Choďte na sluníčko a buďte k lidem laskaví
Profesorku RNDr. Helenu Illnerovou, DrSc., není třeba dlouze představovat. Přední česká fyzioložka a biochemička se svým týmem odvedla obrovský kus práce na výzkumu tzv. biologických hodin živých organizmů. Později působila 12 let ve vedení Akademie věd ČR a v letech 2001 – 2005 byla její předsedkyní. Přestože je světově uznávanou kapacitou, zastávala řadu vědeckých a čestných funkcí a získala mnohá prestižní ocenění, zůstala skromná, přátelská a zásadová. Se svým manželem, sociologem Michalem Illnerem, žije 25 let v paneláku na Lužinách a má to tu ráda. Je vášnivá turistka, milovnice přírody a nejraději jezdí po okolí i do centra Prahy na kole. Po operaci kyčelního kloubu je nyní dočasně odkázána na berle, ale věří, že zjara opět vyjede. Odhodlání a energie k tomu má dostatek.
Čím jste chtěla být jako dítě?
Určitě by mě bavilo učit, určitě by mě bavila medicína. Ale moji rodiče usoudili, že na medicíně bych trpěla, kdybych nemohla lidem dostatečně pomoci. Myslím, že se mýlili, silná jsem byla dost. Nakonec jsem šla na přírodní vědy. Jenže mě bavilo všecko. Byly by mě zajímaly dějiny nebo literatura, ale věděla jsem, že na humanitní vědy nepůjdu, protože to bylo za tvrdého komunizmu a tyto vědy byly velmi zkompromitované. Po listopadu 1989 jsem pochopila, že lidé, kteří jsou mocni slova, jsou mnohdy mocni také jakoukoli myšlenku otočit. A to si přírodní vědy nemohou dovolit. Proto jsem ráda, že jsem skončila u přírodních věd.
Co vás přivedlo k biochemii?
K chemii mě přivedl můj chemikář z jedenáctiletky, pan profesor Doubrava, a potom můj tatínek, který byl právník, ale po roce 1948 musel od práva odejít. Dlouho hledal místo a nakonec se našel ve sklářském průmyslu, kde ho začala bavit chemie křemíku, protože byl zvídavý. A proč biologie? Když už jsem studovala chemii, tak jsem cítila, že bych raději dělala něco, co má blíže k něčemu živému, ale hlavně k lidem.
Začínala jste zkoumáním látkové výměny v těle potkanů a zásadním zlomem ve vaší práci bylo zjištění, jakou roli tam hraje světlo. Jak k tomu došlo?
Bylo to pro mě hrozně zajímavé. Zkoumala jsem vývoj takové malé žlázky, která se nazývá šišinka a tvoří se v ní hormon melatonin. To byla tehdy velice nová záležitost. Zjistila jsem, že tvorba melatoninu v šišince potkanů je ovlivnitelná okamžitým světlem v noci. S tím jsem si nevěděla rady, protože jsem nevěděla nic o biologických hodinách. Že má každý organizmus od bakterií až po člověka vnitřní biologické hodiny, kterými si měří vnitřní čas, to bylo uznáno až v roce 1960 a ve škole jsme se o tom nic nedozvěděli. Já jsem na ten okamžitý vliv světla v noci přišla téměř náhodou, když jsem si nechala pootevřené dveře od zvěřince do osvětlené chodby, protože jsem si zapomněla červenou baterku. Byla jsem překvapená, že najednou měřená hodnota látky, ze které se melatonin tvoří, prudce stoupla. A postupně jsem pokusy na rytmické tvorbě melatoninu zjistila, jak biologické hodiny fungují, že se dají posunout dopředu, když se organizmus osvětlí po půlnoci, nebo že se naopak zpozdí, když se ten organizmus osvětlí před půlnocí. To mi pořád přijde naprosto fascinující.
Není dnešní civilizace úplně nepřirozená? Svítíme do noci, vstáváme za tmy. Nebylo by pro člověka lepší, kdyby vstával s rozbřeskem a chodil spát za setmění?
