V Cabarcenu se slavilo
Před devíti lety, přesněji 13. prosince 2004, se v pražské zoologické zahradě narodilo první gorilí mládě v historii českých zoologických zahrad - Moja. Její narození vzbudilo naprosto ojedinělou pozornost a malá gorilí princezna, dcera Richarda a Kijivu, se stala miláčkem všech, kteří kdy do zoo přišli. Na podzim roku 2011 Moja odjela do svého nového domova - španělského Cabárcena, kde 16. dubna 2013 přivedla na svět svého prvního potomka. Za novopečenou maminkou se vypravila spousta lidí. Mezi nimi samozřejmě nechyběl ani její bývalý ošetřovatel Marek Ždánský.
Marku, narození Moji vám dost změnilo život.
To je pravda. A že jsme toho společně prožili - dobrého, ale byly i momenty, kdy jsem se strachoval o její život. Někdy jsem měl pocit, že je dalším členem mé rodiny.
Stejně jako u lidí, i ona dospěla a začala svůj nový život ve Španělsku.
Byl jsem se za ní podívat krátce poté, co odjela. Samozřejmě jsem chtěl na vlastní oči vidět, jak se zabydlela, jak se sžila s novou skupinou. Musím říci, že jsem byl nadšený. Evropský koordinátor chovu jí vybral krásné místo, skvělou skupinu a Moja byla od počátku spokojená. A protože o ni brzy začal projevovat zájem sedmadvacetiletý samec Niky, věřil jsem, že brzy udělá z Richarda a Kijivu prarodiče. Moja skutečně zabřezla a porodila zdravé mládě. To je pro mě i pro minulé a současné ošetřovatele takové završení. Vychovali jsme mládě, které dospělo, šlo do světa, porodilo potomka a ta generace bude pokračovat dál. A to je smyslem ošetřovatelské práce.
Kdy jste ji po porodu prvně navštívil?
Nevyrazil jsem za ní hned, vydržel jsem to čtrnáct dní. Byl jsem zvědavý, jak bude reagovat. Když jsem za ní byl poprvé, poznala mě, ale byla trošku uražená. Za chvíli ale přišla a fakt to bylo dojemné. Podruhé přišla skoro hned. Sedla si k oknu a pyšně mi ukázala mládě. Zkrátka to známé „sejde z očí, sejde z mysli“, u nás neplatí. Moja je od začátku starostlivá máma, ale je to prvorodička. Z počátku byly náznaky trochu špatného držení mláděte, ale kojit začala hned a stará se opravdu dobře. Hodně ho houpe, což je dost nezvyklé. A navíc dělala to, co její matka Kijivu, trhala chlupy. Chvíli to vypadalo, že bude mládě díky její nadměrné péči úplně holé. Moju hodně sledují, protože s prvním mládětem, které se v Cabárcenu narodilo, to bohužel dopadlo špatně. Matce Chelewě upadlo a nepřežilo. V listopadu se jí ale narodil gorilí kluk, takže Moja je teď matkou i „tetou“.
Čím je vlastně Mojino mládě tak cenné?
Niky je geneticky cenným samcem, protože pochází ještě z volné přírody. Díky tomu je pochopitelně pro další chov velmi cenné i Mojino potomstvo. Dnes už v podstatě není možné z volné přírody gorilu získat. Dříve se s nimi obchodovalo, kvetlo pytláctví a hlavně východoevropské zoologické zahrady ta mláďata kupovaly. Dnes už začíná být problém vytvořit pár, aby mezi nimi nebyl příbuzenský vztah.
A co Niky? Jak ten bere své otcovství?
Velmi dobře. Je to pohodář, na mládě se chodí často dívat. Jak důležité je pro Moju to, že v pražské zoo viděla výchovu mláďat? To je nejdůležitější. Ukázalo se, že život v přirozené skupině v Praze Moju skutečně naučil i to, co potřebuje jako matka. Všechno důležité okoukala.
Jaký je vývoj gorilího miminka?
Je to hodně podobné jako u dětí. A stejně tak individuální. Mládě začne tak zhruba v půl roce dělat své první krůčky, do roka začne samo pobíhat, umí si už samo vzít nějakou potravu...
Dědí gorilí mláďata po rodičích například povahové vlastnosti?
Spíš bych řekl, že odkoukávají. A nejen od matky, ale od celé skupiny. Zkrátka se opičí. Moja například odkoukala od své mámy to, že když je ve stresu, drží se za uši.
Stále říkáme mládě, potomek...
Už se stoprocentně ví, jestli má Moja holku nebo kluka? Na 99 % je to slečna. Zatím jí říkají Minimoja. Španělský dvůr teď jedná o tom, že by se kmotrem měl stát španělský princ. Až dvůr stanoví datum křtu, měli bychom se také dovědět jméno.
Ano, jmenuje se Gorilí táta. Příběhy, které jsem v zoo za patnáct let zažil, vypráví spisovatelka Markéta Pilátová. Čtenář se doví spoustu věcí nejen o gorilách, ale i o tom, že práce ošetřovatele lidoopů je jedno velké dobrodružství.
Marku, Moja je už dlouho pryč, navíc až ve Španělsku, nemáte strach, že se na ni časem zapomene?
Zájem fanynek a všech, co jí mají rádi, trvá. Je to za ní dálka, na moc časté návštěvy to není. To ale nic nemění na tom, že na tu naši princeznu nezapomínáme a jsem přesvědčený, že nikdy nezapomeneme.
Foto: Jiří Bálek a archiv Marka Ždánského