Proč slavit dušičky
Proč slavit dušičky
Hřbitovy se vždy na začátku listopadu do nocí rozzáří mnohými světly. Jsou dušičky. Tento lidový termín označuje den 2. listopadu, kdy se slaví památka všech věrných zemřelých. Většina z nás přichází v těchto prvních listopadových dnech navštívit hroby svých zemřelých předků a blízkých. Proč? Kvůli tradici? Aby nás ostatní nepomluvili? Abychom si zavzpomínali? Poplakali si? Někteří se tomu zvyku pro změnu brání a říkají: „Proč se trápit, proč vzpomínat, proč znovu upadat do smutku?“ Jiní se bojí vzít na hřbitov děti, protože je přeci nebudou strašit smrtí …
Pro člověka, který zavrhl víru v posmrtný život, smrt blízké osoby opravdu tragedií je a tento dušičkový čas je pak zahalen pouze smutnými vzpomínkami a tesknotou a zdá se pak, že jediné, co zůstává, je smutná nostalgie nad životem, který skončil. Jak porozumět smyslu života, smyslu našich činností, záměrů a plánů, které se často v mžiku mohou zhroutit jako domeček z karet? Naši předci byli ale velmi moudří. Věděli, že smrt patří k životu člověka stejně, jako narození, a že je třeba ji do života přijmout. Existenci smrti se nebránili tím, že ji vytlačili mimo vědomí. Proto ji také mnohem snáze snášeli a také snadněji řešili skutečnosti s ní spojené. Udržování dobrých vzpomínek na ty, kteří nás předešli, je jistě nesmírně cenné. Skoro bych řekl, že nutné, protože jsme s těmi, kteří již zemřeli, spojeni svojí historií a tedy jejich život je kus našeho života. Ale co se špatnými vzpomínkami? To, čím nám kdo ublížil, má být odpuštěno a dobré uchováno.
Z křesťanského pohledu je smrt jakýmsi turniketem či dveřmi k setkání s Bohem, a proto najednou ztrácí svoji neodvolatelnou tragičnost. Ano, zůstává smutkem, ale ne úplným a konečným zmarem. Modlitba za zemřelé pak patří k nejstarší křesťanské tradici a je to moudrá tradice, vyjadřující především naději.
Jaká je tedy odpověď na onu otázku: „Proč se navštěvují hroby zemřelých?“ Jednoduše proto, aby se člověk za své předky či blízké pomodlil a prosil pro ně o Boží milosrdenství, pokud se jim v životě něco nepovedlo. Je-li to nepovedené odpuštěno Božím milosrdenstvím, zůstává mnohem větší prostor pro opravdovou lásku. A po lásce snad touží úplně každý.