Ke splnění snu mi chybí jediná příčka
V roce 2013 jste si mohli ve STOPu přečíst rozhovor s vynikající tenistkou Pavlou Mrázovou, kterému dal jeho autor Samuel Truschka výstižný titulek – Královna antuky ze Stodůlek. A protože letošní sezona naší královny patří mezi nejvydařenější, požádali jsme ji opět o krátký rozhovor. Dříve, než jí položíme první otázku, pár věcí si připomeneme. S tenisem začala Pavla Mrázová, rodačka z Opavy, v deseti letech. Za pár let už byla členkou juniorské reprezentace a mistryní republiky juniorů do 19 let. V roce 1981 jí v celorepublikovém žebříčku dospělých patřila 11. příčka. Velmi slibně nastartovanou sportovní kariéru však na pěkných pár let přerušilo zranění. Ale protože Pavla nikdy nic nevzdává, v roce 2009 na Halovém mistrovství seniorů v kategorii žen 45+ zvítězila a otevřela si cestu k návratu mezi tenisovou špičku.
Rok 2009 byl rokem návratu. Věřila jste někdy, že je to vůbec možné?
Když jsem se v roce 1982 zranila, rok jsem nehrála. A to je pro vrcholového sportovce moc. Musela jsem se vyrovnat s tím, že se mezi naši tenisovou špičku nejspíš nevrátím. To ale samozřejmě neznamenalo, že bych pověsila raketu na hřebík. Naštěstí nás, mě i staršího bratra Petra, rodiče vedli nejen k tenisu, lyžování a ke sportu vůbec, ale dali nám do vínku i to, že musíme něčím být, něco vystudovat. To „něco“ u mě byla pedagogická fakulta, udělala jsem si také trenérské zkoušky a při tom jsem stále hrála tenis, protože se pro mě zkrátka stal nedílnou součástí mého života. Nastoupila jsem do práce, provdala se, měla děti, působila jako trenérka a tak, jak to čas dovolil, hrála tenis. Tehdy to nebylo proto, že bych uvažovala o nějakém návratu mezi špičku, ale proto, že ten sport miluji, svým způsobem je pro mě drogou. Po letech, kdy už mi odrostly děti, jsem se zkusila zúčastnit turnaje. Vítězství mě utvrdilo v tom, že tenis pořád hrát umím a zhruba v pětačtyřiceti jsem se mu začala opět věnovat intenzivně. Řekla jsem si, že bych konečně mohla zrealizovat svůj sen – být světovou jedničkou.
Zmínila jste, že ke sportu vás vedli rodiče. Co pro vás znamenala a znamená podpora rodiny?
Strašně moc. Rodiče byli mými prvními trenéry. Když bylo zřejmé, že bych to mohla někam dotáhnout, po všech stránkách mě nesmírně podporovali. Dokonce se kvůli mně i přestěhovali. Vždycky pro nás byli obrovským vzorem. A stejně, jako vedli rodiče nás, jsme já i bratr vedli své děti. Úžasné zázemí mi vytvářejí i manžel Josef, s kterým jsme už třicet let, a oba synové. Starší Lukáš a mladší Tomáš studují vysokou školu a věnují se fitness sportu. Takže obě děti u sportu zůstaly, i když ne u tenisu.
Když se sportovci nedaří, většinou to „odnese“ trenér. Je neúspěch opravdu jenom jeho vina?
Vztah trenéra a sportovce musí být založen především na obrovské důvěře. Já musím být přesvědčená, že se pod jeho vedením stále zlepšuji a on musí věřit, že jsem toho schopná. A když přijdou špatné dny, tak je to právě ta důvěra, která je pomůže překonat. Samozřejmě, že se někdy stane, že hráč ani trenér žádný posun nevidí, že jeden druhému už „nemají co dát“. Pak je asi opravdu lepší, když se rozejdou.
Vás trénuje Martin Sýkora. Zeptala jste se někdy, co ho u spolupráce s vámi drží? I když jste vynikající tenistka a on skvělý trenér, je tady přece jen generační rozdíl.
