je tolik možností, kam mohou lidé jít, že si každého návštěvníka opravdu vážím. A účinkující? Nikdy jsem nechtěla jenom předat klíče od šatny, zeptat se, kam chtějí razítko, a konec. Když přijeli Hoptropáci, tak jsem pekla karbanátky, pro Roberta Křesťana jsem dělala řízečky, když přijel Spirituál kvintet, tak jsem panu profesoru Tichotovi připravila tvarohový štrůdl ...
To je pozůstatek z Malostranské besedy. Nikdy nesmí chybět oboustranná vstřícnost a pohoda. A věř mi, že díky tomu mám hodně báječných kamarádů a přátel. Je fajn, když se potkáme třeba na některém festivalu, tak slyším: „Jé, to je naše Amunka ze Mlejna.“
Takže ty nejsi princezna ze mlejna, ale Amunka ze Mlejna. Prosím tě, jak to bylo tenkrát s tím dopisem?
Ani ne tak s dopisem, jako s obálkou. Jeden návštěvník mi napsal dopis, ale protože neznal celé moje jméno, tak na obálku napsal: Princezna ze Mlejna Amunka, Praha – Stodůlky. A fakt mi to došlo.
V repertoáru Mlejna se objevil nový žánr - akrobatické herectví.
Všichni dnes vědí, že toto kulturní zařízení se jmenuje Mlejn proto, že se tady „semelou“ všechny žánry. A díky rozsáhlé rekonstrukci, kterou Mlejn prošel, můžeme našim divákům nabídnout úplně nový žánr, který zcela jistě stojí za pozornost.
Nebude to na úkor například činoherních představení?
Nemyslím. Tento žánr se teď malinko preferuje, protože je v začátku a své publikum si teprve hledá. Mimochodem některá představení jsou opravdu skvostná. Co se týká činohry, teď jsme divákům nabídli báječné představení Velké holky nepláčou s Janou Šulcovou. Lístky byly vyprodané během týdne. Také o extra představení pro seniory byl enormní zájem, takže jsme museli zařadit ještě obnovenou premiéru. Činoherní představení tohoto typu budeme určitě zařazovat i v budoucnu.
Název zmíněného představené mě přivedl na otázku. Velká holka jsi, dohnalo tě něco k slzám?
To víš, že ano. Hned ten první pláč mám dodnes v živé paměti. Byl to vánoční koncert Pavla Žalmana Lohonky, který běžně vyprodával sály. Všechno bylo krásně připravené, vyzdobené, sálem voněl uvařený punč a do našeho kulturáčku přišlo třináct lidí.To mi bylo opravdu ouvej. Ale byly i slzičky štěstí. Například když byl ve Mlejně fantastický hráč na foukací harmoniku Charlie McCoy. To je takový vitální dědoušek, který dokáže udělat nezapomenutelnou atmosféru.To jsem si také poplakala.
Poznala jsi celou řadu umělců, ke každému máš nějaký vztah, kdo je ale tvůj favorit?
To je problém, já nemám jen jednoho. Všichni o mě vědí, že mojí platonickou láskou je Robert Křesťan s Druhou trávou. Nemohu
nezmínit kapelu Hop Trop, Jarmilku Šulákovou s folkrockovou skupinou Fleret....
Koho bys do Mlejna ještě ráda dostala?
Teď jsi mě trochu zaskočila. Možná Čechomor. I když František Černý ve Mlejně jako host vystupoval. Ale Čechomor, to by byla
bomba.
Končíš ve funkci ředitelky Kulturního domu Mlejn. Znamená to, že za sebou definitivně zavřeš dveře?
To určitě ne. Budu mít jen trochu víc času na hudební scénu. Ráda bych nabídla staré osvědčené koně plus novou mladou krev,
jakou je třeba Tomáš Klus. Uvidíme. Právě se chystám, že k 25. narozeninám Mlejna napíšeme knihu, protože si to ten náš kulturáček opravdu zaslouží. Jak vidíš, nudit se určitě nebudu.