Pane řediteli, poté, co se po povodních gorily vrátily do zrekonstruovaného pavilonu, se postupně vytvořila skupina, kterou pražské zoo všichni závidí.
V pražské zoologické zahradě se 13. prosince 2004 narodilo první gorilí mládě v České republice – Moja, což ve svahilštině znamená první. I když se z nádherného gorilího miminka stala už velká slečna, zůstala miláčkem snad každého návštěvníka zahrady. O to těžší a smutnější bylo loučení. Nejen o Moje jsme si povídali s ředitelem Zoo Praha Miroslavem Bobkem.
Pane řediteli, poté, co se po povodních gorily vrátily do zrekonstruovaného pavilonu, se postupně vytvořila skupina, kterou pražské zoo všichni závidí.
V Praze se skutečně podařilo vytvořit velmi soudržnou a harmonickou gorilí skupinu. Je to jistě dáno i tím, že její základ tvoří spolu s Richardem dvě nevlastní sestry, které spolu vyrůstaly: Shinda a Kijivu. Po narození Moji v prosinci 2004 přišla do této skupiny Kamba, která se ujala tetičkovské role. Příchod do Prahy pro ni byl poslední šancí mít vlastní mládě, ale když v dubnu 2007 porodila, bylo mládě bohužel mrtvé. Krátce nato se Kijivu narodil Tatu a o tři roky později Kiburi. Dalším důležitým momentem byl v prosinci 2010 příchod patnáctileté samice Bikiry, která do Prahy přicestovala z Belfastu. Její jméno znamená svahilsky „panna“, což má docela zajímavé konsekvence. Ona sice byla pářena, ale nikdy nebyla březí a nebyla ani svědkem výchovy mláděte. Navíc byla po narození krátce odchovávána uměle. Právě tady, ve svém novém domově, má možnost sledovat péči o mláďata, jejich vývoj a připravit se na vlastní mateřství. Svého první mláděte, Tana, se však bohužel neujala... Na rozdíl od Bikiry je Moja na nový život velmi dobře připravená a já věřím, že z ní jednou bude skvělá máma.
Doteď se skupina úspěšně rozrůstala. Nyní je to naopak.
Narození Moji provázela obrovská radost, ale všichni jsme věděli, že přijde den, kdy bude muset skupinu opustit. Musíme se smířit s tím, že dospěla, je schopná mít mládě. Od loňska musí brát antikoncepci, protože ji její otec Richard začal pářit. I to vedlo koordinátora chovu k rozhodnutí, že by měla odejít. Ve spolupráci s námi i se zahraničními kolegy jí vybral nový domov ve španělském Cabárcenu. Tato zoologická zahrada se nachází v místě někdejších dolů na železnou rudu, která se tam těžila od dob Římanů až do roku 1989. Těžbou vznikla bizarní krajina, kde jsou výběhy z velké části tvořené přírodními bariérami. Tamní tříčlenná skupina goril, kterou tvoří stříbrohřbetý samec Niky a dvě samice – Nadia a Chelewa, zde žije v novém moderním pavilonu. Niky je geneticky cenným samcem, neboť pochází ještě z volné přírody. Díky tomu bude pochopitelně pro další chov velmi cenné i případné Mojino potomstvo. Do této své nové skupiny se Moja zapojuje až překvapivě snadno, dokonce bych řekl suverénně. Jako by věděla, že i ve Španělsku má svůj fanklub. Na facebooku jsem s údivem sledoval, jak české fanynky goril a Moji doslova pobláznily Španěly. Poté, co jsem byl v Cabárcenu a zveřejnili jsme, kam Moja půjde, psal jsem takový sloupek, který se jmenoval Komando. Inspirovaly mě právě její fanynky. Ty hodinu po oznámení, že jde Moja do Cabarcéna, měly na facebooku nasdíleno přinejmenším stejné množství informací, které já jsem získal během své návštěvy. Po dvou hodinách už řešily to, že si pronajmou letadlo, aby se mohly za Mojou podívat, a po třech hodinách si už sdílely satelitní a letecké snímky nedalekého santanderského letiště. Tehdy se hodně psalo o tom, jak hledají Kaddáfího, a já zažertoval, že kdyby po něm šlo tohle komando, už by ho dávno mělo.