To víte, že na toto téma občas narazíme. Martin tvrdí, že oceňuje můj elán, chuť učit se novým věcem, motivaci jít dál. Samozřejmě ho také těší, že se ještě stále dokážu zlepšovat a hodně si cení mých úspěchů v kategorii „mladých“. Byla jsem dobrá i na začátku spolupráce, ale pod jeho vedením se stávám lepší. Moje výsledky pak dokazují, že dělá svou trenérskou práci dobře. Martin bere svou práci trochu osobněji, máme k sobě lidsky blízko, jsme přátelé, i když jsme rozdílné povahy – on je prý „normální“ (smích). S úsměvem říká, že ho mnohdy učím trpělivosti a sebekontrole. Také prý nikdy nevěřil, že je to s ženou tak těžké. Když klukovi něco vytkne nebo mu vynadá, tak on to vezme. Ale ženská hodiny přemýšlí a řeší, jak to vlastně myslel. A když se k tomu přidají emoce a rozbouřené hormony, tak to je skoro jako tsunami.
Vy u svých svěřenců naštěstí žádné hormonální a emocionální tsunami řešit nemusíte, protože trénujete děti.
To, že trénuji děti, ale neznamená, že je to jednoduché. Ideální by bylo, kdyby všechny byly úžasně talentované, snaživé, po všech stránkách dokonalé. Tak to ale samozřejmě není. A já se snažím, aby se tenis naučily i méně šikovné děti. Aby ho hrály proto, že se jim líbí a že je baví. A když potom některé z nich přijde a řekne, že ke mně chodí rádo, tak je to takové pohlazení po trenérské duši. A ve škole je to podobné. Ani tam neučím jenom samé nadané děti. A nedělám si ani iluze, že všechny budou češtinu milovat. Dovedu ocenit snahu, píli a také vzájemnou důvěru. Nesmírně si vážím toho, když za mnou žák dokáže přijít a svěřit se mi s problémem, který třeba se školou vůbec nesouvisí. Práce trenéra i pedagoga mě baví, snažím se dětem předat maximum toho, co umím a znám – na kurtu i ve škole.
V úvodu jsme zmínili, že letošní tenisová sezona byla skvělá. Bohužel se ale nedá říci, že vás provázela jen samá radost.
V tomto roce se mi podařilo odehrát šest mezinárodních seniorských turnajů nejvyšší kategorie a všechny jsem vyhrála (jedenkrát ITF 2, čtyřikrát ITF 1, jedenkrát ITF A). Z toho jsem na čtyřech turnajích vítězství obhajovala, což je vždycky těžší. Podařilo se mi vyhrát na Czech Senior Grand Prix Praha, na mezinárodním turnaji v Bad Breisigu, kde jsem opět porazila devátou hráčku světa Němku Susanne Veismann, a potom na čtyřech mezinárodních mistrovstvích – České republiky v Karlových Varech, Německa v Rottach – Egernu, Polska v Sopotech a Maďarska v Keszthely. Tady jsem ve finále porazila šestou hráčku světa Italku Scolu a dařilo se nám i ve smíšené čtyřhře. Spolu s mým partnerem Pavlem Novákem jsme vybojovali 2. místo. Velmi si cením i výsledků v kategorii dospělých. Například 3. místa na turnajích v Modřanech a v Benešově. Na dalším, opět v Benešově, se mi podařilo zvítězit. Navíc jsem svými výsledky pomohla týmu Rudná u Prahy k udržení v 1. třídě dospělých ve Středočeském kraji. Ve veteránské lize jsme s týmem Hanspaulky soutěž vyhráli. Momentálně jsem na druhém místě světového tenisového žebříčku v kategorii 50+. Jenom mě mrzí, že se z těchto výsledků už nemohu radovat s tatínkem a se svou velmi blízkou kamarádkou a kolegyní ze Základní školy Mládí Věrou Opatrnou. Odešli dva báječní