V přírodě to tak funguje, ale my jsme si přírodu změnili a můžeme zažívat světlo i v jinou než denní dobu. Záleží též na intenzitě a zabarvení toho světla. Díky zavedení elektřiny žijeme vlastně celý rok stejně – zhruba 8 hodin spíme, 16 hodin bdíme. Naši předkové si večer svítili maximálně loučemi a to je žluté světlo, které biologické hodiny tak neovlivňuje. Ale civilizace má vliv na celou přírodu. Moje kamarádka v Holandsku dělala zajímavou studii s myšmi, které mohly v kleci běhat a roztáčet tam kolo. Jednu klec měla ve městě na dvorku a druhou v dunách u moře, kde byla úplná tma. A zatímco ty myši v dunách v noci pravidelně běhaly a ve dne spaly, myši ve městě neměly takový rozdíl mezi dnem a nocí a mnohdy točily kolem nejen v noci, ale i ve dne.
Lidé se tradičně rozlišují na „sovy“ a „skřivany“. Je to dáno geneticky nebo způsobem života?
Je to dáno geneticky, ale dá se to částečně změnit i vhodným používáním světla. Pokud budeme dodržovat pravidelný režim a ve stejnou dobu se budeme budit a rozsvěcet si, tak i ta „sova“ se může díky rannímu světlu každý den trochu „předběhnout“ a zvyknout si. Světlem se prostě dají dělat úplné zázraky. Důležité je vstávat pořád ve stejnou dobu a probouzet se spontánně, když je na to organizmus připraven. Protože lidé jsou převážně „sovy“ a mají tendenci se zpožďovat, potřebují hlavně to ranní světlo. Čili – chodit pěšky do práce, jít ráno na procházku nebo alespoň na chvíli vystrčit hlavu na sluníčko, to nám moc pomůže.
Snažila jste se přirozený běh biologických hodin důsledně uplatňovat také ve svém životě, nebo se vám to kvůli množství práce nedařilo?
Určitě jsem to velice narušovala, když jsem dělala experimenty v laboratoři. Když zkoumáte 24hodinové cykly, musíte to prostě dělat 24 hodin. A někdy to byl třeba třídenní pokus a znamenalo to být často v noci v laboratoři. Pořád jsem se ale snažila dodržovat to, že je noc – v každé volné chvíli šup do spacáku na podlaze v laboratoři. Práce mě přivedla také k tomu, že vyznávám příznivý vliv světla na organizmus. Máme-li během dne dostatek bílého světla s modrou složkou, nejlépe přirozeného, jsme aktivnější, lépe nám to myslí, více si pamatujeme. Po setmění bychom již měli užívat spíše teplé žluté světlo. Jsem obrovský přítel sluníčka a když je hezky, snažím se být venku. Nejlíp se mi vždy tvořilo a psalo v létě na Vysočině, když jsem si postavila stůl doprostřed louky a svítilo na mě sluníčko. Jednak to bylo spojeno se štěstím – pohled na les, květiny, ale také s blahodárným vlivem slunečního světla.
Světlo je tedy důležité, ale to sluneční je ještě lepší...
Říkalo se: Každá babička stará, veselá je zjara. Člověk si židli na sluníčko rád vynese. Dnes mají lidé často obavy ze slunce, aby nedostali rakovinu kůže. Já nejsem přítelem opalování na pláži, ale když je hezky, zejména na podzim a v zimě, je potřeba jít ven na denní světlo, na procházku, projet se na kole, vést aktivní život a ne být někde zastrčený. Jsem velkým odpůrcem kancelářských budov, které nemají okna. Denní světlo je naprosto podstatné.
Myslíte, že může mít vliv i při léčbě depresí?
Určitě. Někdy v roce 1985 byla popsána tzv. sezonní afektivní porucha, která postihuje často lidi žijící v blízkosti polárního kruhu – ti mohou mít na podzim a v zimě depresi a na jaře naopak určitou euforii. Tuhle depresi se daří léčit intenzivním osvětlením, zejména v ranních hodinách. A do určité míry to funguje i u depresí jako takových. Když se lidé léčí antidepresivy a mají hodně sluníčka nebo intenzivního osvětlení po ránu, tak se léčba antidepresivy urychlí. Přišlo se na to docela legračně v jednom psychiatrickém oddělení v Itálii, kde měli na jedné straně chodby pokoje s okny na východ a na druhé straně na západ. A ukázalo se, že rychleji z deprese se dostávali pacienti, kteří měli okna na východ. Že kombinace antidepresiv a ranního osvětlení pomůže při léčbě deprese, ukázal u nás jako jeden z prvních pan profesor Praško z Psychiatrického centra v Bohnicích. Znala jsem pána se sezonními depresemi, který tento jev na sobě sám studoval a zhotovil si zdroj světla, kde se vystavoval až 2 000 luxů. Ráno na podzim a v zimě si lampu rozsvěcel a zlepšil se natolik, že byl schopen normálně pracovat. Nemusí to samozřejmě platit u každého a vždy je nutná konzultace s očním lékařem, aby si člověk nepoškodil zrak.
