Královna antuky ze Stodůlek
Královna antuky ze Stodůlek
Ten, kdo navštěvoval stodůleckou Základní školu Mládí, se nejspíš setkal se sympatickou češtinářkou Pavlou Mrázovou. Málokdo ale ví, že tato skromná a usměvavá učitelka je zároveň špičkovou tenistkou světové úrovně, která v letošní sezoně dosáhla ve své věkové kategorii druhého místa ve světovém žebříčku. Její cesta k současným vynikajícím úspěchům ale nebyla vůbec jednoduchá. Tenisová reprezentantka Pavla Mrázová- Dutková je příkladem toho, že se nikdy nemá z boje utíkat a že pro splnění svých snů musí člověk něco udělat.
V letech 1976 – 1982 měla skvěle rozjetou tenisovou kariéru a předpokládala, že se stane profesionální tenistkou. Pak ale přišlo zranění, které ji donutilo přerušit hru na vrcholové úrovni a věnovat se více studiu, později práci, rodině a dětem. Tenisu však zůstala vždy věrná, působila jako trenérka, vychovala mnoho mladých tenistů a kromě toho pořád hrála. Neuvěřitelný comeback přišel v roce 2009. Přihlásila se na Halové mistrovství seniorů v kategorii žen od 45 let a vyhrála. Tímto úspěchem zahájila sérii vítězství, která vyvrcholila v sezoně 2012, kdy Pavla Mrázová vyhrála čtyři turnaje okruhu ITF 1 a se ziskem 720 bodů se ve své věkové kategorii stala druhou nejlepší tenistkou světa za Irkou Lesley O’Halloran.
Takhle to vypadá jako pohádka o splněném snu, ale bylo to složitější. Kdy jste objevila tenis jako svoji životní lásku?
S tenisem jsem začala poměrně pozdě, v deseti letech. Rodiče byli zastánci toho, že se má sportovec rozvíjet všestranně, tak jsem dělala i další sporty, třeba lyžování nebo lehkou atletiku. V tenise jsem ale brzy dohnala ty, kteří hráli déle. Myslím, že jsem byla průměrně nadaná, ale hodně pilná. Když mi rodiče řekli, že když budu trénovat, mohla bych něco dokázat, tak jsem se rozhodla, že to chci. Od dvanácti jsem hrála za TSM Karviná a ve 14 letech (1978) jsem se stala členkou vrcholového střediska v Přerově. Rodiče mě od počátku velmi podporovali. Moje maminka, a později celá rodina, se za mnou z rodné Opavy do Přerova dokonce přestěhovaly. Brzy jsem byla nejlepší hráčkou v tehdejším Severomoravském kraji a druhá mezi žákyněmi v celostátním žebříčku. Moje představa byla, že budu ve světové špičce a budu se tenisem živit. Stala jsem se členkou juniorské reprezentace, vyhrály jsme Mistrovství Evropy družstev juniorek a já sama jsem zvítězila na Mistrovství republiky juniorů do 19 let. V té době už jsem hrála i za ženy, byla jsem členkou vítězného přerovského družstva 1. ligy a v roce 1981 jsem byla 11. v celorepublikovém žebříčku dospělých.
Jenže přišlo to nešťastné zranění...
V roce 1982 jsem si poranila ramenní kloub, měla jsem tam dlouhodobě zánět a lékaři nemohli na nic přijít, ale hrát se s tím nedalo. Takže jsem na celý rok vypadla z vrcholového sportu a to je hrozně znát. Protože jsem si byla vědoma, že do nejlepší špičky už to asi nepůjde, rozložila jsem svoje úsilí mezi tenis a školu. Studovala jsem Pedagogickou fakultu v Olomouci, hrála za Olomouc a za Brno a při studiu jsem si udělala trenérské zkoušky. Po svatbě jsem se přestěhovala za manželem do Prahy, začala učit a brzy také trénovat děti. Většinu času jsem věnovala svým dětem a trenérské činnosti.
Jak proběhl váš návrat na špičku po téměř třiceti letech?
Prostě mě přemluvili, abych to zkusila, i když už jsem byla z trénování a ježdění utahaná. Začala jsem víc hrát a v prosinci 2009 jsem se přihlásila na Halové mistrovství republiky seniorů a vyhrála. Tím jsem získala pocit, že ještě můžu a že to půjde. Začala jsem hrát tzv. veteránskou ligu za Motorlet Jinonice a vyhrála několik domácích turnajů. V roce 2010 jsem zkusila Mistrovství Německa seniorů v Dachau, nikdo mě tam neznal, a já jsem ho vyhrála. Najednou mi došlo, že existuje nějaký žebříček. V roce 2012 jsem vyhrála čtyři turnaje ITF 1 – v Rakousku, Itálii, Maďarsku a Španělsku. Nejvíce si cením vítězství v Barceloně – hrála jsem téměř čtyřhodinové noční finále se svojí největší soupeřkou, Ruskou Šapošnikovou, která má hrozně nesportovní chování, hádá se, provokuje a hází raketou. Domácí publikum bylo na mé straně a tleskalo mi ve stoje, pořadatelé se chovali moc hezky, byl to nádherný zážitek. Ve Španělsku i v ostatních státech Evropy má tenis seniorů stejnou popularitu jako u mladších tenistů a chodí na něj spousta diváků. To bohužel u nás neplatí. Tady se seniorským sportovcům nevěnuje pozornost, o našich úspěších se téměř nepíše. Vedení tenisového svazu snad o nás ani neví a finančně nás nepodporuje, přestože reprezentujeme stát ve světě. Ani sponzoři nemají o seniory zájem. Proto musím pečlivě zvažovat, na které turnaje si mohu dovolit vyjet.
Jak se udržujete ve formě?
Díky alternativnímu cvičení a péči mého pohybového terapeuta – Dana Müllera z centra funkčního pohybu na Smíchově – jsem se vyhnula operaci. Bez jeho pomoci a vedení bych dál nemohla hrát na této úrovni. Musím dvě hodiny denně cvičit, kromě toho běh, posilovna. Trénink 4× týdně dvě hodiny. Mám skvělého trenéra Martina Sýkoru, který si vzal za cíl mě někam dotáhnout. Kromě seniorské ligy a turnajů si občas zahraji i mezi mladšími, někdy i s dívkami, které by mohly být mými dcerami. Zatím jim stačím a je to velmi užitečná zkušenost.
Jak u toho všeho zvládáte učení ve škole?
Teď už mám zkrácený úvazek, ale škola je pro mě hodně důležitá. Ve škole Mládí učím už 21 let a jsem tam moc ráda. Mám ráda děti, mám tam skvělý kolektiv, přátele. Cítím obrovskou podporu, mám dokonce fanklub, zajímají se, jak jsem hrála a vedení školy mi velmi vychází vstříc. A velkou odměnou je, když mi přijdou poděkovat bývalí žáci. Ohromně vděčná jsem za svou rodinu. Rodiče jsou pro mě obrovskou morální podporou a fandí mi. Manžel Josef je mým skvělým rádcem, nadšeným obdivovatelem i kritikem, podrží mě v jakékoli těžké situaci. Oba synové, Lukáš (21) i Tomáš (18) mají k tenisu dobrý vztah. Tomáš byl výborný mezi žáky a bude možná také trenérem. Doprovází mě na turnaje, rozehrávám se s ním, stará se mi o rakety a moc mi pomáhá. V lednu už zase začínají turnaje, ale na Vánoce budeme všichni spolu a na to se moc těším.