Novoroční předsevzetí aneb dítě v nás
Nový kalendář svádí k novým začátkům. Někteří z nás podléhají pokušení dát si novoroční předsevzetí – co vše budeme dělat v tom novém roce nově a lépe. Např. přestaneme kouřit, zhubneme, přestaneme chodit pozdě, budeme po sobě uklízet, začneme pravidelně cvičit, začneme se učit cizí jazyk atd. Někomu jeho odhodlání vydrží déle, někomu jen pár dní, někomu jen pár minut, jiní si ho po předchozích zkušenostech už ani nedávají. Všechny tyto závazky aktivit, v čem budeme lepší a hodnotnější lidé, jsou většinou velmi užitečné a ušlechtilé. Ale nikdo z nás není stroj. Možná prostě jen nedokážeme být vždy stoprocentně dokonalí, i když se snažíme (mimochodem jako všichni ostatní kolem nás). Dokážeme chodit včas – jak jen aktuálně nejpřesněji dokážeme. Dokážeme mít tu nejlepší postavu – jak jen právě nyní máme. Dokážeme nekouřit – jak jen si dokážeme vůlí cigaretku dopřát nebo odepřít.
Po období odhodlání a závazků následuje nějaký čas změn a snah, který vede u někoho k dlouhodobému návyku, u jiného k porušení a pocitu selhání, deprese, kritiky a pocitu vlastní neschopnosti. Když přece jen nedosáhneme dokonalého výsledku, nekritizujme sami sebe! Je třeba se snažit, těšit se na to, až náš cíl bude splněný nebo se k němu alespoň přiblížíme – až budu štíhlý/á nebo štíhlejší, až si místo cigaret koupím něco hezkého nebo zajímavého a nebudu kašlat, nebo alespoň místo 30 cigaret denně vykouřím už jen 10, až na mě nebude muset moje kamarádka nebo partner čekat nebo moje zpoždění už bude významně kratší. Při sebemenším úspěchu se nezapomeňme pochválit, jak jsme si psali v dřívějších číslech STOPu. Ale ne sám sebe kritizovat, když se nám naše předsevzetí nedaří podle plánu. Naše dovednosti to nevylepší a navíc budeme mít ještě špatnou náladu. Není jednoduché být vlídný sám na sebe ani na svoje okolí, když máme pocit, že se nám nic nedaří, všechno jsme zkazili, nestihli… Vzpomeňme si na svoje dětství – když jsme byli malé děti, asi tak 3 – 5 let a zbourala se nám bábovička. Kritikou, křikem a láteřením by s námi nikdo nic nesvedl. Většinou jsme se rozplakali a nevěděli, co dál. Potřebovali jsme pomoci. Ale tohohle malého bezradného človíčka máme v situaci selhání všichni uvnitř v sobě pořád a kritika nás stejně jako to malé dítě od dalšího pokusu už jen odradí. Potřebujeme povzbudit, poradit, pochválit a pomoci – stejně jako když nám bylo pět. I tuto službu můžeme pro sebe hravě udělat sami (ostatně kritika nás samotných nám jde bohužel úplně sama).
Nemusí to být novoroční předsevzetí, ale kdykoli si vzpomeneme, buďme vlídní i sami k sobě a stejně trpělivě jako k malému dítěti s rozbitou bábovičkou přistupujme k sobě laskavě s nabídnutou pomocí, s úsměvem a pochopením, že nejsme dokonalí. Nebudeme nejštíhlejší, nejdochvilnější, nejpracovitější a další nej, ale také nebudeme vystresovaní a v depresi. A když se budeme umět mít rádi i s chybami, budou nás takové mít rádi i naši blízcí.
V novém roce přeji všem čtenářům časopisu STOPu snahu o splněná předsevzetí, vlídnou toleranci a povzbuzení vůči dětské duši v každém z nás.