V roce 1969 jste byla s manželem pracovně ve Spojených státech. Nebyli jste v pokušení tam zůstat?
Byli jsme spolu a s oběma dětmi na Columbia University v New Yorku. To pokušení samozřejmě bylo, protože tady se situace po srpnu 1968 zhoršovala, ale oba jsme věděli, že se chceme vrátit. Měli jsme tu rodiče a já jsem se vždy cítila jako Češka, Čechoslovačka, byla jsem na svoji zemi hrdá, na ten rok 1968 a chtěla jsem vychovávat naše děti doma. Věděla jsem, že tu budu omezena pracovně a hlavně jsem se bála, že děti nebudou mít ty možnosti, které by měly venku. Takže rok 1989 pro mě byl pocitem obrovského štěstí a také mě zbavil výčitek vůči dětem.
Byla jste osm let místopředsedkyní a čtyři roky předsedkyní Akademie věd ČR. Jak hodně to zasáhlo do vašeho života?
Byla to především spousta administrativní a organizační práce, a navíc to znamenalo spoluodpovědnost za nutnou přestavbu i fungování celé organizace. Mě zasáhla doba velkých změn v akademii po roce 1989. Do čelných míst v akademii mě vynesl dobrý odborný, ale určitě také lidský kredit. V době, kdy se otevřely hranice a měla jsem spousty nabídek na spolupráci a pozvání na konference, mě to v podstatě zabrzdilo, protože jsem se nemohla věnovat své práci a svému výzkumu. Jako místopředsedkyně Akademie věd ČR jsem měla odpovědnost za vědy biologické a chemické. V těchto oborech působilo tehdy 30 ústavů a 10 z nich se rušilo. U toho rušení jsem byla, chtěla jsem ty nejlepší lidi vytáhnout jako rozinky z koláče a někam je zasadit, aby mohli pracovat dál, a bylo to často velmi těžké. Mladí vědci byli tehdy také špatně placení a někteří byli i závislí na sociální podpoře. Jako předsedkyně jsem se snažila, aby se aspoň pro ty nejlepší zavedl nějaký program, který by je trošičku postrčil a pomohl jim. Tak jsme založili např. cenu Otto Wichterleho pro mladé nadějné vědecké pracovníky.
Čím vás práce v čele akademie věd obohatila?
Já na tu dobu vzpomínám ráda, protože jinak bych byla zůstala velmi omezena jenom na svůj obor. Moje experimentální práce byla v podstatě z 90 % manuální činností. Najednou jsem se setkala s fyziky, matematiky, astronomy a viděla jsem, že pracují jinak, s počítačovými modely, teoreticky. V akademii jsme se většinou bavili hlavně o rozpočtu pro ten který ústav. Když jsme ale někdy zašli do hospody na pivo, zjistili jsme, že jsme pro sebe navzájem moc zajímaví, protože každý přicházel z jiné oblasti a mohl o svém výzkumu úžasně zajímavě povídat.
Jak to ovlivnilo vaši další práci?
Jako předsedkyně jsem končila v 67 letech. V laboratoři jsem měla dobrou následovnici, která po mně vzala moje původní oddělení, paní doktorku Alenu Sumovou. K výzkumné práci „u stolu“ jsem se již nevrátila. Experimentální práci jsem milovala – vždy jsem byla zvědavá, zda výsledky pokusů splní mé očekávání nebo budou úplně jiné. To je vždy takové chvění při čekání na výsledky, které okamžitě vyvolávají další otázky. Když už to pak dělá někdo jiný, tak je to sice zajímavé, ale už to není „vaše“. Navíc za ta léta mého působení v akademii došlo v biologii k obrovskému posunu – spousta nových metod, úplně jiné možnosti jak bádat. Dřív jsem potřebovala vědět naprosto přesně složení všech používaných roztoků, abych si je mohla připravit. Dneska dostanete vše hotové od firmy v tzv. kitech a víte jen, že tohle slouží k extrakci a tohle k multiplikaci, ale netušíte, co v tom vlastně je. Možná by mě experimentální práce už ani tak nebavila. Ale o svůj obor se zajímám stále a také přednáším. Důležité pro mě je, že výsledky naší laboratoře se potvrdily a že byly pro vědu skutečným přínosem.