lidé, na které stále myslím. Moc těžko se mi o této ztrátě hovoří. Víte, rodiče byli nejen mými prvními trenéry, ale také přísnými kritiky a skalními fandy. Mívali jsme takový rituál – když jsem se vrátila z nějakého turnaje, tak jsme moji hru rozebrali, rodiče mi řekli, co bylo dobré a naopak. Když jsem byla úspěšná, tak byl také důvod k oslavě. Teď ten rituál držím jen s maminkou, která mě za oba bedlivě sleduje, za oba mi fandí a je pro mě obrovským motivačním faktorem. Tatínek, byť jen na fotce, je ale s námi a já věřím, že to všechno vidí a je na mě stejně pyšný, jako býval celý život. Měsíc po tatínkovi prohrála boj s nemocí i Věrka. Byl to skutečně vzácný člověk. Mnozí ji znali jako výbornou učitelku plnou energie, jiní jako zapálenou kronikářku Prahy 13, další jako obětavého člověka, který nikdy nikomu neodmítnul pomoc… Věrka často říkala, že když vidí, jaká jsem bojovnice, která nezná slova vzdát se, že se nevzdá ani ona a bude bojovat. Škoda, že nemůže být každý zápas vítězný. Proto bychom si měli vážit každého dne, kdy můžeme být se svými blízkými a s lidmi, které máme rádi.
Vy hrajete v seniorské kategorii. Nemrzí vás, že se u nás o starších sportovcích téměř nemluví?
Je to škoda. Ve většině vyspělých zemí je ten přístup úplně jiný. Tam je vyšší věk považován za další etapu života a každého staršího sportovce, který podává dobré výkony, si váží. A nejen staršího sportovce, ale i sportovce s nějakým handicapem. Na sportovní utkání a závody chodí spousta lidí a divácká kulisa je fantastická. U nás se například každoročně koná Prostějovský kanár, kde se vyhlašují nejlepší tenisté v různých kategoriích – od dětí po vozíčkáře. Jediní, kdo chybí, jsou senioři. Spousta lidí mi říká, že jsem pro ně vzorem, že jsem vlastně živoucí důkaz toho, že i ve vyšším věku má sport smysl, že i tehdy může člověk něčeho dosáhnout. Ve světě je běžné aktivně sportovat i po osmdesátce. V tenisu jsou kategorie 80+ nebo 85+. I na tyto zápasy chodí spousta lidí a nevěřila byste, jak kvalitní tenis je mnohdy k vidění. Je to škoda. Možná by bylo dost lidí, kteří by to zkusili.
Kde vlastně trénujete?
Třetím nebo čtvrtým rokem trénuji v Řeporyjích, kde jsem našla velmi přátelské prostředí. Kurty tam provozuje Zbyněk Jiras a vychází mi maximálně vstříc. Cítím se tam velmi příjemně a dobře se mi tam hraje. Když tam přijdu, často si vzpomenu na dětství. Já jsem začínala v malém opavském klubu, kde nebyly pro nikoho vytvořené žádné extra podmínky „na přání“. Rodiče tam trénovali bratra, mě, ale k tomu ještě všechny ostatní děti, které tam chodily. Když jsme odtrénovaly, tak jsme si společně hrály, dospělí tam seděli a povídali si, zkrátka byl to takový příjemný klubový život. A v Řeporyjích, kde jsem našla fajn lidi, je to trochu podobné. Jsem za to moc vděčná. Ráda bych zmínila i další lidi, o kterých se až tak nemluví. A přesto jsou pro mě velmi důležití. Mám kolem sebe spoustu přátel a fandů, vstřícné vedení a kolegy školy, kde učím, skvělý tým z AZ sportu ve Slezské vedený Karlem Šperlem, kterému vděčím za vždy dokonale připravené a správně „naladěné“ tenisové rakety… Také díky nim mi tenis stále přináší radost, štěstí a náplň života.