S Mojou samozřejmě před jejím odchodem proběhlo v Praze velké loučení. Zúčastnila se ho i Lucka Bílá, která na CD namluvila gorilí pohádky s hlavní hrdinkou Mojou. V pavilonu psali návštěvníci Moje nekonečný dopis na rozloučenou - jejich vzkazy dosáhly délky asi 120 metrů. Především jsme jí však s finanční podporou hlavního města zajistili do Cabárcena skutečně komfortní let speciálem, v němž ji jako největší celebritu doprovázela i skupina novinářů. Máme ji zkrátka rádi a její odchod na tom nic nezmění. Z prvních dnů pobytu Moji v Cabárcenu bylo, myslím, dost zpráv i fotografií. To, že by se vyplnilo: sejde z očí, sejde z mysli, určitě nehrozí.
Bývalý ošetřovatel Marek Ždánský vpomíná
Marku, vy jste s gorilami a s Mojou strávil spoustu času.
Narození Moji, to je vlastně výsledek práce s gorilami, která začala v šedesátých letech. Ty začátky nebyly vůbec jednoduché. Z počátku se do zoologických zahrad dostávala hlavně upytlačená zvířata. Byla chovaná v nevhodných podmínkách, dostávala nevhodnou stravu... Ještě když jsem do zoo nastoupil já, tak gorily, ač býložravci, dostávaly vařené maso. Nová éra jejich chovu začala výstavbou nového pavilonu. Podařilo se nám získat samečky Ponga a Tadaa, samičku Kambu, z Austrálie přicestovaly další samičky Shinda a Kijivu. Když jsme je dali dohromady, tak se ale Tadao změnil, začal být hlavně vůči samicím agresivní a Pong tím velmi trpěl. Tadaa se nám s pomocí sedativ podařilo zklidnit, ve skupině zavládla pohoda a Pong začal být šťastný. Bohužel jen na dva měsíce. Přišla povodeň a nám se Ponga nepodařilo zachránit, ostatní gorily se musely odvézt do Dvora Králové. Po rekonstrukci jejich pavilonu se vrátily Shinda a Kijivu (později i Kamba) a z Anglie přicestoval Richard. Do roka Kijivu porodila první mládě v historii českých zoologických zahrad - Moju.
Byli v životě Moji nějaké rizikové okamžiky?
Šlo o první porod, takže jsme samozřejmě měli obavy. Aby porod dobře dopadl, aby bylo mládě v pořádku, aby Kijivu kojila, aby... Kijivu nám prokázala velkou důvěru. Vzala mládě a sama nám ho přinesla ukázat. To bylo něco úžasného. Všechno šlo dobře, ale také nám zatrnulo. Shinda si vzala mládě a nechtěla ho matce vrátit. Trvalo to několik hodin a už jsme měli strach. Vyřešil to Richard. Dal Shindě herdu do zad, ta mládě vrátila a už se to nikdy neopakovalo. Brala si ho, ale jen na chvíli. Daleko horší bylo, když jsem objevil Mojino bezvládné tělíčko ve vodním příkopu. Okamžitě jsem pro ni skočil, začal ji oživovat a vůbec mi nedošlo, že nám jde vlastně o život oběma. Jedno gorilí kousnutí nebo rána by byly můj konec. Dalším rizikovým momentem byla jablka s hřebíky naházená do výběhu. To byl fakt šok. Naštěstí se nic nestalo, z Moji je krásná slečna připravená na svůj vlastní život. Vím, že z jejího odchodu jsou všichni smutní. Já jsem naopak rád, protože v tomto věku by od své skupiny odešla i ve volné přírodě. Pro mě bude největší radost až se dovím, že je březí, až porodí a začne vychovávat své mládě. Pak si budeme moci říci – ano, v Praze jsme posunuli chov goril zase o trochu dál.