Loni v září jste dostala významnou cenu Akademie věd ČR za popularizaci vědy. Je podle vás popularizace důležitá?
Je zajímavé, že i malá města dnes pořádají přednášky, tzv. Science Café a zvou vědce a je o to obrovský zájem. Lidé prostě chtějí vědět, co se ve vědě děje a chtějí odpovědi na otázky, jak vznikl vesmír, život, jestli to řídí nějaká síla a podobně. Popularizace vědy je důležitá, protože se setkáváme s lidmi, kteří mají o věc intenzivní zájem. Záleží samozřejmě na srozumitelnosti tématu, ale i dobrý kvantový fyzik může umět své poznatky vysvětlit a zaujmout. Lidé tomu třeba dokonale neporozumí, ale uvědomí si tu složitost a úžasnou nádhernost světa okolo nás.
Máte ráda slunce a přírodu, určitě také sport.
Hrozně ráda jsem vždycky lyžovala, sjezdovky už jsem musela odložit, ale běžky zůstaly. Miluju kolo, když mi vítr hvízdá okolo uší a můžu poznávat krajinu. Nikdy jsem to nedělala jako sport, ale pro radost. V tomhle je Praha 13 ideální, Prokopským údolím se dostanete až k Vltavě, můžete jet podél řeky nebo po náplavce až do středu města.
Kdysi jste prý dokonce založila turistický oddíl?
Jako dítě jsem byla ve skautu, ale jen ve světluškách, protože pak byl skaut zakázán. Později můj syn začal chodit do dobrého turistického oddílu, samozřejmě původně skautského. Když byla v podobném věku dcera, tak jsem při Slavoji Praha založila turistický oddíl pro holčičky od 6 do 10 let. Jmenovaly jsme se Sluníčka a byla to jedna z nejhezčích věcí, kterou jsem v životě dělala. Učila jsem Sluníčka lyžovat, jezdily jsme na letní tábory, každý třetí víkend na výlety. Ze všech těch holek vyrostly hrozně prima ženy. Jako sportovní činnost to nebylo pod ideologickým dozorem a dalo to dohromady nejen děti, ale i rodiče, kteří pak přijížděli na táborák, mohli volně mluvit, zpívat Vodňanského a Skoumala a cítit lidskou a názorovou sounáležitost.
Máte šťastné manželství a v rozhovorech říkáte, že je dobré žít celý život s jedním mužem. Myslíte, že to je také přirozené nastavení člověka?
Čistě biologicky je to u každého živočišného druhu trošičku jinak. Podle pana Dawkinse se může i u člověka vyskytovat cosi jako „sobecký gen“, který má tendenci co nejvíce rozšiřovat své potomstvo. Hodně ale záleží na tom, co kdo zažil doma. Dřív platilo: Co Bůh spojil, člověk nerozpojí. Já si myslím, že když člověk má partnera a slíbili si, že spolu budou celý život, tak by to měli dodržet, zvláště když mají děti. To je pro rodinu hrozně důležité – dát dětem jistotu, že žijí v pevném prostředí, že se o ně neválčí a že si nemusí vyčítat, zda ony samy něco nezpůsobily. To málo, co můžeme dětem dát do života, je jistota a sebedůvěra, a ty může dítě nejlépe získat v úplné rodině.
Co byste z vlastních zkušeností poradila lidem, jak prožít život co nejlépe a šťastně?
Kdybych radila ze svého oboru, tak je dobré chodit pravidelně spát a pravidelně vstávat a vystavovat se slunečnímu světlu, zejména na podzim a v zimě, kdy je ho málo. Pokud by ale šlo o život jako takový – je důležité budovat si hezké vztahy s lidmi, být laskavý ke svému okolí, usmívat se na lidi a dávat jim radost ze života. A potom – žít život intenzivně, dělat věci pořádně a s plným nasazením, jinak to nemá cenu. A myslet při práci na to, zda je užitečná, protože člověk musí být přesvědčen, že to, co dělá, přináší nějaký užitek.
Na závěr vás prosím o přání pro čtenáře STOPu do nového roku.
Přála bych jim, aby se jim v Praze 13 dobře žilo, aby měli dobré vztahy se svými sousedy, hlídali si své okolí, aby nevyrůstaly nové vysoké domy tam, kde je již dostatečně hustá zástavba, a také abychom si uchovali všechnu zeleň, pro kterou je naše část Prahy tak hezká.